København

Kodaň je evropským městem architektury 2023-2026. Vidíš, to je třeba důvod, co můžeš říkat lidem, až se zase budou ptát, proč jsme na Vánoce jeli zrovna do Kodaně. Že jsme chtěli do Madridu, ale letenky by vyšly na majlant a ubytování na druhý, takže jsme vybrali Kodaň podle ceny letenek a nabídky na Bookingu, tomu nikdo nevěří.

Na Štědrý den chodíme úplně prázdnými ulicemi, nikde ani auto, člověka potkáme zřídka, většinou spěchá pozdě k někomu na večeři, nebo venčí psa. Ulice jsou nazdobené světly a ta se zrcadlí v temné vodě kanálu. Padla tma a chvílemi prší. Okny bez závěsů jsou vidět lidé u bohatě prostřených stolů, jak si připíjejí a smějí se. Objímáme se na promenádě, než se vydáme na metro a na pivo do našeho hostelu, a mluvíme o tom, že jsme čekali jiné pocity. Čekala jsem, že mi to nakonec bude líto. Že jsme letos nekupovali stromek ani dárky, hodili tradice za hlavu a odjeli strávit Vánoce cestováním bez jakékoliv snahy udělat si jeden z večerů nějak podobný svátečnímu. Místo toho jsme dnes obědvali nudle z papírové krabičky, zítra si dáme pizzu a pozítří smorrebrod.

V hostelu jsme už ochutnali všechna piva na baru a divíme se, kolik je v něm lidí. Tak trochu jsme čekali, že tu budeme my a ještě pár jedinců, co nemohli jet na Vánoce domů. Místo toho jsou tu rodiny s dětmi, starší páry i skupiny lidí různých věků. Všichni využívají volné dny k cestování a poznávání míst, kde ještě nebyli. Nejsme výjimeční, zapadli jsme sem úplně nepozorovaně. Přitom jsme si celý podzim mysleli, že se chystáme udělat něco naprosto neobvyklého.

Po cestě k moři v autobusu si říkám, jestli ta třičtvrtěhodina za to stojí. Fouká a je zima. U moře fouká výrazně víc. O vítr se dá opřít a na kopci máme co dělat, aby nám vítr nepodrazil nohy. Mám pocit, že jsem sem naše táhla zbytečně. Nedá se namočit ani prst, ani se přes bahno a řasy nedá přiblížit k vodě. Jdu podél pobřeží po cestě a táta se mě ptá, jestli vím, kam jdeme. Kývu hlavou, ale mluvit nemůžu, mám opuchlé hlasivky a v tomhle vichru nedokážu vydat žádný zvuk, který by byl slyšet. Za chvilku sejdu z cesty a stoupnu si na něco, co má být pláž. Sem jsem chtěla, tady mělo být hezky a měli jsme si tu sednout na vyplavený kmen a vyhřívat se na slunci. Místo toho máme utažené kapuce od bund a vzdorujeme větru.

Dýcháme moře. Ohlédnu se a vidím dětsky rozesmáté tváře svých rodičů. Přecejen jsme sem měli jet. Podívám se zase na moře. V kolika podobách jsem tě letos zažila, ty slaná vodo? V oceánech i mořích. Teplou i studenou. Klidnou jako jezero i robouřenou a nebezpečnou.

O kus dál na pláži se do vln vrhají kiteři, blázni, profíci, svazují vítr do barevných plachet a vznášejí se nad vlny. V takovém větru je to hrozně nebezpečné. Jsou úžasní. Endorfiny z nich odkapávají ještě po cestě z pláže a my se musíme usmívat. Moře, nemohli jsme být tak blízko u tebe a nejet se na tebe podívat, to prostě nešlo jinak.

A samozřejmě Malá mořská víla. Dárek od pana továrníka, který se rozhodl, že prsa jeho ženy musí obdivovat všichni občané Kodaně. Naštěstí si těsně před vstupem do parku dáváme moc dobré párky v rohlíku, takže nejsme ani zklamaní. Je to něco jako Times Square. Vidět to na vlastní oči nemá moc význam, ale nemůžeš být v Kodani a nejít se podívat za vílou. U Dánského centra architektury je jiná soška mořské panny, má celou spodní polovinu těla rybí a ve tváři bolestný výraz. Člověku se chce ji hodit zpět do vody, než mu dojde, že je z bronzu.