Shetlands

Tma hustá jako povidla a zatímco se snažím udržet auto s volantem na špatné straně na silnici, z mezí na mě hledí lední medvědi rozesetí po pastvinách uložení ke spánku. Tma už je tři hodiny a nad obzorem se za mraky měňavě objevuje polární záře. Kvůli tomu jsme tady. Takhle vznikl výlet na Shetlandy, že se tu dá vidět záře. Je z něj ale daleko daleko víc a já většinu času na září vůbec nemyslím.

Impériem zapomenuté ostrovy v severním moři omývané z jedné strany oceánem pokryté nekonečnými pastvinami s všudypřítomnými bílými fleky objevujícími se na každé fotce. Ve dne jsou to ovce, v noci schovají nohy pod sebe a změní se v medvědy. Je to naprosto přirozená součást magie téhle země. Jsou majestátné a sebevědomé. Tady je jejich teritorium, tady jsou doma ony. Cítíme to hmatatelně pokaždé, když si otevřeme branku v plotu, nebo přelezeme zeď po nachystaných schůdkách. Ovce zpozorní. Žvýkat nepřestanou, proč by měly, my jsme ti nepatřiční. Pohybujeme se s respektem a držíme se od nich dál. Nebojíme se. Samozřejmě, že se nebojíme. Proč bychom se báli ovcí. Nebojíme…

Když poprvé sednu do auta, vyjedu automaticky na pravou stranu silnice, naštěstí na parkovišti. Řadicí páku hledám vytrvale pravou rukou a vždy narazím jen na madlo dveří. Musím se pekelně soustředit pokaždé, když vyjedeme z úzké silnice pro jedno vozidlo na něco s více pruhy, a můj mozek odmítá věřit, že jedu po správné straně. Řídím skoro 20 let a takovou nejistotu jsem za volantem zažila naposledy ve dvaceti? Dvaadvaceti? Tak nějak. Jsem unavená a dělám hlouposti, zastavím, složím si hlavu do dlaní, ještě 8 mil do cíle, to je za rohem. Naštěstí tu nejsem sama, sama bych si prožila peklo. Jsme tu ve dvou a já poprvé ve své dospělosti zažívám, co to je jet na dovolenou s někým, kdo nese polovinu břemene. Zhluboka se nadechnu, položím ruce na volant, za 8 mil nás čeká nejseverněji umístěný fish&chips shop a pak ještě dvě noci ve Skotsku. Nejen ve Skotsku, na Shetlandech, v krajině plání bez stromů ohraničené nebezpečnými útesy padajícími do omamně modrého oceánu, ze kterého každou chvíli vykoukne hlava mořského psa (doteď nevím, jestli to byl lachtan nebo tuleň, ale jsem přesvědčená, že to byl stále ten samý, maximálně byli dva).

Stojím nohama na kameni a čekám, až mi je omyje oceán. Je polovina listopadu, moje zimní bunda leží o kus dál v suchu, na hlavě mám čepici a rukavice jsem si sundala, abych si namočila ruce a obličej. Svítí slunce a ženské z komunity spravující turistické centrum s kavárnou na jižním cípu Mainland nám říkají, že máme štěstí na počasí, a upřímně nám přejí, aby nám to vydrželo. Mám obrovský problém rozumět jejich angličtině, přibližně srovnatelný jako s řízením na levé straně. Ono by se to poddalo, žít tu… “Chyběl by ti les.” říká a já krčím rameny. Hned po návratu se jdu podívat do lesa, jestli mi chyběl. Je v něm hezky, miluju ho… ale shetlandská vřesoviště a divoké pláže s bílým pískem mi uchvátila kus srdce a ono částečně zůstalo tam. Cítím tu trhlinu, vznikla hmatatelně nejpozději u Kirkwallu, kde jsme v noci stavěli trajektem na cestě zpět. Rýsoval se za oknem kajuty nezřetelně a jen jako řádka světel nad přístavem, ale moje srdce málem požádalo o přiznání svéprávnosti a vystoupilo žít separátní život nezávisle na mně, když se nedokážu rozhodnout, co je na světě důležité a trvám na návratu na kontinent.

“Ta káva na tebe měla úplně magický účinek!” směje se a já po něm střelím okem. Jak to vůbec může pochopit někdo, kdo kávu nepije? Měla jsem espresso v nejsevernější tea room Evropy a bylo skvostný! Tohle je země zaslíbená. Jdeme se podívat do vikingského domu a na repliku lodi postavenou vedle něj. Nic z toho není posprejované ani do dřeva lodi nikdo neryl svoje iniciály. V domě nejsou odpadky, ani to nečpí močí, ani v něm nikdo nepřespává. Přestože je oboje volně přístupné a bez vstupného. Takhle vypadá civilizace, tohle je kulturní prostředí.

Tombolo, tak se říká pláži obklopené vodou ze dvou stran. Ta u St. Ninian’s Island je pruh písku nanošený proudy a je na ní jeden kámen. Zakopnu o něj a dostanu záchvat smíchu, který uvolní lavinu a já si konečně plně uvědomím, že jsme skutečně tady. Přejdeme pláž a procházíme se po ostrově. Ani nás nenapadne, že by mohl přijít příliv a cestu zpět nám zalít vodou. Nestane se to, ostrovy nad námi drží ochrannou ruku.

“Of course we have dairy free option.” zní odpověď v každé sebemenší tea room v nejzastrčenější vesničce po celých ostrovech, když řeknu, že nemůžu laktózu. Místo másla dostanu margarín, domácí zákusek pro mě taky mají a následuje otázka, jestli chci do čaje rostlinné mléko, když jsem poor thing a nemůžu kravské.

Moje dýchací cesty zásadně souhlasí se srdcem a už v Edinburghu mi oteče nosohltan, abych neměla žádné pochyby o tom, že odjiždět z ostrovů byl pěkně pitomej nápad. Ještě předevčírem jsme jezdili v neproniknutelné tmě po silnicích Mainlandu a snažili se najít kopec, ze kterého uvidíme záři nejlíp. Jenže ona se chová úplně jinak, než třeba západ slunce. Všechny naše snahy se jí přiblížit byly odměněny jen tím, že se zmírnila, nebo zmizela úplně. Kapitulujeme, jedeme domů a ona tam na nás čeká. Díváme se na ni přes prosklené dveře našeho glamping podu a ani jeden z nás nemluví. Je za mraky, ale je dechberoucí. Přelívá se líně na nebi jako nějaké vodní stvoření užívající si paprsky slunce ohřátou vodu. Za chvíli se slije a nad celým obzorem je jasné světlo jako za plného úplňku, jenže včera byl nov, takže po měsíci není ani památky. Jedeme na kopec a on se snaží zachytit něco foťákem opřeným o kapotu auta. Já sedím na místě řidiče se staženým oknem a jen koukám nad obzor, kde ta show probíhá. Koukat se na polární záři je přirozené jako vzduch a naplňuje mě to klidem až po konečky prstů.

“Já ti ho přihraju a ty ho přehodíš přes záda ven z hospody.” Plánujeme po pár pivech a whiskey v jednom z nejstarších barů v Edinburghu, když s rodičovskou starostlivostí sledujeme holku u baru, které z minišatů leze víc než polovina holého zadku a která už podruhé odstrčila nenechavou ruku kluka v bílé košili. Barman je na tom podobně jako my. Zvon ohlásí zavíračku a společnost se rozptyluje mimo náš vliv. Jdeme pulsujícími ulicemi sobotního města a za pět hodin nám jede autobus na letiště. Na rohu naší ulice nás ještě vcucne metalový bar. “Jdeme do víru velkoměsta, bylo by nám líto zůstat v posteli!” říkala jsem ještě před pár hodinami a on mi teď připomíná, že za tenhle opilý a intenzivní zážitek můžu já. Ale oči mu svítí. Druhý den si prožijem pekelný cestování domů. Ale teď je teď a život nečeká. Jsme dospělí, však si to letadlo uletět nenecháme. A kdyby… Stalo by se něco tak strašného? Museli bychom tu zůstat dýl. Nedokážu najít žádný úhel, ze kterého by to vypadalo jako špatný nápad.