Skotsko: Kilty

Kilt je opravdu formální oblečení, nosí se na roveň smokingu. No a pak si ho navlečeme, když jdeme sledovat zápas a hraje Skotsko. Směje se a dodává, že si k tomu prostě vezme polo a můžem jít kamkoliv. Nedopustí totiž, abych byla takovou dobu ve Skotsku a nezažila večeři se Skotem v kiltu, tady jde o národní čest! Později jdeme do pubu na tradiční hudbu, je tu každou středu, důležitě mu povídám, jako kdybych byla místní. Tady jsem víc místní než on, takhle vysoko na severu je poprvé v životě, přitom to má jen něco přes 3 hodiny jízdy autem, přibližně stejně daleko jako já z Brna na Rovensko, ale po lepších silnicích. Prý nemůžeme mít uprostřed Evropy tak hrozné silnice, jako mají tady, jen se směju, vůbec nevíte, co jsou to hrozné silnice…

Já tě tu viděl minulý týden, řekne mi jako druhou větu. Tou první se ptal, odkud jsem. Ale ty vypadáš dost domestikovaně, jako kdybys snad ani nebyl Čech. Otočí se na můj doprovod houslista z kapely, co si přišel pokecat k našemu stolu v pubu. “Im from Elgin, man.” zní odpověď.

Dnes nepůjdu nijak daleko, jsem celá uchozená, jak se snažím všechno vidět. Beru si na útesy knihu a termosku s kávou, ale naliju si první hrnek ještě pod útesy, jakou mám na kávu chuť. Na schodech zakopnu, jak jinak, několikrát se nohama odrazím od země a nakonec pád ustojím. Ani nevyliju kafe. Ohlédnu se na komlemjdoucího za mnou, který má vytřeštěné oči a zřejmě si myslel, že mi bude volat sanitku. “Made it.” usměju se na něj a dodám, že jsem ani neukápla. On se viditelně uvolní, že nepotřebuju záchranu a jen poznamená, že si evidentně vážím víc kafe, než svých nohou. Jdu dál na útesy a ukopnutý palec začíná bolet. Ale to dokážu zahojit, zatímco vylitou kávu do hrníčku už nevrátím… Je to fakt dobrá káva!

Ochutnala jsem haggis. Byl to haggis pudding, byl smažený v trojobalu a z místního fish and chips shopu, ale prý se to počítá. Ačkoliv vím, z čeho to je, je to všechno vevnitř pomleté dohromady a dobře ochucené. Je to fakt dobré jídlo! Zřejmě se nestane mým oblíbeným, ale to ani fish and chips, teda vlastně Chippie nebo Chipper, tak se tomu ve Skotsku říká. Další krok je prý haggis, neeps and tatties with a whisky cream sauce. Tedy haggis (ten originální, ne ve formě puddingu, respektive sekané), kaše z tuřínu a bramborová kaše se smetanovou whisky omáčkou. To zní celé jako něco, po čem nebudu mít tři dny hlad. A vlastně vůbec nevím, jestli se mi do toho chce. Už jsem měla černý i bílý pudding, za to mam přece nějaké body…

“Yeah, that’s definitely broken.” kouká na mě s účastí v očích, když mi podává pět tabletek, které poslušně spolykám. Doteď jsem měla za to, že skotské anestetikum je whisky a posledních pár dní ho poctivě užívala, dnes jsem ale o palec na noze zavadila a bolestí mi vyhrkly slzy z očí. Je to zlomený, měla bych na rentgen? Na co? Aby ti řekli, že je to zlomený? My tady s tím stejně v nemocnici už dávno nic neděláme. Dostaneš poučení, že to nemáš zatěžovat a že máš jíst prášky na bolest, než se to za pár týdnů samo zahojí. Jenže já chtěla dnes odpoledne na Dunnet Head, dokud tu je auto, jinak se tam nedá dostat, já můžu chodit, jen pomaleji, to bude dobrý, koukám na něj a on s povzdechem rozhodí rukama. Asi s tebou nic nenadělám, co? Zná mě za těch pár dní už velmi dobře. No tak ještěže s sebou budeš mít odborný dohled zdravotního bratra.

Podle mapy.cz najdeme nástup na stezku po kraji útesů a pustíme se neskutečnou scenérií plnou barev. Napravo oceán ve stovkách odstínech modré a zelené, nalevo kopce porostlé trávou a vřesem, tak hustě, že hlína není vidět vůbec nikdy. Rostliny jsou zbarvené do hnědých tónů a sem tam v nich rostou květy a nové jasně zelené listí se dere na povrch. Jaro začíná už i tady na severu. Jdeme na nejsevernější mys mainland Scotland a vlastně i Británie, dokud Skotům konečně naplno nedojde trpělivost a neosamostatní se. Zpátky do EU, to by Skotsko potřebovalo, říkala paní včera v destilérce. “Fuck Britain.” dodal můj doprovod a oba se otočili na mě. Vy jste se přece se Slovenskem rozdělili a je vám dobře. Dívají se na mě očima plnýma očekávání nějakého instantního receptu na sametovou revoluci, se kterou jsou oba velmi dobře seznámeni. Ví o české historii daleko víc, než já o Skotské, asi bych si měla něco načíst. Rozdělili, no… odpovídám a chvilku je ticho. Oba moc dobře ví, že rozumím každému slovu včetně těch nevyřčených. “The weather is nice, right?” přeruší ho po chvíli paní a já se vděčně chytnu tématu.

Slezeme dolů z kopce a mně pomalu začíná docházet, že procházka se zlomeným palcem zřejmě nebylo to nejlepší, co mě kdy napadlo. Dávám obrovský pozor, abych nezakopla nebo špatně nešlápla, protože si nemůžu dovolit udělat se nechodící, odtud se dá dostat jen po svých. Opírá se do mě vítr a já se tak tak držím na nohou. Balancuju na okraji útesu a přidržuju se obrovských drnů trávy. Po chvíli se na mě otočí a zeptá se, jestli jsme podle mé české mapové aplikace aspoň v půlce cesty tam. Div mi vítr nevezme mobil z ruky, ale udržím ho a zjistím, že jsme ušli možná třetinu. Pojďme se vrátit a zajet k majáku autem, prohodí jakoby nic. Podívám se na cestu před námi a chci se bránit, že to ujdu, v tom se do mě ale opře vítr tak, že téměř cítím, jak mě zvedá ze země. Okay, když chceš, tak se otočme. Byla to samozřejmě blbost hned od začátku chodit tou stezičkou bez zábradlí v takovém obrovském větru. Dochází mi to víc a víc, když opět musíme projít všechna místa těsně nad propastí, která jsme po cestě tam minuli. V autě jen tak mimochodem prohodí, jestli by se mi chtělo najít na Googlu heslo “Dunnet Head deaths”. Tak na tohle na těch útesech myslel. Jsem ráda, že se nepodělil, pár zfouknutých rozhodně bylo...

Nebe už zase potemnělo a další alert je jen zelený. Největší magnetickou aktivitu máme za sebou. Přišla, ale byla slabá. Skot mi klade na srdce, abych si určitě nevypínala notifikace na Aurora Watch, protože tenhle zážitek ze Skotska potřebuju. Jako všechny ostatní. To Irn Bru jsem taky rozhodně potřebovala ochutnat, ale jsem dost ráda, že jsem si nekoupila celou láhev. Je to unikátní, rozhodně je, to nemůžu popřít. Ne, fakt si nemyslím, že bychom měli něco podobného. Máme Kofolu, ale ta zas tak rozdílná od koly není. Skotsko je jediná země, kde je na prvním místě v žebříčcích prodejů nealkoholických nápojů ten místní. Dokonce před Coca Colou. No fakt, Irn Bru je obrovsky oblíbené, jsme na něj moc pyšní. Tenhle národ je pyšný na všechno, co je jejich. Děti se tu ve škole učí národní tance a vlastnit kilt je samozřejmost. Tohle jsou barvy mé rodiny, vysvětluje mi, proč si nemůže vybrat tartan podle toho, co se mu hodí k pleti nebo náladě. Náš rod má vlastní vzor. Vyrostl ještě o dalších pár centimetrů, když to řekl, nebo se mi to jen zdálo? Ještě mi chybí tradiční dýka, měl bych ji mít zastrčenou tady v podkolence. Máme ze zákona právo na to ji nosit, je součást našeho národního oděvu. To je z dob, kdy se před jednáními odkládaly velké meče a další zbraně venku, ale nikdo nechtěl na jednání neozbrojen. A tohle je znak našeho klanu, kdybych měl štít, bude na něm ten samý znak, ukazuje na brož připnutou dole na sukni, která k sobě spíná volné konce, aby se nerozevíraly. Vzhledem k tomu, jak tady dokáže foukat, to chápu, jinak je ale kilt dost dlouhý, pohodlně a přitom dost lichotivě střižený. Na chlapovi v sukni je něco nepopsatelně přitažlivého.