Madrid a Alicante

“Hello, how are you today?” vítá me baristka ve Feliz Coffee a já se cítím jako v Americe. Když jsme dnes dopoledne vylezli z metra a první v dohledu bylo Dunkin’ Donuts a Tacobell, měla jsem intenzivní pocit, že jsme propadli červi dírou do New Yorku. Metro a automaty na nabíjení metro card jsou tu taky stejné. Přesto jsme v Evropě. Tohle je Madrid a jeho předjarní únorová tvář je úžasná. Chvílemi prší, pak zase fouká a záhy se za mraky objeví slunce. Je tu duben o dva měsíce dřív než u nás. Přesto se všichni doma podivují, jaktože nemám na fotkách letní šatičky. Zřejmě jsem neměla ze zeměpisu trojku jen já. 

Dávám si pivo v parku a dostanu k němu automaticky misku chipsů. Na volných židlích u mého stolku se houfují vrabci a ti nejodvážnější jsou už na stole. Chvíli je odháním rukou, ale pak to vzdám a nechám je druhou polovinu vyzobat. Chipsy jsou pryč během několika sekund a vrabci ještě chvilku okukují prázdnou misku, než se všichni postupně vytratí. Pivo mi nechali.

Ve výlohách jsou tu nalepené duhové vlajky a jsou vyvěšené i z dosti oken a balkonů. U mostu Toledo je na semaforu panenka místo panáčka. Z otevřeného okýnka auta je slyšet smooth jazz a na rohu voní tráva. Znovu pocítím podobnost s New Yorkem. Až na to, že tady na balkonech pěstují pomeranče a aloe.

Vyhýbáme se na úzkém chodníku v malé uličce a kolemjedoucí auto zastaví, aby mě neťuklo zrcátkem. Netroubí, počká. Jsme přecejen na jihu, chodec tu má přednost. Dveře od domu odemyká paní pod deštníkem Goyova obrazu a chodci se trochu udiveně koukají na můj kelímek s cold brew. A to jsem do něj odmítla led. V NYC by se koukali udiveně taky, ale kvůli absenci ledu, ne kvůli studenému nápoji.

Zapadneme do kavárny, která je zvenku téměř přehlédnutelná a kde se podává výběrovka a domácí lívance. V Madridu naprostý standard, kávová komunita je tu silná. V další kavárně nás vybaví kelímkem čerstvého batch brew a pošlou o pár metrů níž po ulici na espresso. Je to tu jako na kávovém festivalu, když si člověk nedá pozor, předávkuje se kofeinem. Naštěstí se jím z kávy nedá předávkovat, ale ten stav po nadměrné konzumaci taky celkem stojí za to.

“No, this luggage storage is not in service for years.” sdělí mi slečna u infostánku na nádraží a považuje za samozřejmost, že na oficiálním webu visí informace, která evidentně už roky neplatí. Španělsko. Přecejen nejsme v Americe. Podíváme se po sobě, nahodíme batohy zpátky na záda a jdeme do kavárny. Ještě je tu několik (desítek), které jsme nenavštívili.

Vedu rodiče zase do nějakého divného průchodu mezi domy, zatímco jsme minuli několik osvětlených barů, kde jsme si pivo mohli dát dost dobře taky. Jenže tohle je Sala Equis, bývalé pornokino a teď hipsterský bar s artovým kinosálem. Něco jako Kino Aero v Praze, až na tu historii.

Projdeme plastovými pruhy pověšenými ve dveřích, které udržují teplo uvnitř, a velkými dveřmi vkročíme přímo do přecpaného včelího úlu. Sedačky jsou odstraněné, zůstaly jen stupně, na kterých se sedí, doplněné o stolky, pár židlí a rozkládací lehátka. Místnosti dominuje plátno, na kterém běží Frigo na mašině. Pod plátnem je bar. Sál bzučí rozhovorem.

Dáme si čepované pivo do skla a chvilku stojíme, záhy se ale uvolní místo k sezení. Španělé netráví celý večer u jednoho stolu, dokonce ani v jednom baru. Než vypijeme jedno pivo, obmění se minimálně třetina sálu. Natřískáno je pořád, ale lidé odcházejí a přicházejí. Vítají se s dalšími, kteří už tu byli, možná se tu měli potkat, možná se potkali náhodou, promluví spolu a následně se rozcházejí, nebo odcházejí společně. Rozhodneme se chovat stejně, necháme Frida stále na mašině, vrátíme sklo usměvavé obsluze a vyrážíme do ulic. Je pátek večer a bary jsou našlapané. V restauracích sedí i rodiny s malými dětmi nad večeří, ještě nebylo deset a holčička má s sebou panenku, tak jaképak copak. Jižani žijí v jiném režimu, tady noc začíná nejdřív o půlnoci.

Vůbec neřešíme, jestli nám ještě pojede metro domů, v tomhle městě určitě pojede. Zapadneme do tržnice, která v každém stánku nabízí jiný bar. Na rozdíl od food courtu v obchoďáku tady ale každý má vlastní stolečky a úzkostlivě si je hlídá. Vybereme si belgický pub, španělské pivo jsme už ochutnali, netřeba ochutnávat dál. Hospodská nám ukazuje, které stolky jsou ještě její a kam si sedat nemáme. Podle Googlu se za deset minut zavírá celá tržnice, ale uvnitř to tak rozhodně nevypadá. Nikdo nehlásí poslední objednávky, nikdo nás nepohání. U vchodu stojí security a zastavuje lidi, kteří si chtějí vzít alkohol ven. Přecejen nějaká pravidla.

Ve studeném pultu hotelové snídaně jsou místní sýry, klobásky a jamon. Gouda a vajíčka jsou tu taky, aby se neřeklo. Z terasy je výhled na Hrad Svaté Barbory a u pláže stojí s kytarou kluk zpívající Stitches, což se k pomalým únorovým vlnám a nedělnímu odpoledni překvapivě dobře hodí.

“Ptá se, jestli je to teplé.” překládá mi ségra větu, co mi říká okolojdoucí paní na pláži, když vidí, že mám boty přes rameno a brouzdám se ve vlnách. Mám na sobě zimní kabát i čepici, vzduch má deset stupňů, voda nevím, ale přece si nemůžu nenamočit nohy v moři, když to jde. Paní přejde do angličtiny a já jí odpovídám, že je to jako wellness. Směje se, ukáže palec nahoru a pokračuje.

V ulicích je rušno a nejméně polovina lidí je oblečená v nějaké formě kostýmu. Dnes začal karneval, který bude trvat do úterý, než se pohřbí sardinka a začne půst před Velikonocemi. Nevěděli jsme to, když jsme vybírali termín, přišlo nám to naproti. Úzké starodávné uličky Alicante jsou naplněny lidmi, halasem, tancem a hudbou. Všechny bary mají venku židle a stoly a ačkoliv jsou mezi nimi rozestavěny heatery, od pohledu to vypadá, že je minimálně konec srpna. Trochu foukne a já si posunu čepici víc na uši. Jsem jedna z mála, co čepici má. Je tu tepleji než v Madridu, ale ne o moc, nicméně přímořská atmosféra tu panuje i přes nižší teploty. Obyvatelé Alicante jsou oblečení v jarních bundičkách, mají holé kotníky a v rukou drží nápoje s ledem. Sem by moje cold brew zapadlo bez povšimnutí.