Brutální všechno
Sedím na lavičce z palety a vytahuju si ze zubů zbytky trhaného hovězího, co mi naložila na talíř krásná holka se třetím okem na čele a čtvrtým a pátým na každé tváři. Zprava ke mně doléhá trash metal občas odvátý větrem a odražený od stěn pevnosti a zleva přichází s bojovým křikem tlupa postapo lidí. Naproti se dredatý pár chlubí kamarádům stejnými tričkami z merche a kolem se to černá metaláky. Letos poprvé na Brutal Assault. Očekávání a jemné šimrání strachu je za mnou, dnes druhý den a večer hraje Sepultura. Jsem tu doma.
Festivalově zabahněná, příjemně uchozená, trochu opilá, jemně spálená od slunce a s naprosto čistou hlavou naplněnou jen metalem. Metal je láska na celý život. Je to elixír života a potrava pro duši. Je tady vždycky, když potřebuju podepřít. Je tu pokaždé, když na mě dopadá tíha světa, ale je tu i tehdy, kdy je svět lehký jako peříčko. Ve všech svých formách a reinkarnacích. Deštník odrážející hnusy společnosti, záchranná vesta držící mou hlavu nad vodou všedního bahna, polštář, na který ukládám hlavu k nerušenému spánku. A metaláci, nesourodá skupina napříč sociálními bublinami vždy připravená skočit po kolena do bahna a udělat to tak ohleduplně, aby ti nevylili pivo. Metalheads, příšery, hovada, miláčci.
Na ruce mám dvě pásky. Jednu pro smrtelníky a jednu pro vstup do backstage, abych mohla za kamarádem. Známe se patnáct let, asi, tak nějak. Bylo mi dvacet a o metalu jsem jen slýchala šeptem. Dvacet mi dávno není, jsem poprvé na Brutal Assault a chci tu žít.
Koukám na neprůstřelnou vestu s nápisem artist a vyčnívajícími šípy, piju kyseláče ze skla a venku někdo práská bičem. Mám se potkat s tátou, ale nebere telefon. Zřejmě ho neslyší. No co, však se dřív nebo později nahmatáme. Dám si rum a půjdu na Obscure stage. Otočím se vlevo a vidím tátu přicházet davem. Vidí mě taky, zvedne za brýlemi obočí, že mě zaznamenal. Tohle místo je magický.
Pohybuje se davem jako doktor Zoidberg. Bokem. V každé ruce nese jedno pivo. Na jevišti skáče dvoumetrovej černoch oblečenej jako basketbalista, chybí mu už jen čelenka na zachycování potu, ale potítka na zápěstích má. Nakládá to davu, jako dnes ještě nikdo. Na hradbách se zjevila temná postava. Koukáme, jestli má zobák, nebo je to pyrotechnik. Ovce s sebou nemá, tak těžko říct.
Experimentální divadlo nám bere dech, surová geniální paralela světa. Ve stanu našli mrtvýho chlapa, bylo mu 42, říká mi kamarád se smutkem v očích. Statisticky by jich mělo být víc, odpovídám cynicky a následující ohlušující ticho kolem nás by se dalo namazat na chleba. Statistika je brutálnější než Brutal a pojmenovávání skutečnosti bolí.
Šlápl mi na nohu Gandalf. Naklonil se ke mně s omluvou a smrděl jako po několika týdnech v divočině bez tekoucí vody a s Roklinkou dávno dávno za zády… no jako Gandalf. V kotli se hraje Twister a bubeník má chronický průjem. Jdeme na pivo do skla, v hlavě doznívá včerejší noc a dnešní bude dlouhá. Už plánujeme příští rok, zatímco letošní je teprve za polovinou. Ještě jsme toho tolik nenašli a čas se krátí. Zítra je sobota a černočerné duše se rozprchnou zpět do svých domovů, aby si olízaly rány a zahojily zlomená srdce z festivalových lásek ve zdánlivém soukromí stanových celt, přes které ve skutečnosti vnímáme jeden druhého jako v obrovské noclehárně.
Poznávám u piva Pavlu, prý zavře oči a klidně mi půjčí manžela. Bojím se, že to myslí vážně a směju se. Smějí se oba zpět. Od hradeb to čpí močí a nad korytem hoří ohně. Zůstáváme ještě na jeden song, mořský pastevec tepe do rytmu kopáku a táta začíná pohazovat hlavou. Polovina lidí je na plech a kostýmů přibylo. Ještě zažijme ten Brutal, o kterém jsme slyšeli legendy.
Jedeme nocí domů, řídím a na chodníku zapózuje Jessica Rabbit. Má na sobě meruňkové šaty a já se opatrně ptám ostatních, jestli to viděli taky. Viděli, je to dobrý, řídím dál.
Lidé jsou davem nadnášeni a jeden za druhým končí v náruči ochranky pod pódiem. Tohle je black metal a security si dnes mocně zaslouží svůj plat. Týpek s dlaněmi od červené barvy chytá za hlavu svou ženu a vzápětí ji radostně líbá. Močí už páchnou naprosto všichni bez rozdílu, ale bahno vysychá.
Na stagi duní black metal z Norska a mají ohně. Moje fascinace plameny se tady denně naplňuje dosyta. Měla bych se jich možná bát, protože jsem jako dítě musela utéct z hořícího domu, ale je to jinak, lidská mysl je zvláštní pletenec bez začátku a konce. Nad pivem probíráme fenomenologii a postmodernu, kde jinde, než tady. Piju nealko ipu a žaludek se mi pomalu uklidňuje. V něčem nejspíš bylo mlíko. Nebo jsem neměla jíst ten bramborák. Ničeho nelituju, carpe diem.
Když něco vypadá jako citace, tak by to taky citace být měla, jinak je autor nevzdělanec, říkám důležitě a zvedám do vzduchu paroháče. Zase jsem po rumu děsně chytrá, naštěstí si to nebude nikdo pamatovat. Fotím svítící pentagram a pod ním zní elektronická smršť. Davem to vře a já se přidávám, tma se lepí na všechny kolem a občas ji prořízne ostrý záblesk světla. Vše znenadání utichne a dav se náhle zastaví v pohybu, show skončila a za minutu začne jiná. Hladové a žíznivé krky se vrhají na stánky, kde unavená obsluha stále připravená na vše plní kompostovatelné nádobí manou. Třídí se tu naprosto všechno a i pozdě v noci je ve správných kontejnerech to, co tam má být. Jsem jako ve snu, opravdu jsem ještě v Česku?
“Vážně si myslíš, že to s novou ženou bude jiný?” říká metalák metalákovi v objetí a kolem projíždí hovnocuc. Dav se rozestupuje jako moře a znovu se uzavírá. Do toiky přede mnou vleze týpek a hned je zase venku, koukám na něj, co je, jestli je to neobyvatelný, koukne na mě a říká “Není tam toaleťák.” Odchází a kroutí hlavou. To se tady totiž nestává. Všude je toaleťák, voda a ručníky. Sedám si do gauče u absinth baru, jeden se uvolnil a já toho zázraku okamžitě využívám. Těsně, než dosednu, mi hlavou proletí, že to bude pěknej hnus, sednout si do toho sametu plnýho kdečeho, ale já už jsem tu za těch pár dní stejně seděla ve všem možným. Dosednu a dostaví se očekávaný pocit pohodlí. Usínám a zdálky zní psychadelická hudba.
Schovám se do výklenku podzemního labyrintu a chladím si záda o zeď. Kolem chodí lidé, zdraví a prohlíží si mě jako atrakci. Už zase jsem ztratila tátu, ale jsem naprosto klidná, jdu na pankáče a však on se vynoří. Taky že jo, po šesté písni stojí vedle mě. Sedíme pod ledkovou stěnou a ze stage do nás valí death metal. Sedí nás skoro polovina publika, je sobota v noci, teplo a sucho. Lepší dojezd jsme si nemohli přát.
Potkávám lidi, co jsem neviděla pět let. Po půlnoci tu hrají techno. Tohle místo je magický.
Komentáře