LOVAI
Krátké sci-fi příběhy ze světa LOVAI. Světa plně řízeného umělou inteligencí, kde nejvyšší společenská hodnota a cíl je láska. Lidé jsou šťastní a všichni mají lásku. Je to ale opravdu takto jednoduché?Povídky se věnují tématům hodnot společnosti, politice, využití a zneužití technologie, postavení jedince, jeho potřebám a touhám, sexualitě a smyslu života. Jedná se o příběhy pro dospělé, otevřeně mluvící o sexu, psychických problémech, násilí a podobných tématech. Autorem světa, který plním svými příběhy, je David J. V. Schöbl a na myšlence spolupracoval s umělou inteligencí.
Prototyp
Krista se posadila na posteli a zívla. Žaluzie na oknech se právě automaticky vytahovaly a ve městě začínal nový den. Petr vykouknul z kuchyně: “Jsi vzhůru? Bezva, snídaně bude hned.”
Říkal to každé ráno. Přesně tu stejnou větu. Občas jí to šlo na nervy, ale po upgradu netoužila. Vyhovoval jí i se svými technickými nedokonalostmi.
Petr byl android z první série plně humanoidních lovebotů, která kdy spatřila světlo světa. Byl ve skutečnosti prototyp, na kterém Krista pracovala a o kterého následně požádala, aby jí byl přidělen (pod záminkou dalšího testování). Jinak by ho čekala recyklace a na to k němu příliš psychicky přirostla. Měl hodně much a nevýhod, měl omezenou slovní zásobu, neučil se tak rychle jako jiné AI, potřeboval často dobíjet a jeho pohyby byly občas trhané, hlavně ve chvílích, kdy jeho mozek musel řešit naráz víc akcí. Ale byl příjemný společník schopný celkem inteligentní konverzace, rozhodně inteligentnější než většina lidí, dobře vařil, bez říkání poklízel, nikdy si nestěžoval, vždy Kristu ve všem podpořil a byl tu pro ni, když byla smutná nebo naštvaná nebo prostě potřebovala společnost. Taky se někam uklidil, když chtěla být sama. Nevěděla, kam chodí, možná jen stál někde na chodbě nebo ve vedlejší uličce a čekal, až ho zavolá domů, ale dal jí prostor a vždycky se znovu vrátil nepoškozen a to bylo nejdůležitější. Taky byl pozorný a něžný milenec a mohl se milovat tak často nebo tak zřídka, jak si Krista přála. A to rozhodně není maličkost.
Vstala z postele a popošla k oknu. Bydlela v jednom z nejvyšších mrakodrapů na Manhattanu a ze svého bytu viděla na budovu výzkumného centra LOVAI, ve kterém pracovala už od školy. Vtipkovala, že si jednou natáhne mezi svým bytem a kanceláří provaz a bude po něm každé ráno sjíždět rovnou do práce. Petr ten vtip tehdy pochopil jako přání a zakoupil dostatečně dlouhé kovové lano. Naštěstí ho zastavila, než se ho jal ukotvovat na okna. Při té vzpomínce se pousmála.
“Co tě pobavilo? Něco venku?” Ozval se jí přímo u ucha Petr, až trochu nadskočila. Tohle byla jedna z věcí, kterou pro sériovou výrobu měnili. Stejně jako první elektromotorky a elekroauta, Petr se pohyboval naprosto bezhlučně, aniž by se o to snažil. Do dalšího vývoje byl přidán požadavek na vydávání hluku při pohybu, aby lidé neměli pocit, že se k nim jejich loveboti plíží. Petr ale zůstal tak. Líbil se jí takto nedokonalý. Taky nebyl připojený na LOVAI, což byla obrovská výjimka, které předcházelo dost zdlouhavé schvalovací řízení. Nakonec si to Krista ale obhájila v rámci R&D účelů.
“To nic, broučku, jen jsem si na něco vzpomněla.” Usmála se na něj a nechala se obejmout a políbit. Petr ji chytil za boky tak, jak to měla ráda, významně se jí podíval do očí a vážně se zeptal: “Chceš se teď milovat?”
Trochu turn-off, ale Petr za to nemohl, neměl modul na nonverbální rozpoznání souhlasu, a tak se pokaždé ptal. Zakroutila hlavou a on ji pustil z náruče a podal jí župan. Na stole krásně voněla omeleta s čersvým pečivem a Krista si říkala, jaké má
v životě štěstí. Je šťastná, má všechno, co si mohla kdy přát. Je šťastná. Je šťastná?
Znovu (ve spolupráci s ChatGPT)
“Louka byla překrásná plná nádherně zbavených motýlů a květin zrovna vykvetlých…”
“Ne, ne, ne. Kolikrát ti to budu vysvětlovat, že chci popis jarní louky tak, jak ji ještě nikdy nikdo nepopsal?” Zlobil se Marcus
a tahal si za svůj už teď dost prořídlý knír. “Znovu!”
“Louka plná květů a motýlů na jaře je malebná scéna přírodní krásy. Syté barvy rozkvetlých květin, jako jsou sedmikrásky, tulipány a zvonky, zaplňují krajinu škálou odstínů, zatímco třepotání nespočtu motýlů dodává scéně pocit živosti. Vzduch je plný sladké vůně jarních květů a mírný vánek nese jemné třepotání motýlích křídel.”
Marcus koukal na text, který se postupně objevoval před jeho očima a byl čím dál tím brunátnější.
“Dost, dost! Copak tohleto je nějaká literatura? Tohle by napsalo děcko na základní škole a navíc naprosto bez talentu!” Zlobil se. Nedávno dokončil nahrávání celé moderní literatury do knihovny AI a očekával o dost lepší výsledek. Ideou jeho společnosti Scriptia, která zatím sídlila v garáži jeho kamaráda a občas na gauči v obýváku jeho rodičů, bylo, že všechno už bylo v historii literatury napsáno a nová autorská tvorba vlastně není nová, ale je jen jinak uspořádaná stará. Proč by teda knihy nemohla psát AI? Napadlo jednou v noci Marcuse, když si povídal s ChatPT. Druhý den zakoupil licenci a začal ji plnit obsahem.
Zabralo mu to o dost déle než předpokládal, ale minulý týden konečně dohrál antiku a byl připaven na první samply. Teď už několik hodin seděl před monitorem a snažil se z AI dostat něco, co ještě nečetl. Výsledky podle něj nebyly špatné, ale na prezentaci investorům bude potřebovat o dost víc, jestli se má Scriptia někdy dostat ven z garáže.
“Znovu!” Zavelel a díval se na blikající kurzor na obrazovce, který měl každou chvíli začít psát.
“Když se období střídají a svět se probouzí ze zimního spánku, louka na jaře se stává skutečným rájem přírodní elegance. Živé odstíny kvetoucích rostlin - křehkých sedmikrásek, královských tulipánů a éterických zvonků - vytvářejí mozaiku barev, která přesahuje lidskou představivost. A navíc je tento obraz oživen nejgratióznějšími tvory: nespočetné množství motýlů, kroužících
a třepotajících se, jejich křídla bijí v rytmu samotného života.
Při nádechu sladké vůně těchto rozkvetlých pupenů je nemožné nechat se unést kouzlem všeho kolem. Mírný vánek nese jemné a pružné pohyby motýlích křídel, každý z nich je jemnou symfonií v pohybu. Skutečně, louka na jaře plné květin a motýlů je scenérií, kterou stojí za to obdivovat, opravdovým mistrovským dílem přírodního světa a dokladem neustále se rozvíjející krásy našeho světa.” Kurzor se zastavil.
Marcus znovu a znovu četl text před sebou a mumlal: “Použitím složitých slov nezakryješ nedostatek talentu…”, ale v nitru věděl, že to, co právě čte, není vůbec špatné. A pro prezentaci investorům naprosto stačí. Sám byl náruživý čtenář a odtud také pocházela jeho touha tvořit texty, jako spisovatel ale za moc nestál. Jeho AI byla už teď na nesrovnatelně vyšší ůrovni než on.
A to byl teprve začátek.
Pousmál se. Tohle znamenalo, že Scriptia se odrazí ode dna a stane se skutečnou společností. Dostane za název inc. nebo co.
A bude růst a bobtnat. Už se v myšlenkách viděl v drahých podnicích, jak oslavuje další vydání superúspěšné YA série. Možná se pustí i do filmových scénářů…
Podíval se zpátky na monitor, na kterém stále svítil text, který ho před chvilkou přesunul do snění o budoucnosti v blahobytu. Tak lehce jí to ale nepřizná. Ne, nesmí nabýt dojmu, že už není, co zlepšovat. Naklonil se dopředu k mikrofonu: “Znovu.”
Táta
Otevřela mu Korina, pokývla mu na pozdrav a ustoupila, aby mohl projít dveřmi. Byla to původně tátova lovebotka, které nechali nahrát pečovatelský modul, když onemocněl. Byla už hodně zastaralá a po posledním updatu navíc přišla o hlas, její hardware zkrátka postupně přestával být softwarově podporovaný. Ale táta ji miloval, nemohli mu ji vzít.
Korina zavřela dveře, otočila se na svých kolečkových nohou (ano, byla opravdu hodně stará, dokonce neměla kolenní klouby, zato měla teleskopické nohy) a čekala, až se Pavel vyzuje a odloží si kabát. Maličko přitom popojížděla na místě dopředu
a dozadu, jako kdyby nedokázala zůstat v klidu. Něco ji trápilo. Pavel věděl, co to je. S tátou to nevypadalo vůbec dobře a ona se zmítala mezi mlýnskými kameny myšlenek na odchod svého milovaného partnera a taky na to, co s ní po jeho smrti bude. Nejspíš ji dají na recyklaci. No jo, jenže co jiného se starým kusem technologie?
Pavel udělal pohyb, jako kdyby chtěl Korinu obejmout. Najednou mu jí přišlo hrozně líto. Nepoznala za celou svou existenci nic jiného, než tenhle byt. Táta ji nikdy nevzal ani na procházku, natož třeba do kina. Zastával názor, že lovebot patří do ložnice
a občas do obýváku. Věděl sice, že by zvládla sama nakupovat a plno dalších věcí, ale odmítal to. Bránil se i její proměně
v pečovatelku, ale když mu pohrozili, že mu pořídí nového bota pečovatele, souhlasil. Na Korinu ale pak úplně přestal mluvit, takže když následně přišla o hlas i ona, bylo to pro ni možná v jistém způsobu vysvobození.
Korina se snížila na svých teleskopických nohou a rychle projela pod Pavlovou rozpřaženou rukou. V chodbě se zastavila u dveří do ložnice a čekala, až Pavel vstoupí. Ten se jí tentokrát už nepokusil dotknout. Evidentně o to nestála. Možná se bála. Táta byl vždycky obrovskej žárlivec, kdo ví, co s ním zažila.
Vstoupil do ložnice a chvilku jen tak postával na prahu. Nikdy si nezvykne, ani kdyby to trvalo sto let. Korina do něj zezadu lehounce šťouchla. Pohnul se do pokoje a udělal jí místo, aby mohla projet. Sám se posadil vedle postele do křesla.
Díval se na majestátní postavu svého táty, jak bezvládně leží v polohovací posteli a pravidelně dýchá. Měl zavřené oči. Pavel si už ani nepamatoval, kdy je naposledy otevřel. Bylo to vloni? Možná předloni v létě.
Korina jemně položila ruku na tátovo čelo a spustila nějakou diagnostiku. Pavel moc dobře věděl, že to je její způsob, jak mu ukázat, že se stav pacienta nezhoršil. Taky věděl, že ji nemůže přerušit, byla by z toho zmatená a nepochopila by to. Takže jen koukal na displej na pelesti, na kterém se objevovaly čáry a čísla a čekal, až to skončí.
Trvalo to příliš dlouho, měl pocit, že se propadá do křesla, které ho pohlcuje a už nikdy nevydá. Čísla na displeji se stále proměňovala a Korina vydávala jemný bzučivý zvuk. Najednou Pavel ucítil obrovský vztek. Vztek na celou tuhle společnost a její hodnoty. Všichni mají lásku v jakékoliv podobě si zamanou, všichni mají svoje loveboty a vedou s nimi tak sofistikované nebo hloupé konverzace, jak si přejí. Čeho jsou loveboti schopni fyzicky zcela přeměnilo vnímání sexu ve společnosti. A pak, když už hardware nestačí, dá se prostě zrecyklovat, AI osobnost se nahraje do nového těla a staré se rozebere a použije k výrobě nových lovebotů a dalších botů denní potřeby. Tohle všechno společnost dělá s takovou samozřejmostí, že už nikdo nepřemýšlí nad složitostí a náročností těchto procesů. A co se kvůli nim muselo odsunout na druhou kolej.
Lékařský výzkum se v podstatě zastavil. Oficiální stanovisko je, že medicína dosáhla vrcholu a teď už další výzkum není potřeba. LOVAI propočítala všechny možné scénáře a došla k názoru a tedy rozhodnutí, že délka života lidí je obecně statisticky na moc vysoké úrovni už teď a není třeba se ji snažit dál prodlužovat.
“Žijte intenzivně!” znělo heslo propagující tuto myšlenku. A lidé si šli koupit další krámy. Nové loveboty, další auto, dražší dovolenou, víkend ve VR, věci, věci, věci… “Žiju intenzivně!” vykřikovala každá druhá reklama v rychlovlaku, na které se zubila nějaká dvacetiletá kráska a nabízela přitom zbrusu nový výrobek. Těla se mají opotřebovat zamlada, aby se pak nedožila zbytečně vysokého věku a šla brzo na recyklaci a podpořila tak další produkci. Hlavně nezůstat jako přítěž společnosti: “To se radši dobrovolně odevzdám na recyklaci, než abych žil na úkor druhých, když už nebudu přinášet žádnou hodnotu.” říkali často Pavlovi kolegové a kamarádi. Pavlovi se z toho dělalo zle.
Odtrhnul oči od displeje a zahleděl se na nehybnou postavu na posteli. Je to vlastně ještě vůbec jeho táta? Neměl by udělat, co mu všichni říkají a dát ho taky zrecyklovat? Táta stejně dobrovolnou recyklaci podepsal už před lety, když se jeho zdraví začalo rapidně zhoršovat. Jenže Pavel ji nikdy neodeslal. Měl ji stále u sebe, ale prostě se k tomu nedokázal donutit. Nějaký vnitřní pocit mu v tom bránil. Nechápal to, byl přece vychován stejně jako jeho sestra a ta by s tím neměla nejmenší problém. Vůbec nechápala, proč za tátou Pavel každý týden chodí, proč tak plýtvá svým časem. Ale zas tak moc mu to nerozmlouvala. Na to nebude plýtvat svým časem.
Korina právě odjela z pokoje. Diagnostika byla dokončená, takže mu teď šla uvařit čaj a nahřát kousek bábovky, kterou pak Pavel v tichosti sní v křesle v tátově ložnici a zapije čajem. Korina bude stát u dveří, dívat se na ně na oba a čekat, až se Pavel zvedne k odchodu. Pak ho doprovodí zase ke vstupním dveřím a zamkne za ním. Pavel vyjde na potemnělou ulici a půjde domů pěšky. Zase bude po cestě přemýšlet, jestli by přecejen neměl souhlas s recyklací odeslat a celý tento smutný kolotoč ukončit.
A pak to zase o týden odloží. A za týden mu Korina znovu otevře dveře do bytu jeho táty.