Brno magické: Portály a smog

“Vy to tu všechno máte do třičtvrtě hodiny chůze, ale přesto se přesouváte portály.” poznamenal James a nevěřícně koukal na Lucii, která právě vykouzlila vedle pohovky portál vedoucí do chodby komunitního domu ve vedlejší čtvrti. Pěšky asi dva kilometry.

“Přestaň brblat, tohle je rychlejší, bezpečnější a míň energeticky náročné.” loupla po něm Lucie okem, “a jestli mi zase začneš vyprávět, jak vzdálenosti do 3 mil chodíte v NYC zásadně po svých, nechám tě dneska doma.”

James otevřel pusu, ale něco v jejím pohledu ho včas zarazilo, takže ji zase zavřel a pokorně prošel portálem, do kterého už z druhé strany nakukoval Pavel, co jim tak dlouho trvá.

Měl pravdu. Věděla, že má pravdu, v Brně se portály nadužívaly. Vzdálenost 3 mil byla sice americké měřítko, ale i kdyby si v komunitě řekli, že pokud to bude do 3 kilometrů, tak půjdou pěšky a nebudou používat portály, významně by to ulevilo magickému smogu. Jenže zároveň platilo, že v New Yorku je taková koncentrace čarodějů, že běžně dochází k protnutí cest portálů posílaných i na delší vzdálenosti, takže pravidlo 3 mil jen zabraňuje těm nejhorším kolizím.A Brno není New York. Vždyť bychom úplně zapomněli otevírat portály, kdybychom se omezili vzdáleností, tady je přece většina míst maximálně 3 kiláky od sebe! A pak by jako prvenství v portálové magii patřilo Praze? Tak to ani náhodou. Však to s tím magickým smogem není žádná hrůza.

V komunitním domě už bylo všechno nachystané na poradu. Kristýna jako vždy poletovala mezi obývákem a kuchyní a snášela další a další jídlo, pití a nádobí na konferenční stolek, který se už teď prohýbal a držel pohromadě jen proto, že ho Josef včas podepřel stabilizačním kouzlem. Lucie zamířila ke svému tradičnímu místu na rohu gauče a po cestě se sehnula, aby nedostala do hlavy Kristýny botou, když zrovna zase odlétala do kuchyně.

Kristýna se specializovala na levitační magii a byla v ní naprostý mistr. Bohužel to mělo vedlejší efekt, že pokud byla nervózní nebo natěšená, nemohla donutit nohy chodit po pevné zemi a jednoduše se vznášela prostorem. Dělalo to trochu problém na veřejnosti, ale vzhledem k tomu, že se jí to stávalo hlavně v davech na koncertě, nikdo stejně nekontroloval, jestli dosáhne nohama na zem, a když ji někdo z přátel včas chytil za sukni, získala jen lepší rozhled.

Lucie se usadila na gauč a zkřížila nohy pod sebe. Rozhlédla se po místnosti, ve které zatím panoval zmatek tvořený  mnoha hlasy a pohyby těl, která hledala, kam se usadit a na poslední chvíli si pro něco odskakovala. Lidé, co se dlouho neviděli, se objímali a sdělovali si novinky, další se snažili pomoct Kristýně. Jiní vyráběli magické lucerny, svítící nehřející koule různých velikostí, které zavěšovali jen tak do vzduchu po pokoji, aby zahnali stíny a zvýšili světelnou pohodu v místnosti. Lucie v tom všem seděla jako maják, nehybná věž na rohu gauče, koncentrovala své myšlenky a přenášela se celou svou osobností sem, do tohoto světa a této přítomnosti.

Lucie procházela různými světy, dělala to tak odjakživa, nebo aspoň nakolik se pamatovala. Začalo to tím, že jí rodiče vybrali různé kroužky po celém Brně, a tak už od základní školy navštěvovala víc kolektivů, potkávala jiné lidi ve škole, jiné v každém z mnoha kroužků a dokonce jiné na letních táborech. Měla by tedy patřit do všech těchto kolektivů, měla by být nedílnou součástí každého z nich, ale nebyla. Ne proto, že by ji kolektivy vyčleňovaly, vůbec ne, ale všichni si byli vědomi, že nejsou její primární skupina, že za chvilku, za hodinu, zítra, musí odejít jinam, za jinými lidmi, jinou činností. Lucie se v této pozici cítila dobře, přecházela mezi kolektivy a v každém byla trochu mysteriózní a trochu nečitelná, bytost hodná obdivu. Tak se profilovala všude, pokaždé trochu jinak, pokaždé s trochu jinou maskou, v žádném kolektivu nebyla skutečně sama sebou. Vždy byla v nějaké roli a postupem času ztratila jasnou představu o svém skutečném já, střídala prostě role různých Lucií, ale kdo je doopravdy, to nevěděla ani ona sama, natož kdokoliv jiný.

A pak začala chodit i mezi časy. Zpočátku jen neznatelně, přišla třeba na zastávku o dvě minuty dřív, než vyrazila z domu. Jenže pak jednou udělala velký skok a uviděla sama sebe. Stalo se to tak rychle, že si to nejdřív ani neuvědomila. Šla tehdy kolem nemocnice U Milosrdných bratří a vzpomněla si, jak tady v parku naproti kostelu včera stáli s Jakubem v posledním objetí před jeho odjezdem. Píchlo ji u srdce a chtěla se do té chvíle vrátit, jen na chvilku zase cítit jeho vůni a jeho ruce na svých zádech. Podívala se do parku, když kolem procházela, a přesně na tom samém místě stála líbající se dvojice. Lucie se usmála, asi oblíbené místo, načež začaly odbíjet kostelní zvony. Vzhlédla a nevěřícně se dívala na hodiny na věži. Vytáhla mobil a tam to bylo taky, dvě odpoledne. Ale PŘEDCHOZÍHO DNE! Opatrně pohlédla zpět na dvojici, nemohli ji vidět, plně se věnovali sobě, a byla to ona s Jakubem. Rychle se vydala na opačnou stranu, než její minulé já za chvilku půjde, a horečně přemýšlela, kam se na ten den a půl uchýlí, kde den předtím nebyla… Stalo se to před více než dvěma lety a dodnes jí naskočí husí kůže, když si na tu chvíli vzpomene.

Byl to výtrysk divoké magie, tohle nezažila od základní školy, jak je možné, že se jí něco takového stalo po třicítce? Začala trénovat, zkoušela se vědomě posouvat časem a ohmatávat myšlenky a pocity, které přesuny provází. Když se plně soustředila, šlo všechno jako po másle. Nejhorší to bylo, když se zapomněla a náhodně pomyslela na okamžik, do kterého by si přála se vrátit, v tu chvíli tam byla. Naštěstí se naučila to používat i opačně, takže se hned zase vrátila zpět do času, ze kterého zmizela. Ale ubíralo jí to hodně síly a mělo negativní vliv na její soustředění a jinou magii. Potřebovala to s někým probrat a nejvhodnější se zdál Nathaniel.

Nikdo přesně nevěděl, kolik Nathanielovi je a odkud do Brna přišel, ale byl konstantou komunitního domu a uznávaným dlouhodobým uživatelem magie. Nikdy o sobě nemluvil jako o čarodějovi. Přirozenou autoritou se stal vůdčí osobností brněnské magické komunity a svolával pravidelné koordinační porady za účelem vzájemné informovanosti a koordinace skrytého Brna. Nathaniel uměl nahlížet do myslí. Nedělal to často a nedělal to rád, ale byl v tom mistr. Nahlédnout do cizí mysli a nezanechat v ní svůj otisk, je nesmírně složité, proto se do podobných pokusů většina čarodějů nepouští. Nathaniel toto umění však ovládal dokonale a nikdy nemluvil o tom, jak se to naučil. To bylo skryto někde v jeho minulosti mimo Brno. Tady měl nový život a nikdy nemluvil o svém starém.

Lucie za ním tehdy přišla a on jí nahlédl do mysli, aby pochopil problém. Klidně ji následně vzal kolem ramen a vysvětlil jí, že přesuny časem si její mozek vypěstoval díky její neukotvenosti mezi světy a neustálým přecházením. Když hned reagovala, že přestane, jen se usmál. Nepřestane, oba to věděli, navíc bylo už pozdě, schopnost chůze časem už vznikla, takže ji musí ovládnout, než se jí stane něco nebezpečného nebo fatálního. Nathaniel ji naučil techniky ukotvení v místě i čase, přesun celé osobnosti tady a teď, do tohoto prostoru, do tohoto času, tohoto světa. Lucie si do té doby neuvědomovala, jak moc její mysl létá z místa na místo a že mnohdy existuje v naprosto odlišném světě, než její fyzické tělo. To muselo přestat. Světy bude střídat dál, přecházet mezi skupinami lidí, do kterých zároveň patří a zároveň zas tak úplně ne. Nebude nadále patřit vlastně pořádně nikam. Ale když někde bude, bude tam, tady a teď. A cestovat myšlenkám dovolí jen v bezpečných kontrolovaných chvílích osamotě.

Zároveň musí začít budovat svou skutečnou osobnost. Zbavit se postupně všech vypěstovaných masek a vytvořených rolí a být jen jedna jediná Lucie stejná ve všech světech. Neznamená to odkrýt celou svou osobnost úplně každému, nemůže v nemagickém světě čarovat, to dá rozum. Ale musí se naučit “pouze” převlékat kabát podle situace, jako když se volí vhodná garderóba do divadla nebo na turistický výlet. Nesmí už používat masky a role, nesmí se plně přizpůsobovat prostředí a musí najít samu sebe. Chůze časem je první důsledek a je zvládnutelný, dalším by ale mohla být rozdrobená osobnost, magická obdoba schizofrenie, kdy v jednom těle zároveň existuje více jedinců. I to se dá vypěstovat neustálým hraním rolí. Lucie začala postupně ve svém hereckém repertoáru a pomyslné bedně s různými maskami hledat vlastnosti a rysy, které jsou skutečně její. Hledala sama sebe.

Nathaniel vešel do místnosti a zmatek těl se před ním přirozeně a jakoby mimochodem rozestupoval, jak kráčel ke gauči. Nešlo přímo o magii, měl prostě takovou auru, cítili to i nemagici nebo zvířata. Když chtěl projít, vždy se mu vytvořila cesta. Posadil se vedle Lucie: “Už jsi celá tady?” Usmál se na ni bokem tak, jak to uměl jen on, a nabídnul si z nejbližší mísy cizrnovou placičku.

“Jsem.” odpověděla Lucie, aniž by se na něj podívala. Dál bloudila zrakem po zmatku v pokoji, který se pomalu uklidňoval.

“Tak můžeme začít.” reagoval Nat a narovnal se. Všichni si záhy sedli, zmlkli a otočili se k němu. Porada byla zahájena.