Úterý

Obouváš si podzimní boty a vycházíš ze dveří do ulic promáčených deštěm tak, že by se daly ždímat. Dnes už neprší. Lidé se odmítají vzdát léta a oblečení do zcela jiného počasí se choulí zimou na zastávkách. Doufají ve slunečné odpoledne a hladově vyhlíží aspoň nějaký náznak, že přijde. Zatím stojí fronty před pekárnami na horkou kávu a sladké pečivo, které si pak zastrkují rytmicky do hlavy a zalévají elixírem života. Společenskou drogou, která jim pomůže vzpomenout si, co vlastně dělají venku na ulici. Na obrubníku stojí dáma v kostýmku s lodičkami v ruce, chce přejít silnici, upravuje si účes a nohy má bosé. Po ulici kráčí muž, na kterém úpěnlivě není nic zvláštního. Skoro se nedotýká země a jeho krok odporuje gravitaci. Měl by spadnout na záda při každém pohybu, ale on se zatím posouvá městem dál a rozráží vzduch před sebou. Brno je plné mimozemšťanů a nikdo si jich nevšímá. Je úterý, ty jedeš šalinou a snažíš se ze všech sil zkrotit neústupnou a divokou chuť na kávu. Kávu máš s sebou v termosce a těšíš se, až padne jedenáctá a ty si ji v kanclu vypiješ. Jako pokaždé. Vystoupíš a dlouhými kroky v nových oranžových kalhotách předcházíš paní, která se trochu přikrčí. Podíváš se na sebe do výlohy a tvoje oči vyšlou oslepující paprsek zoufalství, tohle se nedá vydržet. Otevíráš termosku a hltavě piješ horkou kávu přímo tam na chodníku. Liješ do sebe to černé zlato, jako kdyby nemělo být žádné zítra. Je úterý a celé město je schlíple unylé. Je úterý a ty vyklepáváš z termosky poslední kapky kávy na jazyk. Je úterý a zase začíná pršet. Je úterý a léto to dnes zabalilo a se slovy “Na to se můžu vysrat.” se převrátilo v posteli na druhý bok a schovalo si hlavu pod peřinu. Lidé zmateně bloumají ulicemi a hledají své vyšlapané stezky, zatímco ty držíš v ruce prázdnou termosku od kávy a plíživě ti dochází, co se stalo.