Slova

“Pojď už, přijdeme zase pozdě!”

“Hned, jenom si ještě uškrtím kočičku.”

Zastavila ruku na půl cesty ke klice vchodových dveří a chvilku přemýšlela nad tím, co zrovna slyšela. Pak se opatrně zeptala: “Co že si ještě?”

“Utáhnu tkaničku, co jsi slyšela?” vcházel do předsíně a utahoval si tkaničku na spodním lemu větrovky. Ulevilo se jí, když se u futer objevila i jejich kočka a upřela na ni svůj pohled. Slýchala ho často říkat nesmyslné věci, vždycky ale dělal, že se přeslechla a on nic takového neřekl. Prvních pár let si to myslela taky, ale později, jak jí pomalu padaly růžové brýle zamilovanosti, dokázala tuhle kamufláž prohlédnout lépe a lépe. Možná by měla vzít nohy na ramena dřív, než se najde stát na stoličce v koupelně a on jí bude něžně říkat, co kdybych tě milá oběsil, jako v tom filmu, na který se tak rád znovu a znovu dívá. Jenže to má nechat nějakou jinou naivní oběť napospas? Nene, přijde na to, jak na něj vyzrát, zatím jen musí předstírat, že mu to stále ještě polyká i s navijákem. Usmála se na něj: “Tak můžem jít?”

“Ještě si dám drogy.” zněla odpověď, když se skláněl k botníku, ale jeho záda prozrazovala, že čeká, zda se chytne. Zdvihla oči v sloup. Tohle divadlo ji přestávalo bavit a na ten výlet lodí se opravdu těšila. Zadržela povzdech a trochu znuděně se zeptala: “Co jsi to říkal?”

Nepoznal vůbec nic, tolik se tetelil, jak ji vodí za nos, že nevnímal změnu jejího tónu hlasu. Dokázali chlapi vůbec vnímat rozdíly v tónu hlasu? Možná jen někdy, když se plně soustředili. Jenže to nedělali skoro nikdy.

“Že si vemu boty, miláčku, jestli já bych ti neměl vypíchnout oči.” usmíval se samolibě, když si sedal na botník, aby se pohodlně obul. Netrpělivě otevřela vstupní dveře a slyšela se, jak odsekává: “Vyčistit uši mi můžeš, až se vrátíme, teď už fakt musíme jít.”

Uvědomila si, co udělala o vteřinu později, než měla. Otočila se ale právě včas, aby zahlédla jeho brunátnou tvář zkřivenou ve vzteklé grimase, jak se na ni řítí z otevřených dveří. Jako ve snu udělala úkrok stranou.

“Hrozný, slyšela jste to, pani Tomišová? Ona ho tak honila, aby si pospíšil, že si ani nemoh pořádně zavázat boty, chudáček, zakopnul a slítnul ze schodů tak blbě, že si zlámal vaz a bylo hned po něm. Tak je to… Jé, dobrý den, mladá pani, jak je vám, no dobře asi ne, co, to je mi otázka, promiňte. Hlavně buďte silná a dyž se budete cejtit smutná, tak vite, kde bydlim, žejo, uvařim vám kafe v keroukoli denní i noční hodinu, nebojte, my se o vás postaráme, od čeho máte sousedy…” míjela dvě domovní drbny a smutně se na ně usmála zpoza své masky uplakané vdovy. Tak pečlivě naplánovala ten výlet lodí, jak ho zavede na záď, aby se vyfotili, jak do něj trochu strčí… a přitom měli celou dobu řešení přímo přede dveřmi bytu. Zvláštní, jak si někdy člověk vymýšlí složité konstrukce a tu nejjednodušší cestu nevidí. Zavolala si výtah a bylo jí jedno, že na něj bude dlouho čekat. Po schodech jít nehodlala. Už nikdy.