Skotsko: Highlands

Ovce se přede mnou klidí, připadám si jako děsivý vlk! Vylezla jsem nad útesy a pomalu kráčím k Holborn Head. Ze Scrabster za dva týdny pojedu na Orkney, dnes jsem rezervovala auto. Paní v destilérce říkala, že je to lepší, zřejmě to bude vědět, pár let tam žila. Včera jsem cizí paní pochválila kabelku a ona hned, že to mi musí ukázat, jak krásnou má peněženku. Řidič kolemjedoucího auta se usmívá a mává na mě, s chodci se na sebe usmíváme a zdravíme. Jen ty ovce nasraně koukají zpoza zdi a otočí se zadkem, když se člověk přiblíží.

“Your English is very good!” usmívám se a děkuju moc. Vzpomenu si, jak jsem včera Barrymu rozuměla asi čtvrtinu toho, co říkal a propadala panice, než se k nám přidala Kanaďanka a prohlásila, že na něj potřebuje překladatele. Barry se velmi dobře bavil a o to nesrozumitelněji mluvil.

Koupím si pytlík křupek a rozdělám ho už na útesu. Dnes nefouká, ve vzduchu je jaro a proti mě jdou dva kluci z fotbalového tréninku. Mají kraťasy, třička s krátkým rukávem, kolena zašpiněná od bahna a bundy nesou v rukou. Já mám dlouhý kabát zapnutý ke krku a na hlavě merino čepici, rukavice jsem si ale sundala. Nebe je po včerejším větru skoro bez mraků a slunce zase svítí. Prý mě čeká mnoho dní deště, říkali moudří tam někde doma uprostřed Evropy. Skotsko mě zatím hýčká a pláštěnka leží na stále stejném místě nedotčená. Třeba ji ještě použiju.

Ptám se Skota na midgets a on se velmi zvláštně dotazuje, o co mi jde. Následně pochopí, že myslím ty komáry… midgies. Ne liliputány, aby bylo jasno. Je teď správná chvíle znovu upozornit na to, že angličtina je můj druhý jazyk? V pohodě, rozklíčoval jsem to, ale žádný výmluvy, mluvíš skvěle, so I cannot cut you any slack.

Přepínám z angličtiny do češtiny a zpět a mám pocit, že se mi asi usmaží mozek. Pracuju v češtině, překládám části dokumentů z angličtiny, odpovídám na zprávy anglicky, česky, míchám to všechno dohromady… Nechybí ti čeština? Tak ta mi fakt nechybí, spíš mám pocit, že mi překáží. Češi mi odpovídají v tom jazyku, v jakém jim píšu, Skoti se vždy ozvou, že to je nějaká divná galština. Čekám, kdy se to srovná. Schválně, jestli se to stihne srovnat, než mi vybouchne hlava.

“Can I see your ticket? If it's okay.” průvodčí ve vlaku se mě ptá, jestli je v pořádku, aby mi zkontrolovala lístek. Tak tohle se opravdu může stát jen v Británii. V rozepnuté bundě sedím na lavičce nad útesem, piju čaj s mlékem, co jsem si sem donesla, zdravím kolemjdoucí a nastavuju tvář větru a slunci. Could I be any more British? Někdo se mě zeptá na cestu k Thinker’s Cave a jak je to daleko, ukazuju a odpovídám. Apparently look local enough.

Burn je totiž v galštině potok a my bereme vodu z vlčího potoka pro naši whisky. Prohlídku a ochutnávku absolvuju sama, protože další přihlášení se na poslední chvíli omluvili. Za patnáct liber včetně skleničky a soukromá prohlídka, ty mě rozmazluješ, Skotsko… Vera mi všechno vysvětluje a já postup zezačátku stále přirovnávám k výrobě piva. První rozdíl je v tom, že se nepřidává chmel. A pak už je to úplně jiné. Můžu si přivonět k prázdnému sudu připravenému na plnění a támhle ve druhé řadě je první sud, který tato destilérka vůbec stočila. Když tu Vera začala pracovat, naučila se teprve mít ráda skotský déšť, ačkoliv se narodila a vyrostla v malé vesničce pár mil odtud. Protože “today's rain is tomorrow's whisky”, potok se zavodni a o to víc whisky se dá ten den vyrobit. Whisky, whisky, žádná whiskey, tady je to prostě whisky. Drsná a úžasně jemná jako krajina kolem a oceán narážející do tmavých útesů polámaných jako tabulka čokolády. Ten vlk ve znaku destilérky, to je ve skutečnosti stará kresba z bestiáře. Není to vlk, je to stvůra, která jako obrovský vlk vypadá, ale může se pohybovat na suchu i ve vodě a žije proto v pobřežních oblastech. A teď by se hodilo dodat, jak se mu vyhnout, nebo jak se zabíjí. Jenže tohle je Skotsko, takže bestie tu nezabíjí a zásadně se jim nevyhýbají. Vidět totiž tohle bájné zvíře znamená mít štěstí. Vtipkuju, jestli to štěstí je v tom, že mu dokážu utéct. S naprosto vážným výrazem dostávám odpověď, že se mu nedá utéct, pohybuje se na souši i ve vodě… Tady musíš být prostě naprosto přesvědčený o tom, že jsi to nejnebezpečnější, co se zde pohybuje a proto se nemáš čeho bát. Pomalu začínám rozumět chování ovcí. Jsou prostě přesvědčeny, že jsou děsivé a nadřazené. A tak jsou. Magie téhle země je v tom podpoří. Divoká, nezkrotná, nevyzpytatelná a přesto rozvážná, staletá a plná pochopení.

Stewart si dělá srandu, jestli mě do Skotska v zimě přitáhlo jejich slavné krásné počasí. Ve skutečnosti jsem si dnes spálila tváře od slunka a zatím jsem tu zažila jen lehký deštík minulou neděli, jinak denně svítí slunce. Co pořád všichni mají s tím počasím? Březen prostě ještě není motosezóna, ani v Itálii ne, fakt jsem nečekala, že si tu rozepnu bundu nebo odložím rukavice a oboje se stalo už několikrát.

“Oh, honey, that’s the least we could do!” vykřikne majitelka krámku s vlnou, ve kterém neměli tu, kterou mám na seznamu. Doporučila mi totiž, ať si ji objednám online přímo od výrobce. Nojo, jenže oni k nám neposílají, to je moc daleko, jsem z Česka. Okamžitě měla řešení. Tak si to objednej a nechej poslat ke mně a já ti to pak pošlu poštou, jen mi zaplatíš, kolik dám za balík. Magie je i v lidech, nezkrotná a naprosto nezištná. Jsou pyšní na svou zemi, jsou její součástí. Milují, když se tu někomu líbí a udělají pro něj cokoliv, aby byl ještě spokojenější. Ta paní, která na ulici hlasitě komentovala, že si děti nemají hrát u silnice, ta měla taky magii, ale byla to spíš ta ovčí.