Koreta a Markus
Romantický příběh ze sci-fi prostředí, který se mohl stát komukoliv a kdekoliv ve vesmíru.
Zmatek
Koreta vběhla do kajuty a opřela se o stěnu vedle dveří, které se za ní neslyšně zavřely. Zhluboka oddechovala a zároveň se snažila nevydávat moc hluku. Hlavou jí vířily události posledních několika desítek minut. Nedokázala je zachytit za žádný konec
a rozmotat je. Co se to vlastně stalo? Vyřešili vůbec něco? Platí všechno, co si řekli?
Sjela pomalu zády po stěně, až dosedla na zem. Hluboce se předklonila a protáhla hlavu mezi koleny tak, aby si položila čelo na zem. Tuhle polohu ultrajógy dlouho nenáviděla, postupně si v ní ale našla terapeutické zalíbení a teď ji používala pro uklidnění
a přemýšlení. Podlaha příjemně chladila její horké čelo a ona cítila jak se pomalu uklidňuje pulsování krve v tepnách kolem jejích spánků, které musely nutně obludně naběhnout ještě dřív, než stačila zmizet z jeho kajuty. Co jen teď bude dělat?
Do uší položených volně vedle hlavy na podlaze jí pronikl vzdálený zvuk zvonu oznamujícího poslední půl hodinu před zhasnutím světel a přepnutím na noční mód. V rámci zachování příčetnosti posádky byla jejich kosmická loď nastavená na optimální délku dne a noci, která podle nespočtu studií vyhovovala optimálně všem rasám, které se účastnily dlouhodobých misí pořádaných asociací. Ve skutečnosti to ale znamenalo, že jsou to optimální podmínky pro lidi. Koretina rasa pocházela z planety s tak pomalou rotací, že od východu do západu slunce to trvalo čtyři pozemské měsíce a stejně dlouho zase od západu do východu. Nebyla zvyklá na tak časté střídání světla a tmy a všechny její námitky a žádosti o možnost ovládat si světla aspoň ve vlastní kajutě manuálně, byly zamítnuty. Pořádek musí být.
Pevně zavřela oči a znovu se pokusila soustředit a uklidnit svoje rozbouřené pocity. Věděla moc dobře, že jí blázní hormony a že je její mysl zamlžená, protože její tělo má z neustálého střídání světla a tmy dojem, jako kdyby uplynulo obrovské množství času, co přišla na loď, a její rozmnožovací orgány se hlásí o pozornost. Možná proto se taky všechno stalo. Ale co se to vlastně stalo?
Kroužili kolem sebe s Markusem už dlouho. Neměli žádné společné směny, nepracovali ani ve stejné části lodi, dokonce ani ve stejném oboru. Ona byla denně zavřená v biologické laboratoři, zatímco on patřil mezi techniky, co pravidelně vycházeli do kosmu a starali se o všechny přístroje na vnějším povrchu lodi. Markus navíc byl úplně jiné rasy a správně se neměli vůbec nikdy v životě potkat. Ale potkali se. Náhodou.
Náhoda jejich příběh provázela už od začátku. Koreta nikdy na vesmírnou loď nechtěla, jenže když přemýšlela, jak zaplatí školné na univerzitě, na kterou moc chtěla, navedla ji její kamarádka na studijní programy asociace, díky kterým je možné získat stipendium. Přihlásila se a vybrali ji. Podmínka byla, že po škole nastoupí do laboratoře na vesmírné lodi a absolvuje tříletou cestu. Koretě to tehdy připadalo jako zázrak. Nejen, že má zaplacené školné, navíc má jistou práci na první tři roky po škole
a díky tomu skvělou referenci do životopisu a dveře světa doširoka rozevřené. Neváhala ani minutu.
Když pak seděla ve výcvikovém centru a více než polovina ostatních pracovníků laboratoře byli lidé, poprvé v ní trochu zahlodal červík pochybností. Později sama u stolu na obědě skoro ani nevnímala, že se jí někdo dovoluje, zda si smí přisednout, jak byla zabraná do přemýšlení, jestli udělala dobře a jak by se z toho všeho ještě mohla vyvléknout teď, když už jí asociace zaplatila školu. Odkývala jeho otázku a ani nevzhlédla od svého datapadu. Pak jí přinesli jídlo a on jí popřál dobrou chuť. Tehdy se na něj poprvé podívala. Měl tmavě tyrkysovou kůži, na holé hlavě šest malých rohovitých růžků a díval se na ni uhrančivýma očima černýma jako sám vesmír. Usmíval se. Usmála se na něj taky a poděkovala. Tuhle rasu znala, patřili ve vesmíru mezi technické
a technologické špičky. O ničem jiném kromě techniky a mechaniky se s nimi ale bavit nedalo. Zabrala se do obsahu svého talíře a sem tam po něm nenápadně pokukovala a vnímala, že on se na ni snaží také nedívat. Šlo mu to o poznání hůř, protože jeho postavení očí mu omezovalo periferní vidění, takže kdykoliv se chtěl jen po očku kouknout na Koretu, musel otočit hlavu. Přišlo jí to celkem roztomilé. Pak mu také přinesli jídlo a ona mu zdvořile popřála dobrou chuť. Poděkoval s úsměvem. Po zbytek jídla se na sebe nedívali a Koreta přemýšlela, jestli ho má oslovit nějakou nezávaznou otázkou. Než ale nějakou vymyslela, on dojedl, rozloučil se s ní a byl pryč.
Po obědě se Koreta chtěla zastavit ještě ve studovně, aby si v klidu prošla poznámky před další přednáškou. Vyšla do patra, kde většinou bývalo málo lidí a byl tam klid, a zamířila ke “svému” stolu, když ho uviděla. Stál u dobíjecího sloupu a zrovna si ze schránky vyndaval datapad. Otočil se právě včas, aby proti sobě zůstali stát a trochu zaraženě se usmívali.
“Máme na sebe dneska štěstí.” vypadlo z Korety a jako kdyby slyšela hlas někoho jiného. Co to dělá? Tohle jí přece není vůbec podobné. Proč na něj mluví?
“Já jsem Koreta, ahoj.” natáhla k němu ruku.
Sevřel ji ve své hebké tlapě pokryté semišovou srstí, usmál se na ni těma svýma očima a řekl: “Markus.”
Náhoda
Od toho setkání u oběda a pak ve studovně uplynulo několik týdnů (teda podle pozemských standardů, tady se všechno měřilo podle pozemšťanů) a Koreta Markuse ani nezahlédla. Snažila se chodit na oběd ve stejný čas, do stejné restaurace, sedala si ke stejnému stolu, dokonce se párkrát bezcílně toulala v patře studovny kolem nabíjecího sloupu v marné naději, že na sebe náhodou narazí. Měla si na něj vzít kontakt, ale copak nestačilo, že ho oslovila? Proč si nevzal kontakt on na ni?
A ještě jak se s ní tehdy před studovnou loučil. Prohodili spolu sotva pár vět a ona už musela jít na přednášku. Poznámky si samozřejmě projít nestihla. Řekla mu, že musí běžet a on se zase usmál a prý, že se třeba někdy náhodou potkají. Náhodou, co je to vůbec za přístup, spoléhat na náhodu? Byla smutná a naštvaná na něj i na sebe. To ještě nevěděla, že náhoda se brzo zase dostane ke slovu.
Dokončila výcvik a chystala se na start lodi. Zrovna pobíhala po kosmickém městečku, součástí kterého bylo výcvikové centrum, aby si dokoupila několik základních nezbytností, které asociace neposkytovala a které si členové posádky směli vzít s sebou, když do něj málem narazila. Ubrzdila to na poslední chvíli, ale vypadalo to, že možná upadne. Markus vztáhnul ruce, aby ji zachytil, ale její ultrajógový výcvik zafungoval a ona situaci ustála. Stál tam najednou trochu bezradně s rozpřaženýma rukama
a prázdnou náručí. Rozesmála se a on se přidal.
“Ze stovek tisíců lidí, kteří se po městečku pohybují, narazím den před odletem na misi zrovna na tebe.” smála se na celé kolo. Markus v tu chvíli zvážněl a pohlédl na ni: “Den před odletem? Jakou lodí?”
Dřív než si to vyjasnili, už to oba věděli. Jsou na stejné misi. Samozřejmě, jak jinak. Být tohle ve filmu, tak budou kroutit hlavou nad naivitou scénáře. Jenže tohle nebyl film.
Ještě chvilku postávali na okraji chodníku, když se Koreta pohnula k odchodu. Potřebovala ještě stihnout pár věcí, než se zavřou obchody. Markus pokýval hlavou, usmál se a vyprovázel ji na cestu slovy: “Třeba se náhodně potkáme na lodi!”
Koreta přešlápla z nohy na nohu. Nechtělo se jí spoléhat znovu na náhodu, už jednou to málem nevyšlo a to, že se nakonec přece potkali, pro ni znamenalo, že musí jednat, že další šanci už nedostane.
“Co kdybychom té náhodě trochu pomohli a vyměnili si kontakty?” podala mu svůj datapad. Napsal jí svůj identifikátor a pak už se opravdu rozloučili.
Ještě ten den, jakmile Koreta pořídila všechno, co pořídit chtěla, mu napsala zprávu se svým jménem. Ten večer se jí krásně usínalo. Prý se už v reálném životě nikdo neseznamuje, veškeré seznamování se posunulo do onlinu, kecy!
Loď odstartovala a Koreta se pomalu dostávala do pracovního procesu v laboratoři. Na několik prvních týdnů se její svět smrsknul jen na práci, jídlo, spánek a čas, ve kterém si potřebovala dostudovat věci do práce, které ze školy neznala. Byla to smršť a ačkoliv měli vždy šestý den volný, trávila volné dny zezačátku jen studiem nebo spánkem. Rychlé střídání světla a tmy jí také nepřidalo a ona se cítila neustále vyčerpaná. Po několika týdnech se ale její tělo začalo pomalu stabilizovat a ona si poprvé za celou dobu zašla na lodi do kina, na oběd se odvážila do jiné části lodi, než v bezprostřední blízkosti laboratoře, a dokonce si jeden večer vyšla s pár kolegy na drink. Vypadalo to, že se konečně vynořuje nad hladinu pracovního kolotoče a zvolna si zvyká na život ve vesmíru.
Jeden večer seděla na posteli ve své kajutě a plánovala, jakou restauraci vyzkouší na oběd zítra, když si vzpomněla na Markuse. Zalistovala v konverzacích na datapadu a ujistila se o tom, co stejně věděla. Nenapsal jí ani čárku. Zamračila se a odhodila datapad na posteli stranou. Padla na znak a koukala do stropu. Pak zavřela oči, zhluboka se nadechla, s výdechem se zvedla zpět do sedu, přitáhla si datapad a napsala: AHOJ, CO KDYBYCHOM SE ZITRA NAHODNE POTKALI NA OBEDE?
Odpověď přišla téměř okamžitě: AHOJ AHOJ :) ANO, VELMI RAD, MAS NEJAKE OBLIBENE MISTO?
Koukala do datapadu jako politá ledovou vodou. Takhle málo celou dobu stačilo? Já těm chlapům prostě nerozumím… Odepsala a dohodli se na místě i čase.
Rande
Pracovní kolotoč se Koretě trochu zpomalil, zatímco lidé slavili Vánoce. Žádné jiné svátky asociace neuznávala, rytmus života se na lodi řídil podle pozemských zvyků Evropanů, takže kdo chtěl, mohl slavit Vánoce i Velikonoce. Většina jiných ras se ale těchto zvláštních lidských tradic neúčastnila a radši si užívala pozvolnější pracovní tempo a kratší pracovní dobu.
Koreta se zrovna v laboratoři opírala o stůl a čekala, až autokláv dokončí cyklus. Hrála si s datapadem, třídila soukromou poštu
a v tu chvíli ji něco napadlo a zkontrolovala kalendář. Bylo to zrovna tři týdny od jejího oběda s Markusem. Nenapsal jí od té doby samozřejmě ani čárku. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že to byl skvělý oběd. Celou dobu si povídali, smáli se, pořád měli téma. Dokonce je viděla jedna její kolegyně, se kterou Koreta občas zašla večer na drink, a odpoledne se k ní v laboratoři přitočila, aby se dozvěděla, co to bylo za záhadného cizince. Trochu ji zklamalo, když jí Koreta řekla, že je to kamarád, teda ještě ani to ne, že se vlastně sotva znají.
“Tak to ale pro mě nevypadalo, zlatíčko.” mrkla kolegyně na Koretu a dodala: “Díval se na tebe tak zamilovaně, že určitě nechce být jen kamarád. Věř mi, já na to mám speciální orgán, my tyhlety věci vycítíme.” znovu mrkla a její sytě růžová kůže se na chvilku zabarvila trochu do fialova. Měla pravdu, její rase se přezdívalo kupidové a byli to nejvyhledávanější dohazovači napříč galaxiemi. Skutečně na tyhle věci měla speciální orgán.
Koreta rozhodně vyťukala do datapadu zprávu a ihned ji odeslala. Odpověď přišla téměř okamžitě. Začínala znovu dvěma ahoj za sebou a pak následoval proud otázek na témata, která probírali u oběda. Nakonec dopsal TO JE OTAZEK JAKO U VYSLECHU :) HLAVNE SE MEJ KRASNE!
Koreta okamžitě navrhla: CO KDYBYCHOM TY OTAZKY PROBRALI NEKDY VECER TREBA U VINA? Čekala, až se rozsvítí na displeji odpověď, ale dával si načas. Trochu se lekla, jestli nenavrhla večerní setkání moc brzo. Měla se ještě chvíli držet obědů? Jenže ona si s Markusem chtěla povídat hodiny a hodiny a na to je oběd krátký. Konečně se displej rozsvítil. Ve zprávě prostě stálo: PROC NE :) JAK SE TI TO HODI?
Autokláv začal pískat. Koreta po něm střelila nevrle okem a honem ještě odepsala, než odložila datapad a pustila se znovu do práce.
Když pak po několika hodinách končně dokončila, co potřebovala udělat, vzpomněla si na Markuse. Vzala do ruky datapad, na kterém zářilo OK :)
Žaludek jí udělal kotrmelec. Opravdu spolu jdou na skleničku?! A už pozítří!
Několik příštích dní byla jako ve snu. Práce naštěstí nebylo moc, ačkoliv se lidé už vrátili ze svých oslav, pracovní tempo se teprve rozjíždělo. I tak ale měla co dělat, aby nemusela úkoly znovu a znovu předělávat. Kolega si všiml její nepozornosti
a zavtipkoval, jestli není zamilovaná. Koreta nic neřekla a cítila, jak rudne. Naštěstí to na její přirozeně červeném odstínu pleti žádný člověk nepoznal a v laboratoři zrovna nebyl nikdo, kdo by se dostatečně vyznal v anatomii její rasy, její “Prosimtě.”
s obrácením očí v sloup tak snad znělo uvěřitelně.
Konečně nastal den D. Třikrát se převlékla, než se vydala na místo schůzky, přesto tam ale byla moc brzo. On měl zpoždění. Dorazil celý uhnaný a naprosto okouzlující ve svém rozevlátém neformálním plášti a jemně ji políbil na tvář. Okamžitě se do něj zavěsila, aby s ním srovnala krok, a vyrazili do smluveného podniku. Už po cestě si povídali o literatuře, nad vínem pak probrali vše možné od vzdělání a osobní historie přes knihy a filmy až po cestovatelské zážitky. Prostě samá témata, která se na prvním rande hodí. Koreta několikrát natáhla ruce přes stoleček, ale Markus se vždy stáhnul a nedotknul se jí. Když mu ukazovala nějaké fotky ze své rodné planety, přesednul si na židli vedle ní, aby viděl na její datapad, ale znovu se jí ani nedotknul a když fotky doprohlíželi, sice si neodsednul, ale založil si ruce před tělem. Byl prostě zcela nedobytný a Koreta nevěděla, jestli je jen nesmělý, snaží se na ni nenaléhat, nebo jestli o ni nemá zájem a neví, jak jí to říct.
Podnik se vyprázdnil, zůstali v něm poslední a obsluha jim taktně naznačila, že už je po zavírací hodině. Vyšli ven a chvilku postávali, než se dohodli, na kterou stanici výtahu mají ještě kousek společné cesty. Znovu se do něj zavěsila, proti čemuž Markus neprotestoval, a po cestě se zase zabrali do hovoru. Najednou stáli u výtahu. Ani jeden z nich však nezmáčknul tlačítko na přivolání. Stáli teď proti sobě a Koreta nevěděla, kudy kam. Nakonec se mírně naklonila dopředu, aby se tiše zeptala: “Bylo to rande?”
Markus se šibalsky ušklíbnul, naklonil se stejně jako ona a zašeptal: “Nech si to pro sebe, ale bylo,”
“V tom případě bych si zasloužila pusu.” Řekla už hlasitěji Koreta a uvažovala přitom, jestli se má k Markusovi víc přiblížit. Myšlenku ale dokončit nestačila, protože ji na tuto pobídku objal a začal líbat. Stáli tam v té temné chodbě nedaleko výtahu
v objetí, zatímco kolem nich občas někdo vystoupil z výtahu nebo naopak do něj nastoupil. Vnímali jen sami sebe a vzájemné polibky. V jednu chvíli Markus Koretu zvedl nad zem v radostném a skoro dětském gestu, až čekala, že se s ní začne točit kolem dokola. Bylo to tak spontánní a nečekané gesto plné nespoutaného štěstí z okamžiku, že se Koreta nedokázala přestat usmívat. Ještě chvíli se objímali a dotýkali nosy, když se ho zeptala: “Pojedeš ke mně?”
Zavrtěl hlavou. “Dneska ne.” Gentleman, achjo… Zmáčknul tlačítko výtahu a ten přijel bolestně brzo. Natoupila. Poslední polibek mezi zavírajícími se dveřmi a pak už ho neviděla a jen cítila, jak se propadá.
Skutečně se propadala, protože výtah jel dolů. Opřela si své horké čelo o studenou kovovou stěnu a zhluboka dýchala. Chtěla znovu a znovu prožívat předchozí okamžiky. “Dneska ne.” Byl v tom příslib něčeho budoucího. S úsměvem na rtech vyběhla
z výtahu a v kajutě skočila na postel. Vleže na zádech cítila, jak se propadá, tentokrát ale fyzicky nikam necestovala. Propadala se do zamilovanosti a bylo to úžasně příjemné propadání.
Nejsladší objetí
Další den byl šestý, volný den. Koreta se vzbudila sama od sebe příliš brzo ráno, což se jí nikdy nestávalo. Cítila se skvěle odpočatá a toužila po tom znovu vidět Markuse. Přitáhla si datapad a bez ohledu na jakékoliv caviky, které by asi podle společenských konvencí měla dělat, mu napsala, že se jí včerejšek (a hlavně ten závěr) moc líbil a že by ho ráda co nejdřív zase viděla. Pak se šla umýt a snídat, už si pomalu zvykala na Markusovo tempo v odpovědích, a že je v tomto dost jinde, než ona. Nesmí ho zahltit, musí mu dát čas reagovat. Po očku sice stále kontrolovala datapad, ale udržela se a nic dalšího už nenapsala.
Čekání se vyplatilo, kolem oběda přišla zpráva: BYL TO UZASNY VECER, NE, TY JSI UZASNA! DNES BOHUZEL NEMUZU, ALE ZKUSIM CO NEJDRIV NECO VYMYSLET :)
Koreta znovu a znovu četla zprávu, před očima jí plavalo slovo “úžasná” a ona cítila, jak jí zamilovanost pomalu stoupá do hlavy. Rozhodně ten pocit nehodlala nijak krotit, bylo jí příjemně.
Vyrazila na pěší procházku po lodi, stavila se po cestě na kávu, koupila si nějaké snacky, a pořád se rozhlížela, jestli náhodou nenarazí na Markuse. Náhoda už jim zafungovala dřív, proč by nemohla i tentokrát. Na lodi bylo sice tisíce lidí, ale co kdyby… náhodou. Nechtěla se mu vetknout do nabitého programu, ale říkala si, že kdyby ho uviděla, třeba ji krátce obejme a políbí, než bude pokračovat ve svých plánech. Nicméně ho nikde nepotkala, takže se vrátila zpátky do kajuty a pustila si film.
Večer už notně pokročil a Koreta přemýšlela, jestli by neměla jít dnes brzo spát, když se rozsvítil displej jejího datapadu. Otráveně si ho podala s očekáváním, že na něm uvidí nějakou změnu zítřejšího pracovního programu, kterou někdo aktivně na poslední chvíli ve volném večeru udělal, ale netýkalo se to práce. Psal jí Markus.
Koretě se rozbušilo srdce, když uviděla na displeji jeho jméno. Nadšeně a rozechvěle otevřela zprávu a byla dlouhá, nejdelší, co jí dosud poslal. Vzápětí se jí srdce téměř zastavilo. Tohle rozhodně číst nechtěla.
AHOJ, PORAD MYSLIM NA NASE PONEKUD KRATKE ALE TO NEJSLADSI OBJETI, JAKE JSEM ZAZIL, A DOSLO MI, JAKY JSEM VLASTNE HLUPAK A SEBESTREDNY MIZERA. CELY VECER JSEM HLEDAL CHVILI, KDY TI RICT, ZE NEMAM, CO NABIDNOUT, JELIKOZ JIZ VE VZTAHU JSEM (AT JE JAKY JE), AZ JSEM TO NEDOKAZAL A MISTO TOHO SE TESIL TVE BLIZKOSTI A MALEM TE NENECHAL ODJET. MRZI ME TO. SNAD MI NEKDY DOKAZES ODPUSTIT. MEJ SE KRASNE.
Dívala se na slova, která se jí začala rozpíjet před očima. Zamrkala a zjistila, že jí po tvářích tečou slzy. Vztekle je utřela a odpověděla Markusovi něco patetického a zoufalého. Odhodila datapad na druhou stranu postele, lehla si naznak a zavřela oči. Ve tmě za zavřenými víčky se jí míhala slova “hlupák”, “mizera”, “mrzí mě to”, “ve vztahu”, “mrzí mě to”, “nenechal odjet”, “ve vztahu”, “úžasná”, “úžasná”, “úžasná”... Prudce se posadila a otevřela oči. Sáhla po datapadu a chtěla odvolat poslanou zprávu, ale bylo pozdě, už si ji mezitím přečetl. Znovu sebou hodila do postele. Na chodbě se ozval zvon a světla zhasla. Jak příznačné.
Zvuk budíku se ozýval z veliké dálky a Koreta se jen nerada a hrozně těžko vracela ze světa snů. Světa, ve kterém bylo všechno
v pořádku, vodili se s Markusem za ruku po lodi, líbali se v zapadlých koutech a prázdných místnostech, milovali se v její kajutě… Usmívající Markus se rozplynul a Koreta si znovu vzpomněla na včerejší zprávu. “Jsem ve vztahu (ať je jaký je)” Zvláštní, proč jí zrovna tu část v závorce psal? Najednou ji něco napadlo. Promnula si oči, chvilku tu myšlenku převalovala v hlavě a pak mu napsala.
Omluvila se za tu zprávu ze včerejška a navrhla, ať se na chvíli sejdou a promluví si, ať jim není trapně, když se zase náhodně potkají někde na obědě: NIC TI NEVYCITAM A UPRIMNE NABIZIM PRATELSTVI, JE SKODA SE UZ NIKDY NEVIDET. JSME DOSPELI, TO ZVLADNEM. A vyrazila do práce.
Datapad kontrolovala každou volnou chvilku, ale zpráva přišla až pozdě odpoledne. Nicméně za to stála: AHOJ, PRY SE STARIM PRICHAZI MOUDROST, PEKNA BLBINA, UZ TED JSI MOUDREJSI NEZ JA, A TAKY MNOHEM VELKORYSEJSI. KAZDOPADNE JSEM PRO, ZAJDEME NA OBED?
Koretě se po tváři rozlil úsměv. Neslibovala si v tu chvíli od toho oběda nic jiného, než že si bude s Markusem zase povídat
o všem možném a bude to skvělé inteligentní povídání. Ačkoliv pracovala mezi vědci, s většinou z nich se dalo mluvit jen na jedno téma. Málokdo z nich kdy přečetl nějakou beletrii, na filmy moc nekoukali, cestování mimo jejich obor práce je nezajímalo… Markus byl jiný. Markus se zajímal o všechno, měl široký záběr, byl rovnocenným partnerem v jakékoliv konverzaci, do které buďto přinesl svůj pohled, nebo se nestyděl zeptat, když se v tématu neorientoval. Bylo jí s ním dobře. No tak nebudou partneři, co na tom sejde. Potkali se, aby si zůstali v životě, budou přátelé. Odpověděla a začala počítat hodiny do setkání s ním.
Oběd
Koreta přicházela k místu setkání a Markus už tam stál, hlavu trochu sklopenou, na tváři nečitelný kamenný výraz. Přišla až
k němu, široce se usmála, stoupla si na špičky a objala ho. Objal ji také. Vděčně. S úlevou.
“Tak co ty, rozbitá existence? Máš se dobře?” usmívala se na něj, když ho pouštěla z náruče a vyvolala tím uvolnění v jeho tváři, na které se také mihnul úsměv. Ten úsměv, ze kterého se Koretě podlamovala kolena. Přikázala si být silná a nedat na sobě nic znát, nabídla přátelství, chce přátelství, chce ho mít v životě jakýmkoliv způsobem, jaký bude mít k dispozici.
“Teď už líp.” řekl a znovu se na ni usmál. Proč si to oba dělají? On děti nemá, to už se Koreta dozvěděla v tom městečku, kde na sebe doslova narazili, tak proč se musejí bránit tomu, co přece nutně vnímají oba dva. Ale co je to? Nějaká kosmická přitažlivost, nějaká vyšší moc, která je postrkuje na božské šachovnici k sobě. Koreta se do Markuse zavěsila a vydali se ke smluvenému bistru.
Povídali si znovu o všem možném, zabíhali do detailů jednotlivých témat, mluvili mluvili… Až se Koreta v polovině jídla odhodlala zeptat: “Pověz mi o tom svém vztahu. Co jsi to psal, “ať je jaký je”, co to znamená? Co se děje? Co se stalo, že jsi se mnou vůbec šel na rande?”
Markus zvážněl, evidentně se mu o tom mluvit moc nechtělo, ale měl nejspíš pocit, že jí to dluží. Rozvážně se pustil do vyprávění a Koreta poslouchala. Nebyl to nijak originální příběh, ve skutečnosti něco podobného vídala kolem sebe dost často. Dva lidé, co se poznali velmi brzo, začali spolu chodit a aniž by se bavili o budoucnosti a jestli mají stejný aspoň kus cesty, ne-li podobné představy o životě jako celku, tak nějak zůstali spolu. Po patnácti pozemských letech ale zjišťují, že nežijí spolu, ale vedle sebe. Že jejich představy o budoucnosti, o rodině a životě jako celku se v mnohém rozchází. Jenže místo toho, aby se rozešli a žili každý svůj život, zůstávají “spolu” a žijí si své životy vedle sebe. Ožehavá témata neřeší, aby se neuváděli do nepříjemných situací, a zatím vedle sebe pomalu stárnou a život jim protéká mezi prsty.
Koreta položila doplňující otázku: “A tvé partnerce nevadí, že spolu nespíte?”
Podíval se na ni trochu nechápavě: “Ale my spolu spíme.” Koreta musela v tu chvíli vypadat trochu zmateně. V její hlavě všechny vztahové problémy začínaly v posteli. Nejdřív spolu ti dva přestali spát a pak se odcizili v ostatních oblastech. Ještě nezažila, že by to bylo někdy naopak. Markus viděl její zmatek, který jí přeběhl po tváři a dodal: “Ale není to ono.” a lehce se usmál. Poprvé za celou dobu svého vyprávění o vztahu se usmál. Koreta se na něj usmála zpátky a navrhla, aby se šli ještě kousek projít, než se vrátí do práce.
Zatímco se zvedali a odcházeli z bistra, pozorovala Koreta Markusovy pohyby a přemýšlela nad tím, co řekl o sexu. Nemohla si pomoct, ale přišlo jí to jako skvělé znamení. Ačkoliv je jeho vztah teď aktuálně na dost mrtvém bodě emocionálně, přesto intimita nějakým způsobem funguje. To znamená zdravý vztah k sexu. Nebo jak to nazvat. To znamená skvělý vztahový potenciál. Koreta trochu potřásla hlavou, aby se vrátila zpět do přítomného okamžiku, v mysli totiž unikla do Markusovy náruče, nahá…
Vydali se chodbou, která vedla do neformální části lodi s množstvím laviček a simulací něčeho jako park určeného pro vydechnutí, nabrání nových sil, četbu pod “stromy” nebo poklidným procházkám a rozhovorům. Koreta se rozhodla Markuse ještě trochu potrápit a začala se vyptávat dál a dál na jeho vztah a důvody, proč vlastně ten vztah dál trvá. Proč jsou spolu? Jaká je čeká budoucnost?
Markus se chvílemi ošíval a chvílemi se usmíval nad některými otázkami mladé Korety. Byl přibližně o deset pozemských let starší než ona a tak měl zřejmě pocit, že ona ještě nic nezažila. Rozhodla se mu to vyvrátit a pověděla mu o svém posledním “nevztahu” se ženatým profesorem na univerzitě, který jí po celou dobu sliboval, že se rozvede a bude s ní, jen musí ještě chvilku počkat, protože teď zrovna budou svátky / žena má narozeniny / jedou na rodinnou dovolenou / dítě má narozeniny / má toho moc v práci / cokoliv jiného, co se tak říká a je to klišé, když to člověk vidí třeba ve filmu, ale když to pak zažívá v životě, má pocit, že je to přece něco úplně jiného. Přece ji miluje, nechce jí ublížit, obdivuje ji a neustále jí říká, že je nejskvělejší ženská, jakou kdy v životě potkal. A mezitím jí mezi prsty protéká mladý život a on ji k sobě přivazuje blíž a blíž, aniž by kdykoliv zamýšlel cokoliv s tím udělat. Univerzitu absolvovala a než šla na kosmický výcvik, vztah s ním konečně ukončila. Jednak jí došlo, že to nikam nevede a že jí po celou dobu studia lhal a jen ji zamykal vůči světu, jednak to bylo najednou o dost jednodušší, když už ho nemusela denně vídat.
Markus její vyprávění tiše poslouchal a vypadalo to, jako kdyby se zmenšoval. Když pak Koreta celou historku uzavřela slovy:
“A Já se rozhodla, že už nikdy nebudu ta druhá.” vypadal, že by nejradši splynul s nejbližší stěnou a zmizel. Koreta se trochu polekala, že na něj, člověka, kterého sotva zná, nahrnula příliš mnoho osobních informací. A taky mu nejspíš dala nechtěně ultimátum. Pokusila se celou věc obrátit k němu. Znovu se ptala na jeho vztah a když začal povídat o různých praktických věcech, doptávala se a atmosféra se znovu uvolňovala. Ptala se ho, jestli v tom vztahu chce dál zůstat a on odpovídal, že ne. Ptala se ho, co znamená z něj odejít a on popravdě odpověděl, že to není nijak složité a že by to aktuálně vyřešil jeden holotelefonát, protože jeho partnerka není na lodi. Není na lodi! Na tři pozemské roky! No ano, mysleli jsme si, že by to našemu vztahu prospělo. A jak to zatím funguje? Moc nefunguje. Mlčeli a nevyřčená otázka visela nad nimi. Koreta do něj byla samozřejmě zavěšená, nebyla ráda, když jí společník utíkal a takto s ní mohl jednoduše srovnat krok. Zároveň ale mohla cítit pulsování na jeho modrém předloktí, které se v tichých chvílích stupňovalo.
Udělali kolečko a vraceli se zpět na místo, na kterém se měli rozejít každý svým směrem. Teď, teď nebo nikdy… Proč jsi od ní doteď neodešel? Neměl jsem důvod. A teď ho máš?
Markus se zastavil, otočil Koretu proti sobě tak, aby jí viděl do očí a přesně jako podle filmového scénáře se smyslem pro drama a romantiku jí řekl: “Moc se mi líbíš a chtěl bych být s tebou. Takže ano, důvod mám.”
Koreta málem poskočila. Cítila, jak se jí štěstím nalévají žíly na hlavě a zvedla trochu uši, aby to zamaskovala. Usmála se
a doufala, že je v tu chvíli naprosto okouzlující. Zbylých pár kroků si něco povídali, něco nezávazného, Koreta nevnímala, co to bylo. A pak už se opravdu museli rozloučit. Objala ho a on ji k sobě přitisknul. V tom objetí bylo všechno, co si nestihli nebo nezvládli říct. Příslib budoucích událostí. Radost z něčeho začínajícího. Ujištění, že se měli potkat. To objetí bylo správně, takhle to mělo být.
“Pozítří jí zavolám.” šeptnul Markus a Koreta ho ještě víc přitiskla k sobě. Pak se pustili. Každý šel svým směrem. Koreta do laboratoře skoro běžela. Byla šťastná, tohle nečekala.
Debata
Další den Koreta prožila jako ve snu. Opravdu už zítra bude Markus volný? To zní jako pohádka. Nemohla uvěřit svému štěstí. Napsala své kamarádce na rodnou planetu: CERNY. MARKUS MA CERNY OCI.
Nemusela čekat ani pět minut, když přišla odpověď: BOJIM SE ZEPTAT, JAK TO VIS
Koretě se zahoupal žaludek potlačovaným štěstím. “Protože jsem mu do nich včera celý oběd koukala a pak se mi jimi zahleděl do mých měkce hnědých se žlutými slunci kolem zorniček a já ho těma očima vpíjela…” letělo jí hlavou a pak odepsala prostě: PROTOZE JSME BYLI VCERA NA OBEDE
Datapad na to začal vibrovat. Kamarádka hned volala. Koreta jí už dřív popsala všechno, co dosud s Markusem zažila, takže byla dost v obraze. Byla v obraze i ohledně jeho situace se vztahem a byla připravená Koretu chlácholit a být tu pro ni. Takový další zvrat ale nečekala ani ona ani Koreta.
“Ještě jednou mi to předveď, jak si tě postavil? No ten chlap má teda smysl pro drama, to se musí uznat. No a co ti teda pak řekl? Ajo, nojo, myslíš, že ho to v tu chvíli napadlo nebo si to připravoval?” kladla Koretě zvídavé otázky napůl v žertu a napůl proto, aby ji trochu sundala z růžového obláčku, na kterém se evidentně od včerejška vznášela. Koreta se nedala. Žila si svou pohádku a byla rozhodnutá, že jí to nikdo nepokazí. Najednou se na datapadu rozsvítil display a hologram kamarádky se sehnul, aby na něj viděl.
“Píše?” vypískla Koreta a vrhla se po datapadu.
“Beruško, já ti nevim, chceš to číst hnedka?” začala kamarádka a Koretě spadlo srdce hluboko hluboko do břicha. Podívala se do tváře své přítelkyně a četla v ní všechno, ani se nemusela namáhat na cokoliv ptát.
“Zavolám ti potom.” ukončila Koreta holotelefonát a její kamarádka s pokývnutím a ustaraným výrazem zmizela.
Ve zprávě od Markuse stálo: DEBATA PROBEHLA VCERA, NEVYDRZEL JSEM A ZAVOLAL JI, NAJEDNOU TO ZE ME VSECHNO VYLITLO, HEZKY SE VYCISTIL VZDUCH… NAKONEC JSME SKONCILI NAPLANOVANIM DOVOLENE S TIM, ZE TO DAL ZKUSIME. MOC TI DEKUJI ZA DODANI KURAZE!
Koreta se dívala na slova, která se jí mlžila před očima. V hlavě jí tepalo a žíly nad ušima jí naběhly tak, že je cítila jako něco, co snad ani není součást jejího těla. Markus ji podruhé dokázal shodit z oblaku na tvrdou zem na dně temné propasti. Podruhé během pár týdnů. A přesto. Přesto ho chtěla znovu vidět. Ať to znamená cokoliv, ať už jejich vztah bude vypadat jakkoliv, nechtěla se ho vzdát, nechtěla ho ze svého života škrtnout. Odepsala. Neco nezávazného na lehkou notu, něco o tom, že se rádo stala a že je k dispozici kdykoliv bude Markus potřebovat nakopat do zadku. Čím nezávaznější a lehčí slovní obraty volila, tím těžší srdce měla. Dopsala, poslala a zahodila datapad daleko od sebe. Nechtěla nikoho vidět ani slyšet. Nezavolala kamarádce. Schoulila se na postel pod přikrývku a položila si ruce na své plandavé uši. Zavřela oči a upadla do neklidného spánku plného snů o propadání se neznámo kam.
Druhý den se probudila, vstala z postele, zvedla vysoko hlavu a vyšla vstříc novému dni. Markuse nemusí už nikdy potkat, když nebude chtít. V laboratoři na ni čekalo hodně práce, do které se zabrala a strávila tak den. Byl to poslední pracovní den tohoto týdne, čekal ji večer před volným dnem, lekla se. Otevřela datapad a přihlásila se k socsíti lodi, vstoupila do sekce seznámení. Za pár kliknutí měla večer rande.
Když se večer oblékala, rozhodla se, že si to rande dnes přivede do kajuty, pokud to bude jen trochu rozumná bytost. Cítila vnitřní prázdnotu a toužila po dotecích. Rozhodla se je získat za každou cenu.
Pivo
DOBRE RANKO, JAK SE MA MOJE NEJZARIVEJSI HVEZDA? Svítilo na datapadu, když se Koreta probudila. Znechuceně zprávu odmávla a nechala nepřečtenou. Co mu to vlastně včera slíbila? Vztah? Jak se z tohohle vyvleče…
Zpráva samozřejmě nebyla od Markuse, psal jí Aaron, půlčlověk, se kterým se seznámila přes socsíť lodi a kterého se rozhodla vzít k sobě do kajuty ten večer, co se poprvé viděli. Ten večer, co se Markus rozhodl zůstat ve vztahu. Ten večer s Aaronem poprvé spala a od té doby spolu spali několikrát. Bylo to příjemné tělesné cvičení a vyplavení endorfinů, ale čím dál tím bolestněji jí docházelo, že jeho inteligence se pohybuje někde hluboko pod standardem, na který je zvyklá od lidí ze svého okolí. Hluboko pod Markusovou inteligencí.
Potřásla hlavou, až jí uši volně zapleskaly o spánky, a pokusila se Markuse vytřást z myšlenek. Marně. Nebyli v kontaktu. Dokonce se ani náhodou nepotkali, ačkoliv Koreta se záměrně nevyhýbala žádným místům lodi. Přesto ho nemohla dostat
z hlavy.
Přitáhla si datapad a odpověděla Aaronovi, že by se mohli večer sejít, když se mu bude ještě pozdě večer chtít, až Koreta půjde z dohodnutého piva. Odpověděl okamžitě: OUKY DOUKY, Koretě se navalilo. Zase zahodila datapad a zavřela oči. Dělá to přece pro potěchu těla, je to fyzická potřeba, sex s Aaronem je fajn, tak co jí tak vadí? Věděla přesně, co jí vadí. Vadí jí, když promluví. Vadí jí, že je nevyspělý a mentálně na úrovni náctiletého děcka. Vadí jí, že ji neposlouchá a ptá se pořád dokola na to samé. Vadí jí, že ať se dohodnou na jakýkoliv čas a jakkoliv dopředu, on má pokaždé zpoždění, protože si prostě nedokáže naplánovat den a neumí odhadnout, co mu bude jak dlouho trvat a ona pak na něj čeká v síťované košilce a přemýšlí, jestli jí trochu toho fyzického potěšení vážně stojí za to a jestli by neudělala líp, kdyby šla s kamarádkou na víno a mezitím si nabila vibrátor. Jenže neměl žádnou jinou, jen Koretu. A byl tu pro ni, když chtěla. Jen si nebyla jistá, jestli ještě stále chce.
Zahnala myšlenky na Aarona a stoupla si před skříň. Zmíněné večerní pivo má domluvené s Markusem. Kamarádsky. Ovšem, jen kamarádsky. To jí však rozhodně nezabraňuje v tom vypadat nesnesitelně přitažlivě.
O pár hodin později odcházela z kajuty zašněrovaná do obtažených kalhot z červeného latexu, ke kterým si po zralé úvaze nevzala ten krajkový top, protože už by si připadala hodně prodejně, a radši přidala volnější triko ležérně spadlé z jednoho ramene. Kalhoty končily ve vysokých botech na podpatku stejné barvy a podtrhovaly tím její kulatý zadek a houpání boků, které trochu víc přeháněla, než by nutně na podpatcích musela. Cítila se skvěle. Vypadala neodolatelně a několik starších členů posádky sedících u svého tradičního večerního pastisu před malým barem, kolem kterého musela projít, jí to dalo hlasitě najevo. Usmála se sama pro sebe. Sršela sebevědomím. Chtěla mu ukázat všechno, co mohl mít a co odmítl.
Přišla do smluveného podniku a Markus tam nebyl. Posadila se a objednala si. Její naplánovaný dramatický příchod se tím maličko pokazil, ale nevzdávala to. Během večera jistě najde příležitost se před ním protočit. Zároveň se chtěla úpěnlivě chovat tak, že se oblékla pro sebe, pro nikoho jiného. Nejčastější společenská lež.
Přišel. Rozklepala se jí kolena. Přisedl si a ona se vpíjela do jeho úsměvu. Vnímala jeho pohledy, které jezdily po celém jejím těle a které by byly nejradši vzápětí následovány rukama a polibky. Po několika skleničkách se zvedla, že si odskočí. Úplně zapomněla houpat boky, ale byla si jistá, že se Markus dívá. Rozhodně se díval, když se vracela. Usmívala se na něj a on na ni. Kamarádsky. Jak jinak.
Mluvili opět o literatuře, filmech, technologii, každý o své práci, o nejnovějších trendech… Intelektuální potrava jako vždy. Bylo jí dobře. Zapomínala se, že chce celou dobu působit neodolatelně a co chvíli se přistihla, že se na židli hrbí, když mu něco důležitě vypráví. Zapomněla na nervy a prostě byla s ním. Pak mu něco ukazovala na datapadu a najednou cítila, jak jí dal ruku přes ramena. Volně, jemně, skoro kamarádsky. Naprosto přirozeně, seděli vedle sebe, dívali se do jednoho datapadu, takže pokud do ní nechtěl vrážet ramenem, samozřejmě, že jí dal ruku kolem ramen… Cítila, jak se jí tělem rozlévá teplo. Chytila ho za tu ruku a v mžiku si propletli prsty. Dál pokračovali v rozhovoru jakoby nic, prsty stále propletené, jeho ruka kolem jejích ramen.
Když vyšli ven, Koreta se cítila na vysokých podpatcích trochu nestabilní. Nalila do sebe o jednu nebo dvě sklenky víc, než měla. Šli se zase ještě projít a ona se do něj zase zavěsila, tentokrát i zčásti pro nalezení ztracené rovnováhy. Vyšli za roh a najednou byli v neformální chodbě sami. Koreta posilněna alkoholem pronesla: “Tady jsem naposledy byla s kamarádem, co má podobně přechozenej vztah jako ty. Jak to vlastně mezi vámi vypadá?”
Markus povolil celé tělo jako když někdo přestřihne provázky marionetě. Mělo to být humorné gesto, ale bolestně to vyjadřovalo celou situaci. Nikam se nepohnuli, přešlapují stále na stejném místě a od té debaty tehdy před mnoha týdny nic dalšího neřešili, neprobrali a ani nemluvili o budoucnosti. Holofonují si sice minimálně obden, ale často si nemají co říct, řeší technické věci ohledně jejich naplánované dovolené, to je snad největší téma. Koreta byla naštvaná. Břitce Markusovi vysvětlovala, že se přece domluvili, že budou na vztahu pracovat, tak to obnáší PRÁCI, nikdo to za ně neudělá, nikdo to za ně nevyřeší a jestli to neudělají oni sami, budou navždy existovat v tomto vzduchoprázdnu a život mezitím prosviští kolem nich. Mlčel. Stál naproti ní a díval se do země. Pípnul, že to ví. Najednou jí ho bylo hrozně líto a litovala i svých prudkých slov. Zpátky to vzít nešlo, tak udělala to jediné, co v tu chvíli viděla jako možnost. Objala ho.
Stáli tam ve stínu holostromu v dlouhém pevném objetí. Dýchali stejným rytmem a vnímali tep toho druhého. Bylo to tam. Všechno, co tam kdy mohlo být, tam znovu bylo. Takhle to bylo správně. Každý z nich patřil do náruče toho druhého. Oba to věděli.
Koreta ucítila jemné ťukání datapadu, který jí připomněl, že se za pár minut smluvila na setkání s Aaronem. Povolila stisk
a zvedla hlavu z Markusova ramene, Markus také povolil ruce, ale když se Koreta vzdálila na poloviční délku jeho paží, podržel ji
v náruči, chtěl ji políbit. Koretě v tu chvíli v hlavě proběhla vzpomínka na Aarona, který ať je jaký chce, je to hodný a věrný chlap a těší se na ni. Vzápětí tuto myšlenku vystřídala vzpomínka na oba případy, kdy díky Markusovi létala v oblacích a kvůli němu zase tvrdě dopadla na zem. Zakroutila hlavou a on ji pustil. Sklonil hlavu: “Promiň.”
Vklouzla rukou pod jeho paži: “Pojď doprovodím tě k výtahu.”
Zmáčknul tlačítko u výtahu a zeptal se, jestli jede ještě kousek s ním. Zakroutila hlavou: “Ještě na mě dneska někdo čeká.” usmála se.
Markus se usmál smutně a pronesl: “Skončili jsme brzo, co?”
“Počkal by na mě, ať bychom skončili kdykoliv. Já za to totiž stojím.” řekla krutě a hned věděla, že to Markuse bolelo. Nevzala to zpět. Chtěla, aby ho to bolelo, chtěla zasáhnout jeho klidnou nehybnou schránku a rozhýbat ho. Když ne k činu, tak aspoň
k přemýšlení o ní, o možnostech.
“Stojíš…” odpověděl smutně a podíval se jí do očí. Honem ho objala a s úsměvem dodala: “Tak já mizím, ten výtah ti snad dneska ještě přijede i bez mé asistence.”
Otočila se a odešla, ani se neohlédla. Kroutila boky a doufala, že Markus se ohlédl. Došla na místo srazu s Aaronem, už tam čekal. Objal ji a políbil na přivítanou, se šibalským úsměvem se zeptal: “Tak jaký bylo rande?”
Ještě ne
Uběhlo několik týdnů a Koreta o Markusovi neslyšela ani ho nepotkala. On jí nenapsal, nikdy jí nenapsal první, a ona měla svých starostí dost a dost, takže na něj skoro zapomněla. Předně se rozhodla ukončit vztah s Aaronem, ale nebylo to tak jednoduché. Hodně jedincům stačí naznačit, oni se otočí na podpatku a zmizí vám navždy ze života. Aaronovi to nestačilo ani říct přímo do očí, pořád se nějakým způsobem snažil držet aspoň drápkem a když jste ho vyhodili dveřmi, vrátil se dozajista záhy oknem. Koreta s ním ještě párkrát spala, když si racionálně zdůvodnila, že jde jen o tělesnou záležitost a že má taky své potřeby. Jenže takhle to nefunguje. Aaron mluvil. A co z něj padalo, z toho se Koretě ježily uši. Musela se ho zbavit úplně, tohle natahování není fér ani k němu.
Koreta se převalila na posteli a otevřela oči. Dnes byl volný den a ona neměla vůbec nic v plánu. Včera se jí konečně podařilo Aaronovi vysvětlit, že o něj nemá zájem vůbec žádným způsobem, jakkoliv on zkoušel nabízet různé varianty a celý ten konverzační tenis trval nepřiměřeně dlouho. Koreta nepovolila, tentokrát nepřijala nějakou jeho variantu “nevztahu” a pořád dokola mu trpělivě vysvětlovala, co chce, tedy spíše, co nechce. Díval se na ni svýma hloupýma očima a ona neměla nejmenší tušení, jestli se jí podařilo mu předat informace, které mu předat chtěla. Nakonec ale pokrčil rameny, ušklíbl se a řekl: “Ok, když si chceš šlapat po štěstí, tak já ti bránit nebudu.” a odešel. Nechal Koretu samotnou u stolečku s účtem za jeho čtyři piva a její minerálku. S úlevou a radostí účet zaplatila.
Ještě chvíli ležela v posteli a přemýšlela, co dnes hrají v kině, když ucítila zavrčení datapadu. Pevně zavřela oči a položila si na ně ruce. To snad není pravda, jestli jí zase píše Aaron…
Promnula si oči pěstmi, pohladila si uši a s povzdechem si přisunula datapad. V mžiku na posteli seděla a vytírala si zbylé ospalky z koutků očí. Nezdálo se jí to, na displeji svítila zpráva od Markuse: AHOJ AHOJ, DOUFAM, ZE SI UZIVAS VOLNY DEN. CO TAKHLE ZITRA NEBO POZITRI OBED? :)
Svalila se v posteli zpět na záda a datapad si přitiskla na hruď. Zavřela oči a zjistila, že se usmívá. Napsal jí sám od sebe. Poprvé v životě.
Nabídku oběda Koreta samozřejmě přijala. Nedalo jí to a přemýšlela, jestli pro ni Markus nemá nějaké novinky. Třeba ohledně jisté přítelkyně, ze které se možná stala již bývalá? Rozumem se uklidňovala a říkala si, že nic takového spíš nenastalo, ale srdce jí bilo hlasitě a už zase měla Markuse plnou hlavu, když o několik minut dřív utíkala na smluvené místo setkání.
Markus přišel o trochu později a zdravil ji s úsměvem. Ten den se Koretě ve skutečnosti vůbec nehodil, protože musela utéct od rozdělané práce, nejlíp by udělala, kdyby si oběd nechala donést do laboratoře a neztrácela čas, jenže chtěla vidět Markuse
a ačkoliv měla povinnosti k misi, byla stále živá bytost a chtěla myslet i na sebe, ne jen na kariéru. Její datapad stále vibroval dalšími pracovními záležitostmi, ale přesto s Markusem strávila celou hodinu na obědě, při kterém si opět uvolněně a příjemně povídali o všem možném. Drtivě jí došlo, jak skvělá může být společnost někoho, kdo ji nemá potřebu shazovat a jakýmkoliv způsobem ponižovat. Před kým se nemusí tvářit hloupější, aby náhodou neporanila jeho ego. S kým se dá mluvit napříč tématy od historie přes umění až po techniku, protože jeho záběr znalostí a zájmů je podobně široký jako její, ale zaměřený trochu jiným směrem, takže se vzájemně mají šanci obohatit. A k tomu všemu ji ještě navíc poslouchá. Ona se první zvedla od stolu. Ona musela jít zpátky do práce. Stáli pak na křižovatce chodeb, ze které už opravdu museli každý na jinou stranu, a nemohli utnout proud konverzace. Datapad Koretě teď už vibroval bez ustání a ona opravdu musela jít.
“Poslouchej, to nejde takhle, oběd je pro nás dva evidentně krátká doba, musíme zajít někam večer.” řekla nakonec napůl otočená pryč.
“Tak jo. Dnes večer?” kontroval Markus, až Koretě málem zaskočilo příští slovo. Souhlasila, dohodli čas a pak se ještě rychle objali a ona už běžela.
Neměla nakonec čas se ani převléct do něčeho zajímavějšího, než vyrazila na večerní setkání s Markusem, ale přišlo jí, že to není důležité. Potkali se, objali se jako vždy a zapadli do nejbližšího baru, kde pokračovali v živém rozhovoru, jako kdyby od oběda neuplynulo několik hodin. Později se Markus začal na židli ošívat a Koreta hned odhadla situaci.
“Budu muset jít, omlouvám se.” podíval se jí do očí.
“Proč se mi omlouváš? Vždyť tohle bylo úplně neplánovaný, jasně, že musíš jít. Doprovodím tě k výtahu.” zvedla se Koreta od stolku.
Vyšli před bar a byli v chodbě sami. Koreta si dodala odvahy: “Jak to vypadá s tvým vztahem?”
Markus se zastavil. Aha, takže vztah stále existuje, došlo jí o vteřinu dřív, než řekl: “Je to blbý. Ale jsme spolu.”
Stál tam se svěšenými rameny a Koretě trochu pokleslo srdce. Napomenula se, že přece tohle měla čekat, dohodli se na přátelství, tak co blázní. Naklonila hlavu trochu na stranu a usmála se: “Tak mě aspoň obejmi.”
Na to ji Markus vzal do náruče a přitisknul k sobě, jako kdyby ji neměl nikdy pustit. Jeho ruce ji pevně ovinuly a hlavu si položil čelem na její rameno. Stáli tak beze slova a Koretě bylo v tu chvíli prostě dobře na světě. Nechtělo se jí přemýšlet nad ničím, jen vnímat jeho blízkost. Nahlas řekla: “Tohle, když mě obejmeš, cítím, že to je správně. Takový pocit nemám s každým. Je to vzácný.”
Markus jen vydal neartikulovaný zvuk souhlasu a Koreta cítila, že ji začal jemně hladit po zádech. Otočila trochu hlavu, aby si položila tvář na jeho, na to on reagoval pootočením hlavy ještě víc a opřel si čelo o její tak, aby se dotýkali boky nosů. Hladil ji po zádech a ona jeho, oči zavřené, dýchali společně a vnímali svou přítomnost. Když Markus znovu trochu pohnul hlavou
a dotknul se svými rty jejích, reagovala na něj. Několikrát si dali pusu, zatímco jejich objetí stále trvalo.
Teď už je úplně jedno, jestli přidáme jazyk nebo ne. Prolétlo Koretě hlavou a pootevřela pusu. Markus se nestáhl a nenechal se dvakrát pobízet. Líbali se. Kolem občas někdo prošel, ale oni dva nikoho nevnímali, stáli tam v objetí a vpíjeli se do sebe polibky. Kdyby měla Koreta odhadnout, jak dlouho to trvalo, dokázala by to jen těžko. Nakonec se ale přece Markus oddálil
a zašeptal, že opravdu musí jít.
Šli ruku v ruce k výtahu: “Usměj se na mě.” požádala ho se šibalským úsměvem a on se na ni podíval a usmál.
“Proč jsi tak úžasná?” napůl v žertu a napůl vážně si povzdechl a zmáčknul tlačítko. Než výtah přijel, ještě ji znovu objal, znovu ji líbal. Když pak vstoupil do dveří prázdného výtahu, osmělila se mu navrhnout, že by nemusel domů, že by mohl dnes večer k ní.
“Nemůžu,” odpověděl, “dnes ještě ne.” dodal s úsměvem, naposledy ji políbil, pustil její ruku a dveře se za ním zavřely.
Koreta se usmívala celou cestu do své kajuty. V hlavě jí zněla slova “dnes ještě ne”.
Čekání
Bylo pozdní dopoledne, světla dávno svítila i v Koretině kajutě a ona stále ještě ležela v posteli a nikam se jí nechtělo. Práce bylo stále obrovské množství a rozhodně se to nemělo jen tak změnit. Chystali se s týmem na několik týdnů na jednu z planet, kterou měli míjet a potřebovali na ní provést sběr vzorků. V praxi to znamenalo, že musejí přepasážovat všechny kultury a nachystat čerstvá média, ale zároveň zabalit a napěchovat co nejvíc věcí do “polní” laboratoře na malé vesmírné lodi, ve které mají svůj pobyt absolvovat a ve které budou na planetě nejen pracovat, ale i bydlet. Koreta byla unavená a dnes byl naštěstí volný den.
Převalila se na posteli a přitáhla si datapad. Dobrá zpráva byla, že na něm nesvítilo nic pracovního. Špatná zpráva byla, že jí Markus opět neodepsal. Od těch polibků u výtahu a jeho “dnes ještě ne” mu několikrát psala a nabízela společné setkání. Nechali všechno tak strašně otevřené a ona si potřebovala říct, co a jak. Vlastně ne, vlastně mu potřebovala říct, že po něm nic nechce. Vlastně chce. Chtěla by, aby ji znovu líbal a objímal. Že je Markus ve vztahu byla jeho věc a Koreta se rozhodla, že jí do toho nic není. Ona nikoho nepodváděla a pokud on chtěl její blízkost, náruč a polibky, Koreta se tomu nechtěla bránit. Zatím stále žila každá duše jen jednou. Podle ras sice různě dlouho, ale stále jen jednou.
Snažila se s Markusem sejít, než odletí na několik týdnů. Neměla sice tušení, jak by to udělala přes to obrovské množství práce, ale však ono se to vždycky s časem nějak udělá, jde jen o to si stanovit priority. A Markus už zase Koretina priorita byl.
Posadila se a rozhodně naťukala do datapadu dlouhatánskou zprávu: CHTELA JSEM TI TO RICT NORMALNE PUSOU DO OCI, PROTOZE TO NAPSANY MUZE PUSOBIT VSELIJAK, ALE CHCI, ABYS PAR VECI VEDEL A NEMUSEL SE DOMYSLET. JE MI S TEBOU DOBRE, JSI CHYTREJ A ZAJIMAVEJ, SKVELE SE S TEBOU POVIDA, RADA TE POSLOUCHAM A CHCI SE S TEBOU VIDAT. STOJIM O COKOLIV, CO MI MUZES/CHCES DAT. PRATELSTVI JE PRO ME KRASNA VARIANTA. ZAROVEN BYS MEL VEDET, ZE O TEBE STOJIM. LIBI SE MI VE TVE NARUCI, PRITAHUJES ME A CHCI, ABYS ME DRZEL ZA RUKU A DOTYKAL SE ME. ALE NECHCI DELAT NIC, Z CEHO TI BUDE NEPRIJEMNE. JA JSEM SINGLE, NIKOMU JSEM NIC NESLIBILA, NIKOMU NEPATRIM. ZIVOT JE KRATKEJ A JA SE ROZHODLA, ZE TI NEBUDU ODPIRAT PUSU, KDYZ O NI BUDES STAT. CHCI DELAT TO, CO JE MI PRIJEMNY V TU CHVILI. TAKZE JE TO NA TOBE, PROSIM REKNI SI, O CO STOJIS, CO JE TI PRIJEMNY A CO NE. A MUZE SE TO KLIDNE STALE MENIT, ZIVOT NEMUSI MIT PRAVIDLA ;)
Několikrát si to po sobě přečetla a pak odeslala. Vstala a začala se oblékat, vyrazí na oběd a večer jde posedět s přáteli, konečně uvolnění po tolika dnech nacpaných prací k prasknutí. Nejradši by sice ležela v náruči Markusovi, ale to se evidentně nestane, takže smích a uvolněná konverzace nad dobrým jídlem a pitím je skvělý způsob, jak strávit volný večer. Těšila se.
Když už poněkolikáté kontrolovala při večeři datapad, jestli jí Markus na ten její dlouhý výlev neodepsal, zeptala se jí kamarádka sedící u stolu vedle ní, co tam pořád má. Vína už ten večer hrdly trochu proteklo a Koretě se rozvázal jazyk. Vylíčila jí napřeskáčku různé zážitky a situace s Markusem a nakonec se zeptala: “Jsem do něj dost blázen, co?” Kamarádka přikývla
a objala ji. Koreta pak už datapad nechala po zbytek večera a noci v kabelce.
Ráno trochu zaspala a po cestě do práce konečně vytáhla datapad. Žádná zpráva. Achjo.
Vypla display datapadu a přivolala si výtah. Hlavou jí běžel zrychlený film všeho, co dosud s Markusem zažila, co jí řekl, jak se choval, co jí napsal, nenapsal… Zamrazilo ji, když si znovu vzpomněla na svůj vztah s profesorem a znovu otevřela dlouhou zprávu, kterou Markusovi včera poslala. Nežene se náhodou zase do stejného průšvihu? Nezavání to příliš známým schématem? Nechystá se zase si ublížit?
Výtah otevřel dveře a Koreta vzhlédla od displeje. Ne, tohle je něco jiného. Nastoupila do výtahu a v rychlosti naťukala: UVIDIME SE, NEZ ODJEDU?
Když dokončila jeden časově zvlášť náročný úkol v laboratoři a šla si udělat kávu, zjistila, že jí Markus odepsal. Už s tím ani nepočítala, takže jí málem zaskočilo, když se začetla do návrhů termínů v rámci všech čtyř zbývajících dní, kdy bude Koreta ještě na mateřské lodi. Vybrala hned ten první, byl to oběd. Zítra.
Jiná dimenze
Všechno jí padalo z ruky, na nic se nemohla soustředit, přitom tak strašně potřebovala. Všechno dělala třikrát, než to bylo správně. Pořád kontrolovala hodiny a taky, jestli Markus dohodnutý termín nezruší. Nezrušil. Vlastně jí ještě nikdy dohodnutý termín nezrušil. Je sice občas dost velká komplikace z něj nějaký termín dostat, ale pak si ho zřejmě vytesá do svého beztak kamenného diáře a prostě to platí.
Štvalo ji jeho mlčení, dlouhé prodlevy mezi zprávami, stručnost, s jakou psal, když už konečně napsal. Nesnášela jeho dlouhé poločasy rozpadu myšlenek, které zřejmě procházely důkladnou analýzou, než je vypustil zpět do světa. Koreta takhle nefungovala. Myslelo jí to rychle a jednala zbrkle, občas si tím namlela nos, ale zase se pružně zvedla a pokračovala stejným tempem dál. Skákala z myšlenky na myšlenku a mluvila a psala dlouze a obsáhle. Začínala mít zase pocit, že se kvůli Markusovi koriguje, že přestává být sama sebou. Slíbila si, že už to kvůli nikomu dělat nebude, že prostě buď najde někoho, kdo ji zvládne celou v její namáhavé originalitě, nebo nenajde nikoho. Vždycky se všem přizpůsobovala a pak to nebyla ona, už stačilo.
Jenže pak si vzpomněla, jak se cítí v jeho náruči, jak intenzivní pocit má, že tohle je správně, tak jak má být, jak se celá chvěje, když se jí dotkne a když má na chodbě pocit, že ucítila jeho kolínskou, zahřeje ji u srdce. Milovala, že když byl s ní, byl prostě
s ní, nevytahoval datapad, nikomu nepsal, ani se nerozhlížel kolem po známých. Pozdravil, když šel kolem někdo, kdo pozdravil jeho, ale to bylo všechno, byl prostě s ní, vyhradil si čas na ni a byl s ní. To nebylo málo.
Na oběd vyběhla z laboratoře brzo a přešlapovala u neformální zóny, když se zpoza rohu vynořila jeho tyrkysová rohatá hlava. Kráčel k ní dlouhými kroky, jak chodil vždy, ale zdály se tentokrát trochu váhavé. Koreta váhala taky. Objali se jen jednou rukou
a dali si letmo pusu na tvář. Zdaleka nejdivnější uvítání, co kdy spolu zažili. Vydali se směrem k restauraci a vedli obecné plky hlasy plnými nervozity, až to Koreta nevydržela a zastavila se v rozšířeném místě chodby, aby je mohli ostatní obejít.
“Hm, já jsem ti psala…”
“Já vím, píšeš mi krásně.” usmál se na ni Markus. Takže to četl, přesto se rozhodl na to nezareagovat. Koreta si dodala odvahy: “Všechno jsem to myslela tak, jak jsem to napsala.”
“To je dobře. Proč bys mi psala něco, co tak nemyslíš.” kontroval zase Markus s úsměvem. Udělal úkrok do strany nebo se jí to zdálo? Chtěl se odstranit z této situace nebo co se dělo? Koreta ho ještě nehodlala nechat napokoji.
“No a chceš si o tom povídat?” podívala se mu přímo do očí. Markus se neusmíval. Sklonil hlavu a zavrtěl s ní. Koretu v tu chvíli zaplavila vlna beznaděje, že tohle je poslední chvíle, kdy ho vidí na následujících několik týdnů. Rozhodla se: “Tak co kdybychom do mého odjezdu nic neřešili a prostě jen tak existovali? Budeme dělat, co se nám bude chtít a na co budeme mít chuť, jako v jiné dimenzi, bez ohledu na cokoliv.” dívala se na něj zespoda a on zvedl oči a setkal se s jejím pohledem. Přikývl, pousmál se a vzal ji do náruče. Nastavila mu ústa a on ji začal líbat. Byli ve své dimenzi, spolu, úplně sami na světě.
Zbytek oběda proběhl v příjemné pohodě, po cestě zpět se vedli za ruce, znovu se objímali a líbali a Koretě bylo skvěle
a nechtěla si tu chvíli kazit. Má plno jiných věcí, na které musí teď v souvislosti s cestou myslet, tohle mezi ně nepatří. Ne teď hned.
Ještě než se rozloučili, dohodli se, že oběd nestačil a potkají se znovu ten večer. Pokud Markus nebude muset pracovat, protože odpoledne mířil do observatoře, kde se zbláznily přístroje a on to měl dát dopořádku. Nedokázal odhadnout, jak dlouho to zabere, ještě to neviděl. Dohodli se, že jí napíše, kdyby to večer nestíhal.
AHOJ, JESTE JSEM V OBSERVATORI, DNESKA JE TO NA PRD. MRZI ME TO, ALE NEMUZU SE SEJIT. Četla večer Koreta ve výtahu, když jela od kadeřnice za Markusem. Poprvé jí zrušil setkání a dopředu věděla, že se to může stát. Necítila se z toho ale nijak špatně, takhle to prostě na lodi chodí, jejich hlavní účel na misi je práce, dalo se čekat, že jim plány někdy narušit musí.
Přesto se Koreta neotočila a nejela domů. Jela k observatoři 15. Jela si pro pusu.
Výtah zastavil přímo před dveřmi do observatoře, ze kterých zrovna vyšel Markus a otočil se právě ve chvíli, kdy Koreta vystoupila z výtahu. Vykulil na ni oči a ona si v tu chvíli nebyla vůbec jistá tím, jestli sem měla jezdit. Ale už tu byla.
“Už máš hotovo?” pronesla vesele.
“N-ne, jdu si jen pro něco na večeři a musím se sem vrátit, je to tam ještě na pár hodin. Psal jsem ti…” chytil dveře výtahu, aby se nezavřely, ale stál jako opařený.
“Já vím, já jsem si přijela jen pro pusu a zas pojedu, nechám tě pracovat.” snažila se Koreta stále o lehký tón, zatímco zacouvala zpátky do výtahu, aby Markus mohl nastoupit. Nastoupil, zmáčknul stanici kafeterie a stále v šoku se Koretě znova snažil vysvětlit, že opravdu musí udělat tu práci. Položila mu ruku na předloktí, když se výtah zastavil, a ujistila ho, že to ví a že jestli chce, tak pojede hned pryč. Zakroutil hlavou. Vystoupila s ním.
Udělali dva kroky ke dveřím kafeterie a Koreta se zeptala: “Zlobíš se na mě?”
“Na tebe se nedá zlobit.” poprvé za ten večer se na ni usmál.
“Počkám na tebe tady, v klidu si nakup.” pohnula se Koreta směrem ke stolečkům a rozhodla se do kafeterie nejít. Markus přikývl a zmizel mezi regály.
Posadila se a vytáhla sluchátka, skoro si ani nestačila vybrat, co si pustí, když u ní opět stál Markus se sendvičem v ruce: “Tak co máš v plánu?”
“No já tě teď doprovodím zpátky do observatoře, tam mě obejmeš, dáš mi pusu a já pojedu domů a nechám tě pracovat.” usmála se Koreta, když schovávala sluchátka, a cítila, že napětí mezi nimi už polevilo.
“Já už se tam vracet nebudu.” řekl Markus a ukousnul si ze sendviče.
“Ale co práce…”
“Takové práce ještě bude.” rozhodil rukama.
Koreta vstala trochu prudčeji, než chtěla, a objala Markuse kolem krku. Líbali se už tam u stolečku před kafeterií, Markus stále držel v ruce nedojezený sendvič a Koreta byla naprosto fascinovaná jeho novou polohou, kterou dosud neznala. Markus, který odejde od rozdělané práce, aby byl s ní. Ještěže nejela domů.
Za týden
Trochu doufala, že ji přijde vyprovodit k odletu, ale vnitřně věděla, že je to hloupost. Nikdy se nezeptal, o jakou výpravu jde
a Koreta mu to sama necpala. Takže nepřišel, přesto Koretě bylo krásně a pořád se usmívala. Celou cestu na planetu myslela na Markuse a jejich poslední společně strávený večer. Ani ji tehdy nenapadlo navrhnout, aby šli k ní do kajuty a k němu se jí taky nechtělo. Potřebovali být oba v pohybu a tak bezcílně chodili potemnělými chodbami obrovské vesmírné lodi, často se zastavovali na objetí a polibky, občas si lehli někam pod holostrom a objímali se vleže, než zase vstali a bloumali dál. Probrali toho za tu noc tolik a tolik se o sobě vzájemně dozvěděli, že měla Koreta pocit, jako kdyby se znali roky.
Spojení s mateřskou lodí na planetu bylo mizerné a používalo se výhradně pro pracovní účely. Celý tým, byl na několik týdnů odříznutý od všech svých soukromých holofonátů a zpráv, na druhou stranu ale měli sebe navzájem a výprava rozhodně splnila účel prohloubení pracovních vztahů a důvěry, když vyráželi v malých skupinkách na povrch planety sbírat vzorky. Konečně nastal čas odletu, který i přes bezproblémový průběh mise a dobré vztahy všichni nedočkavě vyhlíželi. Někteří víc, než jiní. Koreta rozhodně víc. Co se mezitím na mateřské lodi stalo? Čeká na ni Markus? Je ještě stále ve vztahu?
Ihned po přistání a zalogování datapadu do sítě mateřské lodi Koreta napsala Markusovi a celkem brzo od něj dostala uvítací zprávu. Poskočilo jí srdíčko a hned navrhla setkání. Na odpověď sice nemusela dlouho čekat, ale nebyla to ta, kterou chtěla: TENTO TYDEN MAM NAPILNO, CO PRISTI? KE KONCI TYDNE?
Koukala na to jako opařená. Byla pryč několik týdnů, Markus přesně věděl, kdy se vrací, ale přesto má v týdnu po jejím návratu “napilno” a nemůže se s ní ani vidět. Co tohle zase znamená?
Koretu popadl vztek. V průběhu cesty a pobytu na planetě na Markuse často myslela a probírala si všechno znovu a znovu
a rozhodla se, že o něj bude bojovat. Že si takovýho skvělýho a po všech stránkách pro ni vhodnýho chlapa nenechá proklouznout mezi prsty. A pak na ni nemá vůbec čas. Její jistota v tom, že on je ten jediný a pravý se začala otřásat.
Kapitulovala a dohodla si s Markusem schůzku na příští týden. A pak se to samozřejmě stalo… náhodou.
Koreta šla ten den z laboratoře trochu později, ačkoliv chtěla jít spíš dřív, protože byla ještě pořád unavená ze zápřahu na planetě a z cesty, ale pak se zabrala do třídění vzorků a odcházela o dost později, než zamýšlela. Šla se jen někam rychle najíst
a už se těšila domů do postele. Kráčela po chodbě zabraná do přemýšlení, když před sebou zaznamenala známou modrou hlavu s růžky. Markus kráčel asi tři kroky před ní a zjevně někam spěchal. Byl k ní zády. “Markusi!” zavolala bez rozmyslu. Otočil se a vykulil oči.
“Přísahám, že tě nešpehuju.” smála se Koreta, “Můžu kousek s tebou?”
“Jasně.” přikývl Markus a usmál se, “Jak ses měla?”
Šli chodbou a nezávazně plkali o její cestě a o tom, co mezitím Markus zažil na mateřské lodi, mnoho toho nebylo, když se Koreta na rozcestí zastavila: “Máš pět minut?”
“Mám.” odpověděl bez pohledu na hodinky. Objala ho kolem pasu a on ji kolem ramen. Přitiskla se k němu. “Vážně nemůžeš dřív, než na konci příštího týdne?” zakňourala a hned toho litovala. Zakroutil hlavou. A pak, postupně, začal mluvit a ona mlčela. Něco, co se dosud nestalo. Mlčela přes jeho dlouhé pauzy a přemýšlení, takže sám ticho vyplňoval slovy jako: “Přemýšlím, jak to říct.” a ona odpovídala: “Já vím.”
Mluvil o svém zmatku v hlavě, o tom, jak má pocit, že se mu jeho vlastní život vymyká z rukou, že se ho snaží chytit, ale nejde to, klouže to a nedá se to udržet. Objímal ji přitom a hladil na zádech. Mluvil tiše, ale v jeho hlase zněla naléhavost. Chvílemi se jí díval dlouze do očí, chvílemi tisknul tvář na její a šeptal jí do ucha. “Mám tě rád a nechci tě mít rád. Hrozně se toho všeho bojím. Chci odejít ze vztahu, ale mám strach. Jsi úžasná. Zasloužíš si víc, zasloužíš si všechno, bojím se, bojím…”
Objala ho pevněji a pošeptala mu do ucha: “Chci být s tebou.”
A pak už se jen objímali a líbali, než se museli rozloučit. Příští týden se sejdou. Za týden…
Kamarádi
AHOJ, NEVIM, JAK JSME SE NAKONEC DOMLUVILI NA DNESEK… ALE RAD BYCH SE NA CHVILI POTKAL A PROMLUVIL SI.
Koreta koukala na zprávu a měla z ní divný pocit. Byli dnes dohodnutí, že se sejdou a proberou, co a jak. Chtěla si “porovnat pocity a očekávání”, jak mu řekla když se náhodou potkali. Tohle vypadalo, že mají nejspíš očekávání naprosto nekompatibilní. Ale třeba jen vidí trávu růst. Odepsala.
Když přicházel do neformální chodby, hned to na něm viděla. Jde jí říct něco, co nechce slyšet. Možná se jí jde úplně zbavit. Ale to ona nehodlala dopustit. Ne teď. Ještě ne.
Usmála se na něj a on se usmál smutně. Nechtělo se jí mu to ulehčovat, přesto se zeptala. Potvrdil její obavy, vypustil z pusy slovo “kamarádi” a Korety srdce se zachvělo. Kamarádi, jasně, to zvládne.
Podívala se mu pevně do očí: “My si ale potřebujeme vyříkat pocity, co se nám nahromadily, jinak to nad námi bude navždy viset. Pojďme někam, kde na nás nebude nikdo koukat a nikdo nás neuslyší. Pojďme k tobě do kajuty.”
V očích mu probleskl strach, viděla to moc dobře, přesto neustoupila. Přešlápl z nohy na nohu a nezbylo mu, než souhlasit.
Po cestě vedli nezávazné řeči o všem možném. U něho v kajutě se posadili na ustlanou postel a dál mluvili o hudbě a knihách, když Koreta diskuzi přerušila: “Skvěle se mi s tebou povídá, ale my musíme probrat ty pocity, jinak se toho nikdy nezbavíme.”
Markus zvážněl a smutně souhlasil. Nejradši by to všechno odložil na neurčito a nikdy o tom nemluvil, to bylo Koretě naprosto jasné. Jenže tak to ona neuměla. Začala mluvit. Říkala mu plno věcí. Mluvila o všem, co v ní vzbuzuje, o budoucnosti, kterou si dovede do detailu představit s ním. Markus poslouchal a občas něco řekl. Pak se jí pokusil vysvětlit, proč nedokáže opustit svůj vztah: “Já prostě nedokážu jen tak odejít od někoho, koho znám polovinu svého života a většinu toho času s ním žiju. Rozhodně to nedokážu tak rychle, jak bys potřebovala. Já vím, že tobě to musí připadat, že mi to trvá hrozně dlouho, ale pro mě to tak není. Děje se to všechno hrozně rychle. Ty se děješ hrozně rychle…” odmlčel se a Koreta se na něj dívala také mlčky. Pak se přisunula blíž a objala ho, objal ji také.
Držela ho v náruči, protože nechtěla, aby se se svými myšlenkami cítil sám, ale pak ji napadlo, jestli mu to je příjemné. Trochu se odtáhla, ruce stále na jeho zádech a šeptem se zeptala: “Vadí, že na tebe sahám?”
Podíval se na ni očima raněné laně, až se musela pousmát. Markus se taky pousmál a řekl: “Nevadí. Naopak. Je mi to strašně příjemný a chtěl bych na tebe taky sahat. A víc než to…”
Políbila ho. Líbal ji zpátky a pevně objímal. Vzal ji do náruče a položil na postel. Koreta mu objala boky nohama a on na ni nalehl tak, aby mezi nimi nezůstala ani škvírka. Líbali se a už nemluvili. Neřekli si všechno, neprobrali situaci tak, jak si Koreta představovala, ani se dokonce pořádně nedomluvili, co dál, ale bylo jí to jedno, chtěla se ho jen dotýkat.
Markus se obratně zbavil všeho jejího i svého oblečení a dál ji objímal. Jako kdyby ho teď ale něco ochladilo. Jako kdyby tím svlečením překročil hranici, za kterou neměl chodit, a teď nevěděl, jak zpět. Zřejmě se rozhodl jít vpřed, protože se posunul
a zabořil hlavu Koretě do klína. Vzdychla a zavřela oči.
Když se mu rozhodla oplatit rozkoš stejným způsobem, neprotestoval, ale ona stejně stále cítila nějaký odstup, který mezi ně položila nahota. Klečela mu teď u nohou a dívala se na něj zespoda. Chytil ji za ruce a usmál se. Šeptla, že by s ním chtěla spát. Zakroutil hlavou.
“To už by bylo moc?” zeptala se. Pokývnul.
“A tohle, co se dělo doteď, to bylo v pořádku?” rýpla si s úšklebkem.
“Nebylo.” odpověděl se smutným úsměvem a ona se rozhodla ho dál netrápit. Stoupla si a objala ho kolem hlavy a ramen, přitisknul se k ní a schoval se jí do náruče. Pak se neslyšně nadechl a zadržel dech.
“Co chceš říct?” zeptala se ho potichu.
Podíval se na ni zespoda: “Jak to to na mě vždycky poznáš?”
Světla v kajutě pomalu zhasla a Koreta se vrátila myšlenkami zpět do svého těla a do přítomnosti. Ještě stále ležela v ultrajógové pozici na zemi hned za dveřmi a od posledního objetí s Markusem teď už uplynula skoro hodina. Touto dobou už nejspíš ukončil holotelefonát se svou partnerkou. To bylo to, co jí chtěl říct. Že se za chvilku v rohu místnosti objeví hologram jeho právoplatné partnerky, o které Koreta celou dobu ví. Se kterou se Markus rozhodl zůstat a taky to Koretě teprve před několika hodinami narovinu sdělil.
Jako kdyby ji v tu chvíli popíchaly včely. Pustila Markuse z náruče, v rychlosti na sebe naházela oblečení a vypadla z jeho kajuty. Při běhu chodbou se ohlédla a viděla, že se za ní ještě dívá ze dveří, než je zavřel. Běžela těch několik pater nouzovými schodišti, neměla nervy na to čekat na výtah a taky nechtěla nikoho potkat. Tepny nad ušima jí obludně pulsovaly, když vbíhala do své chodby a trochu zpomalila, aby došlapovala potichu a nezburcovala sousedky. Zapadla k sobě do kajuty a složila se na zem tak, jak tam doteď ležela. Tepny se jí mezitím zmenšily, čelo vychladlo a začala jí být zima na uši. Musí se přinutit vstát, položila dlaně na zem vedle hlavy. Musí se minimálně přesunout do postele. Svět neskončil, ačkoliv je to s podivem, zítra musí jít do laboratoře. Musí se zvednout.
Pomalu zatlačila do rukou a vyhoupla se na všechny čtyři, než se postavila. Zmatenou hlavu plnou vířících myšlenek položila na polštář k neklidnému spánku.
Na houpačce
Koreta se ráno probudila s jedinou myšlenkou: “Musím mu dát najevo, že ho stále chci vídat.”
Přitáhla si datapad a napsala: OBED DNES?
Odpoveď přišla téměř vzápětí: DNES MAM SCHUZKY, PRISTI TYDEN?
Dohodnutý den nastal dřív, než se Koreta nadála. Vzbudila se se staženým žaludkem, proč vlastně? Vždyť nic řešit nebudou, není nic k řešení. Přesto od rána sledovala hodiny, na kterých naskakovaly vteřiny tak pomalu, jako snad ještě nikdy.
Byla tam první. Markus se objevil až po chvíli a na tváři měl ustaraný výraz. Koreta se na něj usmála a zeptala se, jestli ho smí obejmout. Usmál se zpět a vzal ji do náruče. Bylo to v pořádku, byli spolu.
Tentokrát si oběd protáhli víc, než obvykle. Pořád si měli co říct, takže se ještě po cestě zastavili v neformální chodbě a posadili se na lavičku. Když se pak už konečně museli vydat zpátky, vstali z lavičky a najednou byli příliš blízko sebe.
“Obejmi mě.” šeptla Koreta a Markus se nenechal dvakrát pobízet. Objal ji a okamžitě hladil po zádech. Stála na špičkách, držela se ho kolem ramen, vdechovala jeho vůni a pak mu pošeptala: “Dala bych ti pusu, ale nechci tě polekat.”
Na to Markus trochu povolil sevření a políbil ji.
Do laboratoře Koreta doběhla s hodinovým zpožděním a lidský kolega jen zvedl obočí. Neřekl ale nic. Sedla si za svůj stůl
a okamžitě napsala Markusovi, že příště se musejí vidět mimo pracovní dobu, nebo z toho budou mít oba trable. Souhlasil obratem a dohodli se na další týden na drink.
Koreta byla zase nervózní. Nedokázala přesně určit, z čeho. To hlavní, na co se přece těší, je povídání. Když navíc dostane pusu, bude to bezva. Když nedostane, nevadí. Nic jiného neočekává. Tohle si rozhodně namlouvala, když přicházela ke křižovatce chodeb, na které se měli sejít. Byla tam brzo, příliš brzo.
Opřela se zády o stěnu a otevřela si v datapadu knihu, kterou jí Markus doporučil a ona ji už dřív rozečetla. Ponořila se do stránek příběhu a kolemjdoucí vnímala jen okrajově. Zrovna se pročítala dramatickou scénou, když nad sebou uslyšela: "Co čtete, paní?"
Odtrhla oči od knihy a usmála se na Markuse: "Co bys řekl?"
Markus ji objal na uvítanou, usmíval se a jeho temné oči zářily víc, než kdy jindy. Byl uvolněný a měl dobrou náladu. Koretě se zhoupnul žaludek při pomyšlení na to, jak by chtěla, aby večer dopadnul. Tatam byla přetvářka před sebou samotnou, že by jí dnes stačila pusa. Nebo klidně ani to ne. Chtěla s ním dnes spát. Věděla, že ho po pár skleničkách vezme k sobě do kajuty.
Markus jí galantně nastavil rámě a ona se do něj zavěsila, vydali se volnou chůzí k malé vinárně na okraji neformální chodby
a povídali si, když Koretu něco napadlo: "Kolik máš dnes času?"
Markus znervózněl a jeho uvolněnost se proměnila v lehkou prkennost. Statečně dál pokládal nohu před nohu a dokonce se odhodlal podívat Koretě do očí, když pronesl tu připravenou lež: "V devět už musím někde být."
"Takže na mě máš hodinu a půl?!" vyjekla Koreta trochu nepřiměřeně vysokým hlasem, ihned se slyšela a snažila se zklidnit. Měla od dnešního večera nepřiznaná očekávání, která jí právě popraskala jako stará glazura.
"Ne-e, no, vlastně v devět musím jít, jo, tak jsem to myslel." drmolil Markus a motal se do svých slov jako do rybářských sítí. Koretě došlo, že nikde být nemusí, tenhle termín si stanovil sám, protože se bojí vlastních činů. Ale to není její problém. Nahlas řekla: "Já myslela, že půjdeme na drink a pak ke mně, ale to oboje nestihnem. Tak kam se ti chce víc?"
"Kolik času na rozmyšlenou mám?" zeptal se Markus s pousmáním a začal se znovu uvolňovat.
"Na konci této chodby buďto odbočíme doprava na drink, nebo doleva ke mně."
"Takhle rychle se musím rozhodnout?" zaúpěl v předstíraném zoufalství a široce se usmál. V očích mu poskakovala šibalská světýlka. Koreta se na něj mlčky dívala, asi se i usmívala, nebyla si jistá, cítila se v tu chvíli odpojená od své fyzické schránky
a v hlavě jí běželo "Co to dělám? Vážně to chci? Znovu si ublížím. Nabiju si, jako už tolikrát a budu se dávat zase složitě dohromady. Ale potřebuju to vědět, potřebuju celý obrázek, už nemám sílu dál jen podléhat fantaziím, jaké by to mohlo být."
Skoro neslyšela, když k ní jako z velké dálky dolehlo Markusovo rozhodné: "Doleva."
Konec
Po cestě toho moc nenamluvili, ale drželi se za ruce. Markus Koretě připadal trochu ztuhlý, jako kdyby šel proti své vůli. Jakmile za nimi zapadly dveře Koretiny kajuty, otočila se čelem k němu, položila mu ruce na ramena a zeptala se: “Jsi tady dobrovolně?”
Podíval se na ni, jestli jí nepřeskočilo, vzal ji kolem pasu a políbil. Koreta už se dál nevyptávala, líbala ho a objímala. Svlékla mu košili a on jí halenku. Upadli na postel a smáli se trochu tvrdšímu přistání. Líbal ji na krk a ona ho hladila po sametových zádech. Zasunul ruce pod ni a posunul ji na posteli výš, jako kdyby nic nevážila. Proplétali se v objetí, líbali se, hladili, mezitím se zbavili kalhot. Jejich nahá těla do sebe pasovala i přes různou anatomii jejich ras, byli přecejen oba humanoidi. Objímala ho kolem hrudníku a dala mu nohy na ramena (díky, ultrajógo!). Chytil ji za zadek a celou ji pod sebe schoval. Milovali se a přitom se líbali a objímali. Beze studu, přirozeně, něžně i vášnivě. Bylo jim dobře spolu. Bylo jim dobře tady a teď.
Koreta ležela a sledovala kontrast jejich propletených rukou. Markusova tyrkysová kůže vedle její tmavě korálové pleti. “Je mi
s tebou tak dobře, přirozeně, jako kdybych tě znal roky a zároveň jako kdyby nám bylo patnáct a já tě zrovna poznal. Cítím se
v bezpečí a zároveň je naprosto děsivý, jak mě dokážeš úplně přečíst. Nedává to smysl, co?” usmál se na ni a Koreta cítila vnitřní hřání. Hladila ho po jeho tmavě tyrkysových ramenou a hrudníku a horečně přemýšlela, jak mu upřímná slova oplatit.
“Je mi s tebou dobře. Jsi chytrej, vtipnej, máš rozhled a zároveň se nebojíš zeptat, když něco nevíš. Taky mě nemáš potřebu nijak srážet nebo ponižovat, aby sis posílil ego… Takových lidí moc není.” dívala se mu přímo do očí a blábolila páté přes deváté. Snažila se mu přitom předat svoje pocity a bedlivě sledovala jeho reakce.
Díval se na ni svýma sametovýma očima a lehce se usmál: “Jedno je jisté, ty jsi jen jedna jediná.” pronesl jako kdyby mu to někdo napsal do scénáře a Koreta zmlkla. Usmála se. Na tohle už neměla, co říct. Políbila ho a pohladila uchem po čele. Markus ji objal a držel pevně v náručí. Věděla to dřív, než to řekl. “Budu muset jít.”
Následující dva týdny plula Koreta zase v oblacích. Markus měl hodně práce, a tak se s ní nemohl vidět. Tentokrát nezafungovala ani náhoda a nenarazili do sebe. Konečně nastal čas předem dohodnutého oběda, Koreta utíkala chodbou, zdržela se ještě
v laboratoři a šla už trochu pozdě, Markus čekal na rozcestí. Z rozběhu mu padla do náruče a dala mu pusu na tvář, objal ji. Omlouvala se a vysvětlovala zpoždění, smáli se, povídali si a zavěšeni do sebe se vydali do restaurace. Po celou dobu si živě povídali, probrali kde co, jídlo jim vychladlo, než ho stihli sníst, jak si stále povídali. Markus se pak podíval na hodinky a Koreta se hned zvedla, na oba čeká hromada práce, je čas jít.
Šli ještě kousek spolu, smáli se, vtipkovali, Koretě bylo skvěle. Na křižovatce ho objala na rozloučenou a on ji. Když ji pouštěl
z náruče, chtěla ho políbit na rty. Dostalo se jí jen lehkého doteku rtů a nosu, pak Markus sklonil hlavu a se zavřenýma očima jí skoro neznatelně zakroutil ze strany na stranu. Koretě spadlo srdce z oblaku na tvrdou zem a roztříštilo se na tisíc kusů.
Nic se nezměnilo, je stále ve vztahu a bude v něm navždy. Nikdy nebude s Koretou. Ona nikdy nebude s ním. Byla to jen mezihra, pobláznění, okouzlení náhodou. Přece jí to řekl, řekl jí to už před několika týdny a ona to přijala, přesto se pak stalo tolik intimností, že…
"Co jsem vlastně čekala? Proč jsem v sobě živila plané naděje? Nelhal mi, nic mi nezamlčel a já ho přesto líbala, přesto jsem ho chtěla a měla." běželo Koretě hlavou, když pustila jako ve zpomaleném filmu Markuse z náruče a jemně se na něj usmála: “Tak ahoj.” řekla a otočila se k odchodu.
“Ahoj.” uslyšela za sebou jeho hlas, ale už se nemohla ohlédnout. Cítila, jak jí nabíhají tepny kolem spánků a horce pulsují. Cítila pálení slz zklamání v očích. Zvedla hlavu vysoko a přidala do kroku, energicky vyrazila chodbou. Neukáže mu, jak moc jí ublížil, jak ji hluboce zranil.
Zabočila za roh, opřela se o zeď a nekontrolovatelně se rozplakala. Další oběd mají dohodnutý za pár týdnů. Koreta si v tu chvíli nebyla jistá, jestli Markuse dokáže ještě vůbec někdy vidět.
Epilog
"Tak ahoj." usmál se Markus na Koretu, když ji pouštěl z náruče na nástupišti. Mise skončila a oni byli zpátky v městečku, kde to tehdy všechno začalo. Koreta odlétala na svou domovskou planetu, aby si porovnala myšlenky, kam chce dál směřovat svou kariéru. Markus ji tentokrát vyprovodil, což bylo něco, za co by před dvěma a půl lety dala levé ucho. Dnes to bylo taky fajn
a příjemné, ale nějak jinak. Kamarádsky. Tentokrát opravdu jen kamarádsky.
Na ten oběd tehdy šli. Koreta se trochu bála, ale Markus termín nezrušil a ona se nakonec rozhodla projít skrz, než aby se tomu vyhýbala. Bude lepší strhnout náplast najednou. Ale žádné trhání se nekonalo. Bylo to úplně v pohodě a když Koreta v průběhu oběda ohmatávala svoje pocity, zjistila, že je to pryč. Všechno pobláznění a zamilovanost, které kdy k Markusovi cítila, byly pryč. Zůstala náklonnost, pocit bezpečí a přátelství.
Po cestě z oběda Koreta Markusovi něco vysvětlovala a rozhazovala přitom rukama doširoka kolem sebe. Snažila se mu to sdělit tak, aby ji přesně pochopil, protože se jí zdálo, že ji nechápe. Byla zabraná do tématu a hořela tak, že si nevšimla jeho potutelného úsměvu, který měl vždycky, když mu dopodrobna vyprávěla něco, co už dávno věděl. “Já tomu rozumím.” neudržel se nakonec. Koreta přestala mluvit v půlce slova a s otevřenou pusou se na něj koukla. Použil její frázi. Slovo rozumím říkala vždycky, když se snažila někoho utnout a převrátit konverzaci. Spustila ruce podél těla a zavřela pusu. “Teď mi jednu ubalíš?” loupl po ní šibalsky okem a ona ho se smíchem a v předstíraném naštvání chytila kolem ramen, zatřásla s ním a po cestě rukou zpět ho dloubla do žeber. Chytil ji chvilku za ruku, když ho pouštěla. Nepodívala se na něj v tu chvíli, stiskla mu ruku a pustila, pustil také.
Za ty dva a půl roku spolu byli na obědě ještě mockrát. Často se také večer sešli v jednom z volnočasových podniků lodi, nebo
v kajutě některého z nich, kde si povídali, nebo si poušteli film. Markus Koretě posílal do datapadu knihy, ona jemu odborné články a studie. Stali se z nich opravdu blízcí přátelé. Mohli spolu ležet na posteli rameno na rameno, omylem usnout vedle sebe a ráno se vzbudit v objetí a přesto to nemělo žádný sexuální podtext. Tentokrát už ne.
Markus začal postupně mluvit o své partnerce, Koreta mu naslouchala a když to bylo potřeba, přidala svou ženskou perspektivu. Koreta se párkrát za misi ještě zamilovala, jenže vždy bylo něco špatně. Tentokrát se ale mohla objevit před dveřmi Markusovy kajuty a schovat se do jeho velké měkké náruče. Utíral jí oči od slz a hladil po plandavých uších, pak ji pevně objal a pošeptal jí zblízka do ucha: “Jsem za tebe hrozně vděčný, jsi skvělá, neměň se kvůli nikomu a ničemu.”
Nastoupila do kosmické lodi a našla svoje místo u okna. Markus stále stál na nástupišti a hledal ji očima. Zamávala na něj a on ji uviděl. Usmál se a poslal jí vzduchem pusu. Pak se otočil a odcházel po nástupišti, jeho tyrkysová hlava s růžky mizela Koretě
v davu a ona se za ním dívala, jak kráčí vstříc zbytku svého života. Měli se potkat, měli to prožít, aby se dostali sem. Navždy tu pro sebe vzájemně budou, ať budou sedět u jednoho stolu, nebo budou každý v jiné galaxii.