Kalifornie
Další dva kroky. Ještě tři. Otočím se. Stojím v kopci tak prudkém, že bych se spíš mohla opřít o zem nad sebou než o dům vedle mě. Pode mnou se majestátně rozprostírá město. Malá Itálie, Čínská čtvrť a v dálce záliv, ve kterém je tušit ostrov Alcatraz. Nebe potemnělo nocí a na domech se rozsvítily lampičky jako jinde o Vánocích. Tam dole je nejstarší italská kavárna v Kalifornii a možná Americe, kterou provozují asiati a kde dnes hraje živá hudba, zatímco já stoupám ulicemi k Lombard Street podívat se, jak vypadá v noci. Jestli je nějaké město melting pot, je to tohle.
“Ma’am, this is a place of work and I have another cars to deal with. Please turn around and leave.” dozvím se z reproduktoru a závora se neotevře. Zkusili jsme to. Couvám a otáčím auto. Do IBM se podívat nedá. Možná jsem mu nemusela říkat, že jsme turisti. Ale co bych pak dělala vevnitř, to nevím. Lepší, že nás otočil. Jedu zpět a trochu se chvěju. Naši vtipkují a pochvalují si výhledy. Zastavím na prvním odpočívadle a jdeme se rozhlédnout po národním parku. Jsme v Silicon Valley a nejsme. Jsme v horách nad ním a vpravo je vidět roh zelené budovy IBM, kam jsme se pokusili dostat. Tohle bych v Evropě nikdy neudělala. Tam člověk musí vědět, co smí a nesmí a radši obloukem obejít místo, u kterého si není jistý. Tady vás prostě buď zastaví cedule nebo nějaký člověk, co vám trpělivě vysvětlí, že se snažíte dostat někam, kde nemáte být. Tohle je ta svoboda? Rozhodně to tak na mě působí.
Uklidňuji se, ruce už se mi netřesou. Naposledy se podívám na zelenou budovu a velím: “OK, nasedat, kdo chce vidět růžovou zahradu v San Jose?” Nastavím navigaci a najedu zpět na silnici. Kde se tam dá parkovat a jaká jsou pravidla ohledně stání na ulici budu řešit, až tam dojedeme. Nejspíš mi to stejně na místě řekne nějaký nápis.
“You need to scan the code at the machine where you pay for parking.” říká mi znovu pomaleji a zřetelněji řidič auta za mnou a mně pomalu dochází, že jsem zablokovala jediný výjezd z podzemní garáže, protože jsem byla přesvědčená, že mě kód z Targetu dostane přes závoru. Navzdory šesti cedulím, jestli mám zaplaceno jsem vjela do kopce a teď brána kód nebere, závora se nezvedá, rodiče v autě začínají být nervózní a za mnou už je pět aut. “What should I do now?” křiknu zpět na něj. “You need to go to the machine and pay there.” přijde klidná odpověď a mně konečně doteče, že tam musím nechat závoru zablokovanou autem a běžet k automatu. Nechávám rodiče v autě a vybíhám garážemi zpět do pasáže připravená na déšť nadávek. Nic se nestane. V řadě je už šest aut, jsme uprostřed LA hned vedle chodníku slávy. Ještě přes deseti minutami jsem si poměřovala dlaně se Sinatrou a Deppem, teď běžím s oběma lístky, mobilem a peněženkou k automatu. Trvá to jen moment, hned je zaplaceno kódem z Targetu, vybíhám zpět a odpočívající uklízečky na pauze se zájmem sledují moje rychlé pohyby. Dobíhám k autu a opět nikdo netroubí ani nenadává. Zdá se mi to, nebo si jeden z řidičů otevřel za volantem knihu? Freneticky strkám lístek do brány a závora se zvedá. Vyjíždíme ven a za námi ožívá řada aut, která nás následuje. Zabočím vlevo a jsem na Hollywood Boulevard. Opilí turisté skáčou autům pod kola a ta se pomalu a metodicky propracovávají skrz. Nic se nevyrovná klidné mysli řidičů v LA. Tohle je absolutní zen.
“…šest, sedm, osm. Osm pruhů!” Počítá táta, zatímco se snažím v autě synchronizovat tempomat a hlídání vzdálenosti stejně, jako to evidentně mají všichni ostatní, když se posouváme ve špičce po okruhu. Osm pruhů jedním směrem. Proti nám se posouvá dalších osm. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Nikdo z nás. Nikdy jsem taky neviděla, že by nikdo nemyškoval mezi auty. Nikdo z nás.
Ještě trochu otřesená z až příliš blízkého setkání s chřestýšem u Griffith Observatory se snažím co nejdřív dostat do Airbnb oázy klidu na naše předměstí, kde si skočím za roh do kavárny pro large black ethiopia a už se mě ani nezeptají na jméno, protože ho znají. Jsme tu třetí den a zítra letíme zpět do Evropy. Amerika v nás všech zanechala nevratné změny. Neviditelné, hmatatelné a velmi podstatné. Rozhodně se na tento kontinent musím vrátit. Hned, jak zapomenu na tenký toaleťák a náročný let přes Atlantik. Je mi tu dobře. Lidé jsou jiní. Ohleduplní.
“Hi, how are you today?” vytrhne mě z myšlenek starý pán, kterého míjím na ulici po cestě do kavárny. Usmívá se. Už mě zná, vidíme se potřetí. Jak to dělají? Obrovské město, nespočet lidí, shon a stres… a všichni se usmívají a zdraví. “I’m good. How are you?” odpovídám už nenuceně. Ještě v New Yorku ze mě vždy na stejnou otázku vypadlo jen něco jako “Chmpfffeh?” v Chicagu už “Good, good, you?” a od San Francisca už to umím. Škoda, že to od zítřka nebudu potřebovat. “Terrific!” směje se na mě bezzubými dásněmi a míjí mě. Ještě mám co dohánět. Carpe diem je tu přímo hmatatelné. Takové nemají ani v Paříži.
Komentáře