New York

“Hey Miss, do you have a dollar for ice cream?” jde za mnou po ulici nastřelená holka v ponožkách a šatech, zatímco já mám zimní bundu a vyhledávám paprsky slunce. “Hey, I’m talking to you! Do you have a dollar for ice cream? Yes or no?” Neotáčím se a dál mluvím česky na tátu. Jsme v Greenwich Village, míjíme ikonické schody se zábradlím a protijdoucí té holce dá dolar, holka si sedne na chodník a mazlí se s dolarem, všichni pokračujeme ve své cestě. Návod na použití města. Něco prostě stojí dolar.

Déšť bičuje Manhattan ze všech stran. Prší snad i zespoda. Zahalená v promoklé zimní bundě čvachtám kalužemi na metro. Už se jim nevyhýbám, nemá to význam, tenisky mám stejně durch. Nejsem zdaleka jediná, z koho na nástupišti crčí voda, ale jsem jediná, kdo se třese zimou. Někteří newyorkers mají dokonce v rukou kelímky plné ledu a srkají z nich zbytek drinků a pak křoupou ledové kostky, které v tomto počasí netají na vodu. Vlak metra se přiřítí s obvyklým halasem a my se do něj pomaličku naskládáme, tempo je v tomto městě rychlé, stejně je ale vždy čas vyhnout se ostatním a netlačit se. Nesedám si, abych neudělala louži na sedadle. Visím na tyči a pomalu získávám zpátky cit do prstů na rukou. Vlak vyjede z tunelu a na okna dopadají proudy vody. Naštěstí jedu patnáct zastávek.

“Be afraid of me, you should be afraid of me. I’m a big black guy, not gonna take you home. Why are you moving away from me? Everyone is moving away from me. I won’t take you home with me.” Vagonem metra se šíří nervozita. Ten černej týpek, co nastoupil a sednul si vedle dvojičky, která se hned posunula o sedadlo dál, mluví dost nahlas a asi by chtěl někomu vrazit. Ale nikdo nereaguje, lidé se jen přesouvají dál od něj. Stojím zády. Jsem klidná. Vím, že se mě nedotkne, dokud se ho nedotknu já. Zvyšuje hlas, mluví pro sebe a pro všechny. Mluví na svět. Je mu zrovna teď na světě špatně a potřebuje si to s ním vyřídit. Lidé si hledí svého. Metro zastavuje, budeme vystupovat. Týpek bude vystupovat taky. Vyžene ze dveří chlapa v obleku se sluchátky v uších, co se uchechtne, ale uhne. “Watcha laughing on?!“ všimne si toho týpek a řádně to komentuje. Vydrží mu to, dokud jsme v doslechu. Pasažéři se hledí klidit. U turniketů stojí zřízenec, za nimi policajti. Moje vrozená nedůvěra v policii pocházející z postkomunistické země se při pohledu na ně rozhýbe a říká mi, že tady hrozí nebezpečí a bezpráví. Tisíckrát radši černýho brbláka v metru. Vybíhám schody na ulici a u vchodu do metra leží nastřelenej dredatej, co jsme ho viděli v rauši včera a předevčírem, ruku nataženou. Myslí na budoucnost. Ví, že dávka došla, že bude potřebovat další, tak na ni vydělává. “Do you have a dollar?”

“Man! Everybody steps on my toes!” zakřičí chlap a kluk od něj uskočí o dobré dvě stopy. Na nohu mu šlápnout nemohl, byla to záminka sdělit světu, jak mu všichni ubližují. Cvakne zelená a přecházíme. On také. Neadresně světu vypráví, že se mu děje bezpráví. Nikdo neposlouchá. Nikdo nereaguje. Tvoje bezpráví je tvoje k vypořádání. Tohle je New York. Tohle je Amerika.

Na rohu Broadway křičí chlap o vykořisťování pracovníků v divadlech všude kolem. “And they use you and they make money of you and then they spit you out!” Lidé chodí kolem, znovu a znovu začíná svůj monolog. Bez významu, bez výsledku. Snad se mu aspoň uleví. Tohle je svoboda. Tohle se v totalitě nikdy stát nemůže a právě proto je tak uklidňující, osvobozující, že se to děje tady. Na chlapa za minutu neskočí policajti, aby ho odvezli v antonu za město. Bude tam stát, na rohu Broadway a padesáté, dokud mu bude dech stačit. Nebo dokud se mu neuleví.

Tohle je svoboda. Je špinavá a smrdí, je hnusná od válení na zemi a zalepená ospalky z ranních jízd metrem. Občas vybírá pizzu z popelnice a pak tančí ve Washington Square Park doufaje, že jí někdo do klobouku hodí dolar. Svoboda je hnusná a udřená, unavená a nutně potřebuje nové boty. Svoboda je newyorčanka. Bolí ji záda od běhání po betonu a obouvá boty psům, co nikdy nevstoupí na trávník, protože není jediná travnatá plocha v tomhle městě, na kterou by psi směli. Když se nadechne, cítí zplodiny aut smíchané s neidentifikovatelným kouřem valícím se náhodně z kanálů. A trávu, všudypřítomnou vůni hořící marihuany. Spěchá městem a nečeká na zelenou na přechodu, aby si pak sedla na lavičku ve vydlážděném parku a snědla v klidu everything BLT bagel od Tala. A ví, že za dva dny je tu víkend a ona může dělat cokoliv na světě. Protože je svobodná. A tohle je New York City.