Pavlačák
“Haló, haló paní Tomišová!”
˚“Nocoje coje? Copa hoří, pani Damlenská?”
“Ale kdeže, nehoří, to ne. Tož ale pote dolů, mám kafe na šporáku.”
Takto a podobně se svolávají dvě pavlačové drbny na kafe a kus řeči. Kafe je vypité v momentě, ale řeči, ach ty jim vydrží na pěknou chvilku. Nahlédněte do kuchyně paní Damlenské, kde se nad kuchyňským stolem skoro dotýkají hlavami dvě postarší dámy, které své umění vědět o baráku a jeho okolí všechny pikantnosti dovedly do dokonalosti. Setkáme se
s mnoha postavami, s některými víckrát, některé přijdou jen jednou. Společným tématem je humor, mezilidské vztahy a přesvědčení dvou starších dam, že ony nejlíp ví, jak by lidé měli žít.
Krátké příběhy na 2-3 minuty čtení obsahují rozbory lidských vztahů
a pocitů dvěma pavlačovými drbnami, tedy odbornicemi, mluví se občas
o sexu, sem tam padne nějaká facka a velmi často se dozvíme doporučení, jak by jiní měli žít své životy. Všechny postavy a příběhy jsou rozhodně smyšlené, podobnost se skutečnými lidmi a událostmi je samozřejmě zcela náhodná.
Maruška Vejvodů
Paní Damlenská otevřela dveře, na které už drahnou dobu dopadaly hromové rány pěstí. Dovnitř se jako velká voda vevalila paní Tomišová a hned za prahem začala lamentovat, jak dlouho musela bušit a že ji snad venku neofouklo. Paní Damlenská by si s těma nohama měla někam zajít a nedat se odbýt, tak je to, to se jim to řekne artróza, ale dneska se přece lítá do vesmíru, ať jí dají tu meducínu, co by dali astronautům, copak ona je menší člověk? Samozřejmě, že není. Tak je to.
Paní Damlenská se na přítelkyni jen usmívala a šourala se za ní do kuchyně, kde mezitím paní Tomišová už stihla nalít připravenou kávu z frenchpressu do šálků a mezi slovy si do pusy rytmicky zasouvala sušenky nachystané přesně pro tento účel na talířku na stole.
“Tak pote, pote, tady si sedněte a koukejte bejt jedno ucho, protože to budete voči valit, až já vám povim, co sem zrovna viděla!” Deklamovala paní Tomišová a z brady jí opadávaly drobečky sušenek. Jedním douškem vypila obsah šálku, rázným pohybem si utřela hřbetem ruky pusu a pustila se do vyprávění.
Dneska, právě před chviličkou přímo v průjezdu se Maruška Vejvodů muckala s nějakým chlapiskem jako hora, smáli se na sebe a vůbec se k sobě měli. Vyprovázela ho, to se rozumí, včera totiž tenhle chlap přišel do baráku a zapadl právě k Vejvodům. A víte vy, co se pak ozývalo v noci? No sodoma to byla, samý vzdychání a vrzání toho jejich rozkládacího gauče, no však víte, toho, jak ho tam v létě táhli, rozhodně nemoh’ být novej, to teda ne.
“Normálně tam spolu celou noc souložili, paní Damlenská, tak je to!“ zasunula si paní Tomišová vítězoslavně do pusy poslední sušenku a očekávala aplaus. Paní Damlenská se na židli trochu zavrtěla a pak se důvěrně naklonila přes stůl k přítelkyni.
Paní Damlenská měla sice problémy s pohybem, zato ale spravovala hustou síť informátorů, kterou si během let vybudovala díky lidské dobrotě, kdy sousedé nenechali starou paní na holičkách a posílali svoje děti, aby pro ni zařizovaly různé pochůzky od nákupů potravin a léků až po donášku čepovaného piva z hospůdky na rohu. Paní Damlenská měla vždycky pro děti nachystaného něco dobrého na zub a nechávala jim “těch pár drobných od cesty”, když pro ni něco nakupovali. Na oplátku byly děti velice sdílné a časem se vycvičily v tom, co mají vidět a čeho si všímat, co by mohlo paní Damlenskou zajímat a čím by si vysloužili další kousek perníku s třešněmi. Tato zpravodajská síť byla naprosto spolehlivá a informacím z ní se dalo plně důvěřovat. Většinou. Snad. A co na tom vlastně záleží, jestli je to všechno pravda, pravda je to, čemu lidé věří a co řekneme, že je. Tak.
“Akorát ráno mi donesl nákup malý Hai od Nguyenů, ten od těch z večerky, víme, oni mají okna přímo proti Vejvodům.” začala tiše paní Damlenská a paní Tomišová málem zapomněla žvýkat, jak se soustředila, aby jí neuniklo jediné slovo. Maruška se evidentně moc nezybývala tím, jestli ji někdo uvidí oknem. Ani závěsy si nezatáhla, necuda, a to mají ten gauč rozložený přímo přímo u okna. Povlékla ho rudým prostěradlem, jako kdyby tam snad ještě chystala nějaké pódium, nebo co. A co se tam pak dělo, no to si asi dovedete představit podle těch zvuků. “Úplně nahatí, paní Tomišová, ani peřinu na sebe nedali!”
“No ona by jim stejně spadla!” zahulákala hromově paní Tomišová a rozchechtala se na celé kolo. Ať se mládí vydovádí, otočila konverzaci a pokračovala honem k tomu, co ji na celé situaci zaujalo ze všeho nejvíc. A sice zastávala názor, že se Maruška dává pod cenou.
“Vy jste ho neviděla, paní Damlenská, chlap jak hora, to byl, to jo, ale tím končily všecky jeho kvality!” bouchla do stolu, aby podpořila svoje tvrzení a pokračovala trochu tišeji. Maruška je přece tak krásná ženská, úplnej květ, no a co teď po třicítce ještě trochu zhubla a vyrýsoval se jí pas, ale na prsách neztratila ani centimetr, je z ní baba jako lusk. A pak si přitáhne takovýho, no teda znetvořejen nebyl, to by ještě zbejvalo, ale krasavec taky žádnej. Kouty vysoký, břicho vyvalený a oblečenej tak ošoupaně, no copa takhle se chodí za milou?
Paní Damlenská tomu vážně přitakávala a přidala si názor ohledně jeho inteligence, která nesahá Marušce ani po kolena. No vážně, pravda je to pravdoucí, dyť je lidi viděli ve městě a když se tak veřejně producírujete po ulici, musíte počítat s tím, že si někdo poslechne, o čem se bavíte, to je ta svoboda přece. A idyby je nikdo neposlouchal, stačí se na něj podívat a je jasný, že to neni žádnej myslitel. Už jak hlasitě mluví, potřebuje všecky kolem uřvat. Víte, ona má Maruška narušený seběvědomí, no tak vzala za vděk prvním chlapem, kterej ji veme na veřejnosti za ruku a dá jí pusu před lidima. Paní Tomišová zúžila oči a zkoumavě se zahleděla na paní Damlenskou. Tak byla v ráži a fakt, že její přítelkyně nemá tušení, o čem to začala povídat, ji jen podpořil
v pokračování.
“To nevite? Ach to ví přece celej barák. Maruška to dlouho táhla s jedním ženáčem, no sliboval jí hory doly, že si ji veme a tak. Tehdy vždycky závěsy pečlivě zatahovala, přicházel potajmu v noci a zdržel se tak hodinku dvě, když zase vyklouz’ z baráku jak smrad. Vite, já si prostě myslim, že si Maruška užívá, že se po letech nemusí skovávat.” zakončila svůj fundovaný psychologický rozbor paní Damlenská a opřela se do židle s výrazem sebeuspokojení na tváři. Paní Tomišová zůstala jako opařená, Maruška měla evidentně roky tajného milence a jí to úplně uniklo. A co víc, její přítelkyně to celou dobu věděla a nic jí o tom neřekla. Bylo jí naprosto jasné, proč jí paní Damlenská nic neřekla, ona by to tak nenechala totiž, vložila by se do toho celou svojí osobností. Chytila by toho chlápka za flígr, když by se příště plížil z baráku, a dala by mu co proto, to by si za rámeček nedal, co by mu všecko pověděla. Taková hodná holka ta naše Maruška. Takovýho hnusáka si teda rozhodně nezasloužila. Hnus tihleti chlapi, co lžou a podváděj všecky kolem, páteř se jim křivý ze samýho uhýbání a ještě pak budou moralizovat druhý. Fuj.
“No dobrá, pani Damlenská, tak já si myslim, že ten románek Marušce přejem. Ale vite, měly bychom na ni dát pozor, co může taková mladá žába těsně po třicítce vědět o chlapech, no ne?” zvedla se paní Tomišová k odchodu, protože byl akorát tak čas na její pravidelnou obchůzku okolí a kontrolu, co se kde na dvorcích zas šustlo. “Tak za týden, a upečte něco, tyhle sušenky mi akorát poškrábaly patro.”
Paní Damlenská se dívala za přítelkyní, jak odchází temnou chodbičkou a zabouchává za sebou dveře. Usmívala se a začla pomalu sklízet ze stolu. Čípak život proberou nad kafem za týden?
Pavel Kotrba
“Fuj, to je zima. Kdo to kdy viděl, aby v dubnu sněžilo! Ale já vám to povidám, to podnebí je posunutý, to neni jinak možný toto.” Vysypala ze sebe paní Tomišová ještě na prahu dveří, kterými se právě hrnula do bytu paní Damlenské.
“Už tam zas stojí, vypadá jako zmoklá slepice, ale asi si o sobě myslí, jakej není načančanej kohout.” komentovala ještě paní Tomišová aktuální dění před obchoďákem, ze kterého se právě vrátila. Ze síťovky vytáhla mléko a postavila ho na stůl vedle šálků s kávou, ke kterým paní Damlenská zrovna přidávala talířek s nakrájenou bábovkou. Paní Tomišová se spokojeně usmála při pohledu na sladké pečivo a umístila své rozložité pozadí na svou obvyklou židli.
Řeč byla o Pavlovi Kotrbovi, starém mládenci ze třetího patra. Mohlo mu být něco přes padesát, ale obě naše dámy se shodly na tom, že vypadá minimálně na šedesát. Pavel dělal nezajímavou práci vrátného, oblékal se levně a nenápadně a vůbec na něm nebylo nic zvláštního. Než jednou paní Damlenská viděla, jak si Pavel v neděli v pozdním odpoledni vede do bytu ženu. Nelenila, aktivovala svou síť informátorů a promptně zjistila, že ji oslovil před nedalekým malým nákupním centrem, spíš takovým shlukem několika obchodů. Měl přitom v ruce kytici tulipánů, kterou v době vstupu do bytu už držela ta žena, a celé to vypadalo, že se zrovna poznali.
Týdny ubíhaly a Pavel každou neděli stával před obchoďákem s čerstvou kyticí tulipánů a oslovoval kolemjdoucí ženy bez doprovodu. Někdy se stalo, že se večer vracel do bytu sám a kytici přitom pohodil na dvoře u popelnic. Většinou ale měl štěstí
a přivedl si domů ženu. Pokaždé jinou. Tak to aspoň zpoza záclon vypadalo a protože to byl lepší skandál, rozhodně to musela být pokaždé jiná.
“Neděli co neděli si sem táhne novou ženskou a teda nikdo jim nestojí o to vědět, co tam spolu dělaj, ale ty ženský se pak vždycky později večer plížej barákem pryč a ani si nerožnou na chodbě, jak se snažej být nenápadný.” svítily paní Damlenské oči, když popisovala svoje pozorování zpoza závěsu okna na pavlač. “Děsný ty dnešní ženský, de to s chlapem domů, ani ho nezná. Co myslite, že jim asi vykládá?” obrátila se na přítelkyni s dychtivým zájmem.
“Tak to já vám povim přesně” rochechtala se paní Tomišová a dala k dobru historku, jak za ní přijela na návštěvu snacha a hned, že spolu pudou do obchoďáku, protože stará paní potřebuje nutně nový boty. “No nechtělo se mi, ale ona mi je platila k narozeninám, tož sme šly. No a jak já mám ten malej močák, tak vám vylezu ze záchodu a du zpátky ke snaše a ona je taková celá opařená a zaražená a ani mluvit moc nemože, normálně byla v šoku. Zatáhla jsem ji dom, boty sme už stejně měly, nalila jí štamprlu a jak se vzpamatovala, začla blábolit něco o tom, jestli vypadá špatně nebo staře nebo co a že se měla namalovat aji
v neděli. No povidala samý blbosti, dyť je to mladá holka, pětatřicet jí bylo teprv vloni, malovat se nemusí a oblečená byla líp, než půlka ulice. Dloubu do ní, co se jako stalo, podivá se na mě a povidá maminko, představte si, oslovil mě takový postarší pán s tulipány…” paní Damlenská v tu chvíli vyprskla kávu nosem a chvilku trvalo, než se s pomocí paní Tomišové uklidnila a osušila.
“No počkejte a to ještě neni ta nejlepší část!” pokračovala paní Tomišová, když její přítelkyně už zase normálně dýchala. “Prý mu povidá, že děkuje, ale nechce tulipány koupit, když on se přitočí blíž a že jí je jako dá, protože květiny k takové krásné ženě patří, no otřásla se hnusem, jen to z huby vypustil, ale on si asi nevšim a pokračoval dál, že takovou krásnou ženu ještě nikdy neviděl a kdesi cosi a pak, pani Damlenská, nepite teď to kafe, polkněte to, no tak, tak poslouchejte, pak ji pozval k sobě!” obě ženy se na sebe vážně zadívaly a pak se daly do hurónského smíchu. “Proto ona byla chuděrka taková opařená!” hulákala paní Damlenská, které tentokrát naštěstí nemělo co zaskočit. “A co mu pověděla?”
“Řekla mu, že má manžela a on že prý to chápe a že to vopravdu nejde, když je zadaná. Ještě jednou jí řekl, že je fakt krásná
a že je mu to líto, ale zadanou si do bytu neveme a odkráčel i s tulipány přes parkoviště.”
Paní Damlenská jen kroutila hlavou: “To mi řekněte, jak je možný, že se na toto vůbec nějaká chytí.”
“Povidám vám, to je ta statistika, dyž to prostě zkusí na dostatečný množství bab, dřív nebo později mu nějaká kývne, tak je to.” uzavřela paní Tomišová.
Agáta Hrachovcová
“Tak už je to jasný, pani Tomišová, viděli je spolu a to je jednou ložený.” přivítala tentokrát kamarádku paní Damlenská trochu netradičně, až paní Tomišová úplně zapomněla, co původně chtěla říct, a tak jen naprázdno klapla otevřenou pusou. Se zájmem se ale zapojila do tématu, které nastolila její přítelkyně. Však co na tom sejde, drby jako drby, dobře po těle jim bude
z jakýchkoliv.
“A to si zas nemyslim, pani Damlenská, ono to tak může nějak vypadat, ale ve skutečnosti to vůbec nemusí být tak, jak to vypadá, vime?” pronesla s moudrostí antických filozofů paní Tomišová a usedla k nachystanému tvarohovému koláči a kávě.
“A to zas ne toto, ono to totiž dycky je tak, jak to vypadá!” skoro vykřikla paní Damlenská a bylo na ní vidět, že je neobyčejně rozrušená. “To si totiž mají lidi myslet, že to není, jak to vypadá, všici se pak budou tvářit, že to vlastně je jinak no a všici si budou rozumově ospravedlňovat, že to ani nemůže být tak, jak to vypadá. A na to taky ty dva sázej. Pak prostě dál budou dělat tyhlety nepřístojnosti a všici okolo je ještě budou hájit a vysvětlovat každýmu, že to neni, jak to vypadá, přitom to je přesně tak, přesně tak, jak to vypadá.” ukončila skoro bez dechu.
Paní Tomišová se zarazila uprostřed žvýkání koláče. Takhle kamarádku ještě neviděla. Velice, velice opatrně se pokusila zjistit,
o kom je vlastně řeč. Ukázalo se, že se mluví o novém nájemníkovi, který se do baráku nastěhoval před necelým čtvrtrokem
a naše dvě dámy se od té doby pilně snažili o něm zjistit něco bližšího, dosud ale marně. Pracuje evidentně z domova, nebo možná nedělá vůbec, ale to by zas musel mít nějaký jiný zdroje, protože mu nákup vozí až domů a když vyjde z ven, je tak fešně voháknutej, žádnej chudák vám povidám. No a předevčírem, akorát někdy po poledni, kdy jsou lidi v práci nebo seděj u oběda, vydal se tenhle ptáček ven a za rohem nasedl do auta, které řídila, a teď se podržte, Agáta Hrachovcová! No jo, manželka našeho hospodskýho!
“A odjeli spolu?!” vykřikla paní Tomišová, až pokropila ubrus drobečky .
“Odjeli.” dokončila paní Damlenská, jako když padne kámen do studny. U stolu nastalo hluboké ticho, jen tlumený dupot
a výkřiky dávaly tušit, že sousedovic děti se vrátily ze školy a teď je matka zatím neúspěšně nahání k domácím úkolům.
“Tak si to, pani Tomišová představte, dyť ona by mohla být jeho matka! A navíc je teda vdaná, žejo.” neopomněla připomenout paní Damlenská, nicméně bylo zcela jasné, kde leží důraz. Ten věkový rozdíl byl naprosto jasným zdrojem jejího pohoršení. Aférky zadaných nebyly nic neobvyklého a dámy je obvykle probíraly velice v klidu a často s pocitem zadostiučinění z nasazování parohů někomu, koho zrovna nemusely, nebo z tichého očekávání krásného tyjátru, až ta nevěra praskne. Ale románek napříč generacemi! Kdo to kdy viděl?!
Paní Tomišová se vážně zachmuřila a smutně obhlédla prázdný talířek, ze kterého záhadně zmizel tvarohový koláč a zbylo po něm jen pár drobků a mastný otisk. Najednou ji něco napadlo: “Pani Damlenská, a viděli je při nějaký intimnosti?”
Paní Damlenská se nafoukla jako vzducholoď a kdyby neměla špatná kolena, začla snad poskakovat kolem stolu. “Viděli neviděli, co na tom záleží?! Za plnýho dne, pani Tomišová, za světla a normálně na ulici si ho vyzvedla autem a někam odvezla, to vám nestačí?” její obličej nabíral z karmínové barvu pomalu do fialova a paní Tomišová začala mít o přítelkyni vážnou obavu. Chlácholivě se dotkla její ruky a honem začala přitakávat, že je to sodoma a že by se s tím mělo něco dělat, když se ozval zvonek u dveří a hned potom zarachtání klíčem. Vstupní dveře bytu se rozlétly a dovnitř vběhla Anička, asi osmiletá holčička od Horvátů z druhého patra, která paní Damlenské nesla chleba a drby. Přerývaně a bez dechu ze sebe vypravila, že už se ví, jak se ten nový jmenuje, teď mu konečně správce dal jméno na zvonek, to mu to ale trvalo, viďte, maminka taky povidala, že je to už hodně dlouho, ale správce se s ní vůbec nechtěl bavit, oni tam spolu ještě stojí, ale mě poslala maminka, abych vám ten chleba donesla, jak jste chtěla, tak on mu tam teď to jméno dává.
Obě dámy ani nedýchaly, když ze sebe Anička konečně vysypala jméno našeho smilníka. “Hrachovec, Josef Hrachovec, on je od Hrachovců z hospody, nejstarší syn.”
Anička položila na stůl chleba i klíče, způsobně se rozloučila a vyběhla zase ven, ani dveře nezapomněla zavřít. Paní Tomišová se podívala na paní Damlenskou: “No tak to se nám to vysvětluje, kde bere peníze, tatínek ho živí, to je jasný jak facka.” zkusila to paní Tomišová.
“Jo.” probrala se paní Damlenská z šoku a vděčně přijala nový směr konverzace, “Jasný jak facka.”
Patrik Homola
“Takovej hodnej kluk, ten náš Patrik, vite pani Tomišová, no a on si narazí takovou…” pěnila toho dne paní Damlenská a málem rozlila kávu, jak energicky položila na stůl frenchpress, aby tím gestem podpořila svoje rozčilení. Patrik žil ve třetím patře a naše dvě dámy ho milovaly. Přistěhoval se teprve před rokem, ale byt v baráku koupil už před třemi lety. Od té doby si ho pomalu rekonstruoval a vybavoval, aby se nastěhoval do takového domova, jaký si přál. Bydlel u rodičů v domě, se stěhováním nespěchal, a tak vždycky udělal kousek rekonstrukce podle toho, na co zrovna vydělal. Pokaždé včas pověsil upozornění na nástěnku s omluvou za zvýšený hluk a prach a vždy chodil na rekonstrukci sám dohlížet, mluvil se sousedy a často donesl těm strategickým, jako například paní Damlenské, nějaký malý dárek. Kávu, co dámy dnes pily, přinesl Patrik akorát včera.
“Nojo a pěkně si to tam udělal v tom bytě, jen co je pravda. Jsem šla nakouknout hned, jak se dostěhoval, a on mě pozval na kafe a všecko mi ukázal. Moderní to tam má, já bych to takhle nechtěla, ale pro něho to je dobrý.” pochvalovala si paní Tomišová a po krátké úvaze si přidala do šálku ještě jednu lžičku cukru.
“To jo, o tom žádná, vkus na vybavení, to kluk má. Ale pani Tomišová, co ta jeho?” zahleděla se paní Damlenská přítelkyni vážně do očí. Na stole byl problém, který bylo potřeba probrat.
Ta jeho byla Lucie, Patrikova dlouholetá přítelkyně, snad deset let spolu chodili, možná i dýl. Jen se třásla na to, aby se k němu nastěhovala a možná taky proto nikdy s rekonstrukcí nespěchal. “Ti povidám, jak si ji tam jednou nastěhuješ, ona si tam dá ty svoje věci a už se jí nikdy nezbavíš. Nech ji plavat, dokud to de, ti povidám.” nechal se na rohu v hospodě jednou k ránu slyšet Patrikův kamarád, co se znali od základky. Patrik smutně koukal do piva, ramena svěšená a jen pokyvoval. Štamgastům u vedlejšího stolu, hospodskému i jeho kamarádovi bylo jasné, že si ji tam nastěhuje.
“Nefunguje jim to už roky, pani Tomišová, tak je to, všecko to mám od chlapů z hospody a to je dobrej zdroj. Kluci se trošilinku picli a byli hlasití, ani nikdo nemusel uši natahovat. Je to taková ta, jak mu nedá, jenom na narozeniny, a taky když chce, aby jí něco koupil. A ponižuje ho, to by mě hanba liskala někdy říct tohleto chlapovi, no považte, několikrát se s ní už málem rozešel
a ona mu vždycky vysvětlila, že může bejt rád, že má ji, že si žádnou jinou nenajde, kdo by ho jako chtěl, nikam nechodí, nikoho nepotká, žádná o něj nezavadí a umře sám.” pani Damlenská zvedla vysoko obočí a čekala na reakci kamarádky.
“To je hnus! Copak takto se mluví s člověkem? Copak tohleto můžu vůbec někdy říct vůbec někomu?!” rozkřikla se paní Tomišová a paní Damlenská s ní horlivě souhlasila. Následovala litanie o tom, jak si dnešní ženský vůbec nevážej hodnejch
a spolehlivejch chlapů, jen je chcou vysát finančně a emočně, požvýkat a vyplivnout, pak si o ně otřít boty a kopat do nich
a kopat.
Když se dámy dosyta vynadávaly, začaly spřádat plány, jak Patrikovi pomoct. “Takovej hodnej kluk to je, každá by olízla všech deset, dyť on se postará a je pěknej, o sebe se stará, vydělá, nepije, teda ne moc, kariéru má, auto, děti by chtěl, to jste věděla, že ona s ním nechce děti? No, to ještě ke všemu navíc. To ona by si asi myslela, že ztratí převahu. Takže ho prostě drží za koule, no pardon, to prostě nemůžu jinak říct, a už jim taky není dvacet, je jim pětatřicet, tak to je přece věk, kdy už na ty děti pomýšlet třeba chcou, teda Patrik by je chtěl. No a teď co bude dělat, když má takovouhle, ikdyby si ty děti s ní umotal, to přece není dobrej nápad.” dokončila bez dechu paní Tomišová a zhluboka se napila kávy.
“Poslouchejte, a co ta naše Maruška Vejvodů? Pořád má toho habána?” zablýsklo se v očích paní Damlenské a v hlavě se jí začal osnovat plán.
“Habána nehabána, to stejně není chlap do života, pani Damlenská. A proč vás napadla zrovna… ach ták. No ale toto, to je přímo geniální nápad, to bychom vyřešily hned dva mladý životy!” pochopila rychle paní Tomišová. Toho dne u stolu v kuchyni začal vznikat plán, jak dát dohromady Patrika a Marušku.
“Musí ho svést, to je jasný, on je moc velkej slušňák, aby se na ni jen podíval, ale Maruška potřebuje vědět, že by ji neodmítnul. Musíme to nějak navlíct. Kdy je vlastně ta sousedská grilovačka?” zalistovala paní Damlenská v kalendáři.
A v tuto chvíli dnes naše dámy opustíme. Necháme je tvořit velkolepý plán, který má spatřit světlo světa na tradiční sousedské grilovačce. Bude to velkolepé!
Adéla Nováků
V kuchyni paní Damlenské bylo ticho, ačkoliv obě dámy seděly za stolem. Občas některá usrkla kávy z hrníčku a zase ho tiše položila na stůl, obě mlčely a sledovaly lustr nad stolem, jak se lehce pohupuje ze strany na stranu. Z horního bytu se ozýval dupot dětí, nejspíš byly uprostřed nějaké dramatické hry, protože se co chvíli ozvala rána, jak některé z nich seskočilo z gauče
a lustr se opět dal do pohybu. Najednou hluk ustal.
“Už tam na ně vylítla.” špitla paní Tomišová a paní Damlenská ji umlčela gestem. Snažila se rozeznat slova, která se hlasitě ozývala shora. Ale marně. Dámy byly schopné určit pouze tón konverzace a ten nebyl nijak přátelský. Znovu se ozvala velká rána, to jak bouchly vstupní dveře horního bytu. Na to paní Tomišová vystřelila od stolu na chodbu a ven na pavlač takovou rychlostí, že by jí mohl kdejaký atlet závidět. Šla náhodně potkat Adélu Nováků, co právě odešla z horního bytu, kde byla vynadat sousedům, a dozvědět se zatepla všechny její emoce.
“Až se lustry houpou, to vám povidám, paní Tomišová, to snad neni možný, co tam vyváděj!” slyšela paní Damlenská z pavlače až do kuchyně. Adéla byla asi čtyřicetiletá samoživitelka, která v našem baráku vyrostla a od matky se přestěhovala o patro výš
i se svými dvěma syny a tehdá ještě manželem, ale ten neměl dlouhýho stání. A byla v ráži. Paní Damlenská se potichu přesunula na židli blíž ke dveřím a natáhla krk, aby slyšela odpověď paní Tomišové, ale marně, Adéla svým hlasem naprosto naplňovala celý dvůr a paní Tomišová vedle ní zněla jako kuňkání. Naštěstí se Adéla rozhodla získat na svou stranu další duši
a vkročila do bytu paní Damlenské.
“Přece to taky musíte slyšet, část jejich bytu je nad váma!” hlásila hned ve dveřích a paní Damlenská se na židli opatrně otočila čelem k ní, jako kdyby ji zrovna vytrhla z poklidného čtení magazínu, co narychlo sebrala ze stolu a otevřela, když slyšela Adéliny kroky na pavlači blížící se k jejím dveřím. Nebyla si vůbec jistá, jestli časopis nedrží náhodou vzhůru nohama, ale Adéle to bylo jedno, dožadovala se spojenectví a přehlížela všechno ostatní.
“Večer co večer tam rozkládají gauč a do toho ty jejich děti pořád běhají a křičí. Já vstávám v pět ráno do práce a oni ještě
v devět večer dupou a sprchujou se a co já vim, co tam dělají! Copak v tomhle se dá bydlet? Už jsem napsala stížnost na odbor bydlení, ti jim to zatrhnou.” dokončila Adéla dýchavičně a zřejmě se pro tu chvíli vyčerpala, protože stála uprostřed kuchyně
a jen oddechovala. Paní Tomišová, která se mezitím vynořila ze vstupní chodbičky za Adélou, se významně podívala na paní Damlenskou. Paní Damlenská jen neznatelně zvedla obočí.
“Stížnost, děvenko?” začala opatrně.
“Ano, stížnost, samozřejmě, jak jinak se mám bránit? Porušují domovní řád, hlučí a já to tak nenechám. Aspoň už ty děti nepouští na dvorek, co jsme jim to se starým Horvátem vysvětlili. Ať je vezmou do parku, no ne? Kdo je zvědavej na to, aby děti trávily celý odpoledne na našem dvoře a hulákaly? Já si taky chci po práci v klidu sednout na pavlač a dát cigáro, copak jsem zvědavá na nějaký spratky? Klid tady bude.” uhodila rukou do stolu a konečně se posadila na židli. V kuchyni se rozhostil klid. Lustr se nehoupal, běhání ani dupání se neozývaly. Přesto nebylo úplně ticho. Z obývacího pokoje sem přiotevřeným oknem doléhaly zvuky rušné ulice, která barák z jedné strany obklopovala, z otevřených dveří na pavlač sem zase doléhaly rány ze stavby křižovatky, která probíhala už dva roky a ještě aspoň dva roky probíhat bude. Barák stál sice v menší čtvrti stranou od centra, ale žádná samota u lesa to nebyla. Paní Damlenská se zavrtěla na židli.
“Dušičko moje, ty máš celý nervy pocuchaný, to je jasný, když nemůžeš spát… a dlouho jsem tě neviděla s žádným chlapem.” zapíchla paní Damlenská ostrá očka do Adély. Ta otevřela pusu, jako kdyby chtěla něco odseknout, ale v poslední chvíli se zarazila. Několikrát ještě otevřela a zavřela pusu a přitom čím dál tím víc brunátněla. Přišla si sem pro spojenectví a místo toho jí tady ta čarodějnice bude naznačovat, že by snad mohla být chyba i na její straně. Vyskočila od stolu, až povalila židli, na které seděla. Ukázala prstem na paní Damlenskou: “Vy, vy, vy… Co si to vůbec dovolujete, vy stará drbno?!” a vyběhla z bytu.
Paní Tomišová šla za Adélou zavřít dveře a po cestě zpět se pomalu sehnula pro povalenou židli. Podívala se na přítelkyni, která seděla za stolem s vítězným výrazem ve tváři.
“Mohla jste jí připomenout, jak její dva kluci vyrůstali výhradně na dvorku, že ona sama si nikdy nehrála v žádném parku a lozila jako malá po pavlačích a hulákala na dvorku. Mohla jste jí říct plno jinejch věcí, pani Damlenská…” začala paní Tomišová nezvykle tichým hlasem.
Paní Damlenská ji nenechala domluvit: “Kam by to asi podle vás vedlo? Nic by neslyšela. Na tohle nemá, co říct. Řekla jsem, co jsem říct musela. Dyť je to pravda, potřebovala by si zasouložit a hned by se jí líp spalo.”
V kuchyni bylo opět ticho, paní Damlenská se dívala přímo do očí paní Tomišové, která po chvilce uhnula.
“Ehm, no, tak abychom probraly tu grilovačku, už se nám to blíží…” hlas paní Tomišové zněl nepřirozeně vysoko, když měnila téma a šla postavit na další várku kávy. Ohlédla se od sporáku na svou přítelkyni, která stále tiše seděla u stolu a v očích jí svítilo. Nebylo pochyb, kdo v tomto baráku tahá za nitky.
Shora se ozvala rána, jak jedno z dětí nevydrželo a seskočilo z gauče. Lustr se dal znovu do pohybu.
Grilovačka
Dveře bytu paní Damlenské se váhavě otevřely a dovnitř se pomalými pohyby vmanévrovala paní Tomišová se slunečními brýlemi na očích. Prošla zvolna chodbičkou, zatáhla závěsy na oknech v kuchyni a plynule bez nadbytečných pohybů se umístila na židli u stolu. Položila lokty před sebe a rukama objala hrnek plný čerstvě nalité kávy, který byl dnes minimálně dvakrát větší než obvykle. Paní Damlenská starostlivě pozorovala počínání své přítelkyně a uvědomovala si, že tyhle následky nadměrné konzumace alkoholu na včerejší sousedské grilovačce vzala paní Tomišová statečně na sebe pro podpoření jejich cílů, za což jí beze sporu náleží obdiv a zásluhy za statečnost a sebeobětování.
Chvíli seděly mlčky, paní Damlenská se neodvažovala promluvit, nebyla si jistá, jak moc přítelkyni bolí hlava. Poté, co se zdárně propracovala polovinou obsahu svého hrnku, opřela se paní Tomišová do židle a ve tváři se jí objevil mírný úsměv: “Tak povídejte, jak to včera dopadlo?” pronesla slabým hlasem.
Paní Damlenská se nenechala dvakrát pobízet a spustila: “Vyšlo nám to, pani Tomišová, vyšlo. Kromě toho průjezdu ho pak taky viděli nad ránem přecházet pavlač, takže… co na mě tak koukáte? Počkejte, pokud si ten večer vlastně pamatujete?”
Paní Tomišová se zpoza svých brýlí dívala přes stůl na kamarádku a ta se rychle dovtípila. Totální okno, no nazdar. Tak tedy od začátku.
Sousedská grilovačka je vždycky velká sláva. Ze dvora se vyparkují auta, sousedé vynosí doprostřed stoly a židle a kolem zadní zdi se nastaví vedle sebe všechny grily, co kdo v domě vlastní. Každý se chce blýsknout a dát sousedům ochutnat něco ze svého kuchařského umění, takže není nouze o domácí klobásky, různé špízy, naložená masa, sýry, ryby i zeleninu. Kristýna Hanáková vždy napeče domácí housky a chleby a domácích dezertů se sejde takové množství, že je ještě týden nosí všechny děti na svačinu do školy. Pavel Kotrba si nedávno pořídil novou hi-fi soustavu a tak tu starou vynesl na dvůr a staral se celý večer o dostatečný hlukový základ tak, aby nenastávalo trapné ticho a zároveň aby se v hudbě ztrácela slova soukromých konverzací probíhajících ve dvojicích či skupinkách s hlavami u sebe, které nemá nikdo další slyšet. Paní Damlenská zaujala důstojně svoje místo u tabule, ze kterého měla patřičný rozhled po celém jevišti, a ženské z baráku se staraly o to, aby nikdy neměla prázdnou sklenici. Dokonce Adéla Nováků jí přišla nabídnout domácího punče.
Maruška Vejvodů se letos podílela na přípravách a kmitala na dvoře už několik hodin před zahájením. Paní Tomišová ji sledovala s obavou, aby se neunavila a nešla brzy spát, ale Maruška si nenechala pomoct a jen se na všechny strany usmívala. Sousedé se postupně trousili na dvůr, grily byly zažehnuty, lahve odšpuntovány, děti odháněny od nebezpečí popálení a příjemný večer se pomalu rozjížděl. Maruška stále kmitala kolem stolu, odnášela a přinášela nádobí, nábytek i jídlo a pití. Paní Tomišová se ji snažila přimět, aby se taky na chvilku posadila, ale Maruška se zdržela jen chvilku a hned se zase zvedla a našla si další práci. Paní Damlenská se ve svém křesle lehce ošívala, nikde zatím nezahlédla Patrika.
Večer pokročil a grily příjemně sálaly zbytkové teplo. Vše už bylo tepelně zpracováno, většina jídla snězena, tma se plíživě vkradla na dvorek a sousedé rožnuli vánoční světýlka nachystaná pro tuto příležitost na pavlačích. Najednou paní Damlenská zpozorněla. Průjezdem se blížila temná vysoká postava se širokými rameny a krabicí v náruči. Patrik Homola přicházel na scénu
a nesl karton šumivého vína.
Pár kroků před stolem se zastavil a zjevně uvažoval, kam víno dát, když paní Damlenská spustila akci. Mávla na Marušku, která právě na druhé straně stolu sbírala prázdné lahve a teď i s nimi v rukou tabuli oběhla, aby zjistila, co staré paní chybí.
“Dušinko, pomož Patrikovi s tím vínem, buď tak hodná, ty prázdné lahve od tebe vezme tady paní Tomišová, no přece se nebude tahat s plnými.” vmanévrovala paní Damlenská Marušku zkušeně do situace, ve které ji chtěla mít. Pak se pohodlně opřela do křesla a myslela si, že má hotovo. Ale ouha.
“... ta dnešní mládež vůbec neni tak samostatná jako jsme bývaly my!” přidala ve vyprávění paní Damlenská na hlasitosti a paní Tomišová pokrčila bolestí obočí. Tohle si ještě pamatovala, ale za žádnou cenu neměla dostatek síly, aby rozparáděnou přítelkyni zastavovala. Hlavně pomalu přichází ta část, ze které jí žádné vzpomínky nezbyly.
Maruška Patrikovi pomohla dát víno pod stůl do kýblu s ledem a on jednu láhev hned otevřel a šel kolem stolu nabídnout, zatímco Maruška se vrátila k poklízení. Paní Damlenská ze svého trůnu nelibě pozorovala, jak se každý rozbíhá jiným směrem
a rozhodla se, že zoufalá situace vyžaduje zoufalé řešení. Přivolala si gestem paní Tomišovou a vyložila jí svůj krizový plán. Paní Tomišové nezbylo než souhlasit.
A tak se stalo, že do sebe paní Tomišová musela v rychlém sledu obrátit různé alkoholické nápoje, musela být totiž důvěryhodně opilá, aby lest zafungovala, a pak už se kolotoč roztočil. Paní Damlenská s pomocí dětí, které zatím nebyly zahnány do postelí, zaměstnávala všechny ostatní zodpovědné osoby tak, aby starost o opilou paní Tomišovou padla na Marušku. A kdopak jí pomůže dostat starou paní do postele a dohlédnout, že je v pořádku, když jsou to dvě patra schodů a pak velmi nebezpečná cesta po pavlači? Správně, silný mužský se širokými rameny. Patrikovi stačilo naznačit, je to hodný kluk.
Naznačení se odehrálo ve formě malé holčičky, která ho zatahala za rukáv, ukázala směrem k průjezdu a pronesla: “Podivej, ony tam tančí.”
Ve tmě průjezdu se právě Maruška snažila udržet paní Tomišovou na nohou, což vypadalo, že se každou chvíli zvrhne v hromadný pád na tvrdou zem, a opravdu to vypadalo, jako kdyby tančily. Patrik se rozběhl za dvojicí právě včas, aby zachytil starou paní z druhé strany a zabránil tím jejímu pádu na Marušku. Maruška se na něj usmála a poděkovala. Paní Damlenská ze svého místa neviděla na tu dálku úplně jasně, ale zdálo se jí, že se jejich ruce setkaly za zády teď už zcela bezvládné paní Tomišové.
Patrik pak učinil zbytečný pokus naložit si paní Tomišovou do náruče, aby ji sám odnesl, a pak už se děti dohodly, že ji dopraví do bezpečí společně. Jakmile zmizeli na schodišti, zvedla se paní Damlenská ze svého místa a velice rozvážně za pomocí berlí
a s četným zastavováním pro loučení s osazenstvem se vydala také ke schodišti. Díky její přesné matematice, dorazila ke dveřím bytu své přítelkyně právě ve chvíli, kdy mladí stáli před otázkou, zda mohou starou paní nechat smotnou, nebo by ji měl někdo
z nich hlídat. Strčila hlavu do otevřených dveří a uvolnila oba ze služby: “Už jste toho udělali dost, děti, já s ní zůstanu. Jen buďte oba poblíž, kdybych potřebovala vaše mladé svaly, sama s ní nepohnu. Ale však Maruška bydlí hned vedle, uslyšíte mě volat.”
a s těmito slovy vystrčila oba na pavlač nedávajíc jim jinou možnost, než se odebrat do zmíněného bytu.
Oba pokyn zřejmě chvilku probírali ještě na pavlači, aspoň podle toho, co viděla paní Damlenská kukátkem a co bylo vidět ze dvora, ale potom skutečně zapadli k Marušce. Než se paní Damlenská přemístila z předsíně do pokoje, už se od Marušky ozývala tlumená hudba.
“No a odcházel od ní ve dvě ráno.” dodala se spokojeným úsměvem paní Damlenská. Paní Tomišová koukala na dno svého prázdného hrnku od kávy a odvážila se promluvit: “Ale pani Damlenská, to přece nic neznamená. Oba tam určitě celou noc seděli a špicovali uši, jestli je nebudete volat. To se nám to zrovna moc nepovedlo.”
Ale paní Damlenská se nenechala zviklat: “Nevite, o čem mluvíte. Je totiž úplně jedno, co tam dělali nebo ne. Důležitý je, že byli tolik hodin spolu. Sami. A všici to vijó. Teď už se to dá do pohybu, věřte mně.” mrkla spiklenecky paní Damlenská a paní Tomišová si zhluboka povzdechla. Kamarádka v těchto věcech mívala většinou pravdu. Nezbývá, než čekat.