Skotsko: Thurso

“So do you have a nice view of the ocean from your Airbnb?” ptá se, zatímco skenuje očima okolní budovy. U pláže fouká a já před chvilkou ukončila frustrovaný pracovní telefonát. Je tu skoro osm večer, je tma jako v pytli, moře je hrozně blízko městu a já se procházím po útesech s ornitologem. Kolik je u vás? Ptá se a pak dodá “Weird working hours…” Pokrčím rameny, má pravdu samozřejmě, ale taky jsem ten telefonát mohla vzít na břehu moře v Severním Skotsku. Něco za něco prostě.

Kolem letí nějaký pták, on ho nadšeně pojmenuje a vysvětluje, že to tady není vůbec obvyklé. Trochu ho mrzí, že jsem nebyla “more excited”, je to fakt rarita, to si uvědom. Nojo, bylo to hezký, bílý pták v letu proti temné vodě, dívala jsem se dýl, než bych se normálně dívala, co víc se ode mě chce? Směje se a dá mi první pusu. Má vousů plnou bradu, není mu ještě ani třicet a chvílemi mu nerozumím a on musí věty znovu opakovat. Opakuje je pomaleji, ale stejnými slovy s naprosto stejným skotským přízvukem. A to mluví ještě dost slušně oproti tomu, co jsem tu už zažila. Mluvím anglicky, mluvím plynně, rozumím bez problémů… jenže tady to není angličtina, na kterou jsem zvyklá. Opravuje mi slova a já se učím správně vyslovovat Thurso. Později mě naučí sláinte a já jeho na život. Jde mu to o poznání líp, než mně.

Nechápe, co je tak skvělé na cestování. Vysvětluju mu, že se u nás čtyřicet let nikam nesmělo a tak je to pro mě jiný. Nojo, ale tys to přece nezažila. Nezažila, ale… je to ve mně, je to historie mé země. Samotnou mě překvapuje, jak moc si to nesu v sobě, když o tom mám potřebu obšírně vykládat někomu, koho znám pár hodin. Pokrčí rameny a usměje se, už šest let nebyl mimo Skotsko, ne Velkou Británii, Skotsko. Proč by taky jezdil pryč, běží mi hlavou, tahle země má všechno, co potřebuješ…

Vyrážím ven, svítí slunce a já poprvé vynesu sluneční brýle. Jsem sice jediná, ale je mi to jedno. Napočítala jsem dokonce tři motorky! Je šest stupňů, ale svítí slunce a je relativně sucho, lepší podmínky už tu zřejmě pro motorkáře neexistují. Míjím ty stejné dámy, co jsem potkala včera i předevčírem, zdálky mě už zdraví a usmívají se. Zahnu na soukromou cestu a jdu mezi pastvinami. Ovce, konečně ovce, kde by se taky ve městě vzaly, jsou za ním, samozřejmě. A jsou jich plné pláně. Řidič protijedoucího auta mě zdraví, zdravím taky. Tohle město není tak malé, přesto se zdravíme, je to přirozené. Najdu honesty box, který byl označený na mapě. Koupím si kachní vejce z farmy, pro mě naprostá rarita, tady stojí stejně jako slepičí v obchodě. Chci si je vyfotit na zídce u výběhu, ale než to stihnu, přikluše kůň a nacpe mi přes zeď hlavu do náruče. Sežral by cokoliv, co nebudu dostatečně pevně držet. Co jiného u té zdi můžu dělat, než že mu něco nesu přece.

Pod bundou mám jen triko a legíny, přesto je mi v dnešním větru příjemné teplo. Musím napsat do Jeseníku, že jejich výrobek obstál zkoušku Skotskem. Vzpomenu si na vykulený výraz Skota, když jsem si sundala bundu a pod ní měla jen rolák: “Where are your layers?”

Destilérku jsem našla a chvilku zaváhala, jestli jít dovnitř. Když už jsem tady… Vítá mě obsluha a já vysvětluju, že mám na pátek koupenou degustaci. Dozvídám se, že chvíli žila na Orkney a že se mi tam bude líbit. Shetlandy to ale nejsou. Není první, od koho to tu slyším. Orkney jsou hezké, Skotsko je hezké, ale Shetlandy, oh, that’s a completely different land. A následuje zasněný výraz v očích. Možná je to proto, že Skotsko mají celý život kolem sebe a Orkney na dosah, zatímco na Shetlandy se musí člověk VYDAT. Možná je to tím, že jsem naprosto uchvácená i zdejší krajinou, že mi přijde všechno stejně úžasné. Krása je subjektivní a nedá se měřit. Z přemýšlení mě vytrhne otázka, jestli budu v pátek řídit. Řídit? Ne, proč? To je dobře, my nemůžeme nalívat ochutnávku řidičům. Řekla nebo neřekla “anymore”?

“You are smart, educated, hard working and communicative. You can rule the world if you want.” tohle mi pro změnu neřekli rodiče, řekl mi to Barry, chlap, kterého jsem potkala v pubu na muzice. Můžu si přisednout? Tak jsem zahájila naše setkání. Ty jsi prostě hrozně stejná jako já, ty jsi moje ženská verze, říkal pořád dokola a já chtěla věřit v jeho šestý smysl posilněný asi šesti vodka-tonic. Koupil mi tři ejly, nechtěl ani slyšet, že bych si něco šla koupit sama, dost na tom, že jsem si k němu přisedla s Guinessem v ruce. Stále zdůrazňoval, že za to nic nechce a když jsem mu nabídla svoje číslo, odmítnul. Potkáme se tady za týden, jsi tu přece na měsíc, tak jakýpak copak. Okay, za týden se potkáme tady na muzice, ale den na to jdeme do tattoo salonu a necháme si vytetovat vlka. Bude to tvoje první kérka, takže whatever a moje sedmá, takže zásadní vzpomínka na Thurso. Alright? Ajajaj, zněla odpověď. Tak nevím. Budu mít za týden novou kérku nebo ne?

V hospodě skončila muzika a já jdu domů a konečně se dívám přirozeně napravo dřív než nalevo, zvykám si. Muzika byla naprosto skvělá, dívám se napravo a nejede nic v Thurso touto dobou nejde nic. Za tři minuty jsem doma. Možná to opravdu je tak velké jako Rovensko. Sedám ještě k počítači. “Nezmare” slyším někde vzadu v hlavě a nevím, čí je to hlas. Nejdu pracovat, ne… asi ne… nevím… V hlavě se mi znovu ozve Barryho hlas. Opilý s těžkým Skotským přízvukem, na který Kanaďanka potřebovala překlad. Já to zvládla víceméně bez. S mnohým a mnohým opakováním. Proč jsi tady? Co je účel tvé cesty sem? Proč Thurso? Co tu chceš najít? Neříkej mi, že žádný účel není, to o něm jen nevíš. “UK is hard, but it’s worth it.” Nechci pracovat v UK, zbláznil ses? Jsem EU citizen, budu pracovat v EU, je to jednodušší. Jednodušší. V hlavě se mi ozve dědův hlas: “Zase utíkáš?” Zase utíkám? Neutíkám. Promýšlím. Jsem daleko od všeho a nechávám myšlenky formovat samy od sebe. Mluvím s lidmi. Jsem sama překvapená, co jim říkám. A oni reagují. Vidí mě poprvé v životě takovou, jaká k nim přistupuju, a reagují na mě. Neříkají mi nic jiného než lidé, co dlouho znám. Rodina, kamarádi… Ale jejich slova mají jinou váhu. Padají na slova mé rodiny a kamarádů a vytvářejí na té hromadě pevnou krustu, na které se dá chodit. Neproboří se. Podrží mě. Jsem tu přesně pro tohle. A jsem tu teprve pátý den…