Skotsko: Golspie & Orkney

V břiše English breakfast a v batohu zrnka z místní pražírny vydám se z Golspie podél moře neurčitým směrem k zámku. Vodopády rozhodně odpískám a vůbec uvidím, jak daleko dojdu. Palci se to moc nelíbí a začínají mě bolet ostatní prsty z toho, jak na ně přenášíme váhu. Cesta je nerovná a plná oblazů (toto nejsou jen oblázky).

“Do you have much tourists in season?” ptám se paní v kavárně-pražírně, do které zapadnu. V létě je tohle městečko evidentně vyhledávaným cílem kohokoliv, kdo jede kolem po West Coast Road 500. Ta cesta tu byla vždycky, ale nedávno ji někdo pojmenoval a zanesl do průvodců. Od té doby se nám tu v létě dveře netrhnou, fronta je mnohdy až ven na parkoviště a ceny ubytování a služeb prudce vzrostly. Říká mi s úšklebkem a trochou smutku za klidná letní odpoledne před tímto trendem. I severní Skotsko zažívá nápory turismu, každý chce svůj kousek, horší je, když po sobě i nějaké ty kousky nechávají, třeba v podobě plastových obalů a prázdných konzerv zahozených na pláži. Míjím po cestě pána se psem, který sbírá vyplavené odpadky do igelitky. Není to jeho práce, dělá to, protože jde kolem a protože se ještě může ohnout. Dělá to, protože mu záleží na tom, aby pláž za jeho domem byla čistá.

Nejlepší způsob, jak navštívit Dunrobin Castle je vzít to po coastal walk po pobřeží. Sice to do poslední chvíle vypadá, že tady žádný zámek nikde není a cesta za příštím kopečkem nenávratně skončí plotem, nebo útesem, v jednu chvíli ale, když se podíváte doleva, z lesa vykoukne první špičatá věžička. Taková, ve které sedí zlatovláska a čeká na svého prince. Stačí udělat další 4 kroky a zámek je celý venku. Pak vás stejně ještě čeká celkem pěkná procházka kolem pobřeží, ale zámek už zůstane stále na dohled. Tenhle zámek stojí za to palec nepalec.

Dneska konečně prší a jako všechno ve Skotsku, prší pořádně. Tady se nedělá nic napůl. Dojdu kolem pobřeží až k zámku až přímo pod něj. Je zavřeno, není sezóna, ale to mi vůbec nevadí. Stojí na svém malém kopci za hradbami majestátně a v tomto dešti naprosto úžasně. Mám na nohou návleky a přes sebe přehozenou PVC pláštěnku, nejsem žádnej začátečník, ve Skotsku jsem přece už podruhé.

Ještě jsem zapomněla, tady na tento košík! Říká mi paní v obchodě s vlnou a já propadám absolutní depresi. Já už jsem měla takovou radost, že je po všem! Odpovídám a ona se směje, chlácholivě mě pohladí po rameni a prohlásí, že ta klubka, co jsem vybrala, jsou stejně nejlepší. Jsem tu už skoro hodinu a celou dobu online intenzivně řeším, co mám vlastně na ten svetr a ponožky dovézt. Pletení vůbec nerozumím a tím taky uvedu svou přítomnost v obchodě. Prodavačky pokývají a jdou si dát čaj, prostě mám zavolat, kdybych něco potřebovala, jinak ať si prý fotím co chci a zůstanu jak dlouho chci. Zaplatím za klubíčka a zůstanu ještě asi deset minut, odpovídám na otázky ohledně Česka a povídám, co jsem už všechno ve Skotsku stihla vidět. “You can pull anybody into conversation.”, nojo, co naděláš, není proti mě obrany. Čím déle tu jsem a čím víc mluvím, tím jistější si v angličtině jsem. Už zvládám i dvě chatové konverzace zároveň, jednu v češtině, druhou anglicky. A pak znenadání po několika hodinách konstantní komunikace v angličtině mi z pusy vyletí česká věta, slyším to sama ještě dřív, než mi řekne: “Czech!” Jo, to byla čeština, prostě je v mém mozku vypálená, co naplat. 

Stojím pod skálou, do které jsou zatlučená kovová oka a jimi provlečený řetěz. Asi metr pod ním je skalní římsa. Nakouknu za skálu z jedné i druhé strany, ale šipka na sloupku mluví jasně, tohle je coastal walk, kterou se mám vydat. V Česku by to bylo označené jako ferrata, tady je to prostě stezka. Ještě moment zauvažuju, jestli je zrovna skvělý nápad vydat se tudy se zlomeným palcem, ale pak si vzpomenu, že jsem na Orkney, a chytím se řetězu. Odměna čeká hned po pár krocích, kdy se mi otevře neskutečný výhled na azurovou lagunu. Tohle není Chorvatsko, tohle je severní Skotsko, surová příroda, ostré skály zakusující se do moře hrajícího mnoha odstíny modré a na dně laguny prosvítající horniny různých barev. Nezkrotné, nádherné, bouřlivé, nevyzpytatelné. Přístupné jen na vlastní nebezpečí a otevírající svou láskyplnou náruč každému, kdo se odváží.

Vedle mostu spojující malé ostrovy z vody vykukuje zrezivělý vrak lodi, který vypadá jako dětská hračka, co tam pohodil mladý obr. Kolemjdoucí se mě ptá, jestli si taky myslím, že ti ptáci, co tu létají nad lagunou, jsou nějací konkrétní. “Well, they are probably birds, I can confirm that.” směju se a přiznávám, že ačkoliv všichni ostatní tu jsou za účelem pozorováním ptactva, já jsem tu prostě na pozorování Skotska. Teda Orkney, na Velikonoce. Prý jsem jim přivezla hezké počasí, takhle tu nebývá. Rádo se stalo, směju se a svěřuji se se svou teorií o obrech. Jen pokrčí rameny a řekne, že je to stejně dobrá teorie jako to, že se sem ta loď dostala při velké bouři, kdy hladina stoupla nad úroveň mostu a pak prudce klesla. Tahle země je plná mytologie a nějaký ten obr by nebyl naprosto nic divného.

Sedím na pláži a za sebou slyším kroky koně po oblázcích, otočím se a žádný kůň tam není. Za chvilku se kroky ozvou znovu a doprovodí je koňské zafrkání, tohle jsem si nevymyslela, tenhle zvuk nevydalo moře. Otočím se. Žádný kůň na pláži není. Můžu být ráda, že moje setkání s kelpie nemělo tragický konec. Ty zlé tahají lidi do vody a topí je, skoro jako naše bludičky, akorát tyhle se specializují na děti místo nadržených chlapů. Krásný kůň se zjeví malému unavenému cestovateli a jakmile se ho dítě dotkne, přilepí se k jeho hřbetu a v příští chvíli už je utopené. Jiné ale taky lidem pomáhají. Nikdy však není jasné, co za kelpie jste právě potkali. Jako v životě. 

Řídím vlevo desítky mil a už je to pro mě přirozené jako vzduch. Mozek už mi nevysílá žádné varovné signály a svalová automatika funguje. Dokonce už ani nehledám řadicí páku na dveřích a nastupuju ze správné strany auta. “Driving like a pro, been driving here before?”, jasně, asi 500 mil v listopadu. Přiznávám, jak jsem z toho byla tehdy zoufalá a unavená. Teď ale nejsem ani jedno, je mi tu dobře i za volantem, i na levé straně silnice.

Dnes se mění čas, neměla jsem o tom potuchy. Ve 2 ráno cinkne žlutý alert na polární záři, letím k oknu, je tam, nezřetelná, vyfotit se nedá, ale je tam. Jdu spát. Zítra už se vracím na Scottish mainland. Byla to hezká ochutnávka, ale na Orkney se rozhodně vrátím. Skotsko si bere větší a větší kus mého srdce, těším se domů, těším se na svoje blízké, ale očarování, které začalo vloni na podzim na Shetlandech, se tady za ten měsíc jen prohloubilo a vypálilo mi trvalou značku. Nejsem tu naposledy, rozhodně ne.

Druhý den se mi Orkney mstí za to, že jsem si na ně vyhradila jen necelé tři dny. Pokusila jsem se získat lodní vstupenku na trajekt, ale check-in se otevírá až za hodinu a půl. Nevadí, půjdu tedy na vyhlídku, na kterou jsem chtěla. Naskládám si věci do úložného boxu a zjistím, že se dá platit pouze mincemi. Žádné mince nemám, dosud jsem nepotřebovala hotovost, takže mám jen bankovky. Pokladní nerozměňuje a harbour master není k dispozici. Venku svítí slunce na nebi bez mráčku a teploty dosahují skoro dvaceti stupňů. Nacpu dlouhý zimní kabát do skládací tašky, utáhnu si víc bederní popruh na batohu a vydám se na vyhlídku se zátěží. Místo toho, abych kapitulovala a jako normální člověk dala odpočinout zlomenému palci po prochozených dvou dnech, našla si v přístavu lavičku a počkala dvě hodiny na trajekt, šplhám se do příkrého kopce s věcmi na dvě noci a dárky z Orkney na zádech. Zastavím se u kamenné lavičky a vyřízeně na ni všechno složím, úplný pitomec, co to zase dělám… a pak se otočím. Víly pro mě vymetly nebe od mraků a natřely ho na zářící světle modrou. Oceán hraje všemi barvami a výhled z kopce na farmy a pole oddělená kamennými zídkami je dechberoucí. Stromy tu nejsou, ale prý tu bývaly, na Orkney i Shetlandech je pokáceli kvůli pěstování plodin. Dnes je sem pomalu vrací, ale není to lehký proces.

Když jsem minulé týdny mluvila se Skoty o tom, že se chystám na Orkney, protože mi učarovaly Shetlandy, pokyvovali hlavou, že Orkney jsou hezké. Pak se jejich zrak rozostřil a dodali: “But Shetlands…” Souhlasím, tenhle pocit jsem ze Shetland měla taky. Orkney jsou obydlenější, je zde daleko více farem a polí a o to méně ovcí. Ale co do přírodní nádhery jsou oboje ostrovy podle mě naprosto srovnatelné. A ne, nestačí navštívit jen jedny z nich, potřebujete nutně vidět oboje.