Skotsko: Cesta tam

První vlna přijde ještě v Brně. Sedím v autobuse na letiště, který právě minul ceduli se škrtlým názvem města. Jsem na cestě. Někde mezi břichem a srdcem cítím, jak se zase nafukuje balónek plný očekávání, radosti, nervozity a štěstí. Jedu jen po Evropě, do civilizace plné ochotných a usměvavých lidí, nemůže se mi nic stát. Vracím se do Skotska.

Na Stanstedu mám hodinu na přestup z letadla na coach. Musím stihnout pasovku i vyzvednout kufr. Wendy říkala, že to stihnu i s cigárem. Nevadí, že nekouřím. “V noci tam nikdo nebude, uvidíš.” Jsou tu všichni. Úplně všichni. Sleduju ubíhající minuty na mobilu a čerpám klid z podpory přicházející online z NYC. Taky mi houplo srdce, když mi poslal fotku Manhattanu. Musím se tam brzo vrátit. Něco na tom městě je, zůstal mi tam kousek srdce… Ale teď jsem v Londýně. A když to klapne, tak za pár hodin už nebudu.

Fronta se dá zase do pohybu a už stojím proti světlu, které mi kontroluje obličej podle pasu. Objeví se REMOVE PASSPORT a já na vteřinu propadnu panice, že musím za úředníkem. Ale turniket se otevře. Hned za ním jsou kufry a můj zrovna vyjel na pás. Několikrát si kontroluju ukazatele, abych neztratila čas pobíháním ze strany na stranu. Mezi lidmi čekající na své blízké je kluk s kytkou. Vždy tam nějaký je. Procházím kolem něj s úsměvem a půl hodiny před odjezdem autobusu už jsem na nástupišti. Wendy mi to přece říkala…

“Let me take that for you.” bere si ode mě řidič kufr a ukládá ho opatrně do autobusu. Nastupuju. Vážně jsem to stihla. A jsem v Británii!

Tentokrát nemám nic připravené, nic naplánované. Teda na můj vkus NIC. Mam ubytování, mám jízdenky, letenky a lístky na ferry. Ale jinak nevím, co chci vidět, kam jít a kam jet. Dokonce nevím, kde koupím vlnu. Tentokrát jedu na tak dlouho, ze to prostě všechno vyreším až tady a hrozně se na to těším.

V Inverness M&S se na mě ostatní zákazníci usmívají a já na ně. Usmívají se i na sebe navzájem. Starší pán mi uhýbá nákupním vozíkem, abych mohla projet se svým kufrem bez kolečka, a ptá se kam vyrážím. Říkám, že do Thursa. Tak se ptá, jestli vlakem a že je to dálka. Řeknu mu, že jsem dnes přiletěla z Česka. Pokrývá. Neví, co to je za pohádkovou zemi. “Enjoy your trip!”

Nespala jsem, snědla jsem páté přes deváté, zalila to kávou, pak odolala prawn cocktail, ale snědla nefalšovaný coleslaw. Byl sice low-fat, přesto je mi ale těžko. Brambůrky nemůžu ani vidět a hrozně se netěším na věci, které budu muset nejpozději v pondělí začít dělat. Ale za oknem je Skotsko, Northern Highlands, mraky se derou paprsky slunce a vlak právě minul vlasatou krávu. Svět je v pořádku. A já budu taky…

Zastávka se jmenuje Forsinard a pod tím je to napsáno jako Fóra An-Àird, dává to smysl, můj mozek to přijímá naprosto přirozeně. “Jaké máš první dojmy z ubytování?” ptá se kamarádka a já ji prozrazuju, že to mám ještě 4 hodiny cesty. Jedu na sever, lán světa. Daleko. A slunce nepřestává svítit.

Na kopcích leží sněhové jazyky a ovce jsou plně oblečené. Tuhle cestu má paní od vlakového vozíku s čajem moc ráda, zvlášť když je takhle hezky. Stromy jsou tu zase už jen málo a pokud jsou, rozhodně se tu neobjevily samy od sebe. Ovce majestátně dominují planinám a dávají všem najevo, kdo je tady pán tvorstva. Nedovedu si představit vlka natolik bláznivého nebo nesoudného, že by se vůči těmhle tvorům pokusil o jakékoliv násilí. Ačkoliv ten z etikety Wolfburn Whisky je celkem důstojný soupeř. 

Kolem pláže plavou tuleni a číhají na chvíli, kdy lidé odejdou domů a oni budou moct vylézt z vody, vysvléct si kůže a tančit na pláži v podobě krásných žen. Nikdy jsem si nedovedla představit, kde se tahle legenda vzala, ale dnes  jsem viděla tuleně ladně sklouznout ze skály trčící asi metr a půl z moře. Samozřejmě, že se mění v nádherné ženy, nic jiného přece ani nedává smysl!

Pan venčí psa a důsledně mu háže míček na opačnou stranu, než se procházím já. Jsem dost daleko, ale všude je mokro a pes kolem sebe cáká. Po chvilce je předejdu a ztratím na chvilku z očí. Když se otočím, psi tam jsou kolem pána dva. Nebo to druhé není pes? Je to malé a běhá to kolem labradora, to přece musí být pes. Později zjistím, že jsem nejspíš viděla Wild Haggis. To by vysvětlovalo, proč na něj reagoval jen ten pes. Skotsko je plné mýtických postav prolínajících se naprosto přirozeně s realitou. Jak mám sakra vědět, co mám vidět a co ne, když jsem tu nevyrostla? Čeká mě snad rozhovor u piva s mrtvým námořníkem? Je to dost pravděpodobné. A když to někomu řeknu, jen pokrčí rameny se slovy “Happens here.”