Brno magické: Na skok do Prahy

Lucie seděla naproti němu u malého stolku, dívala se mu za pravé ucho a přemýšlela, jestli se jí to jen nezdálo, když to zopakoval: “Říkal jsem, že odtud taky nemusíš odejít živá, ty brněnská couro.” pronesl znovu trochu důraznějším syčivým šepotem a bolestivě jí stiskl pod stolkem koleno, zatímco se ohlédl za sotva osmnáctiletou holkou, co právě procházela kolem a mile se na ni usmál, když se setkali očima. Holka střelila zmateným pohledem po Lucii a přidala trochu do kroku. Petr se za ní ještě kousek díval, než zmizela ve dveřích toalet a pak se pomalu obrátil zpět k Lucii. V očích mu probleskovaly červené jiskry a Lucie věděla, že má toho správného. Zatím si on myslel, že má ji. Pokud vše půjde podle plánu, odejde dnes od tohoto stolečku živý opravdu jen jeden z nich. A bude to Lucie.

Zkusila trochu pohnout pravou nohou, ale držel ji pevně. Dával si velký pozor, aby to pro náhodného pozorovatele vypadalo nenuceně a mile, ale nedovolil jí ani náznak pohybu a jeho drápy se pomalu začaly projevovat. Lucie věděla, že když bude dlouho váhat, mohla by o nohu přijít. Opřela se loktem o stolek a položila si tvář na dlaň tak, aby zároveň viděla na Petra a zároveň obsáhla pohledem co největší prostor po své levé ruce. Mikuláš procházel celou místností a umisťoval propady kolem těch několika stolků, u kterých ještě seděli lidé. Propady měly zajistit odvedení nesprávně namířených nebo odražených kleteb do jiné vrstvy tak, aby se nic nestalo lidem v místnosti a kletby se buďto vsákly do podloží města, nebo rozplynuly ve Vltavě. Tahle řeka to snese, snesla toho už během staletí tolik, že pár kleteb navíc ji ani neohřeje.

Ostatní stáli na stráži na strategických místech. Petr nevypadal, že by si něčeho všiml. Dokonce zatím ani nevypadal, že by ho napadlo přemýšlet o tom, jestli naproti němu nesedí čarodějka. Tak moc si byl jistý svou kamufláží. Zařídil si ten život v lidském těle velice pohodlně, to se muselo nechat. Ve dne interní kouč v největší bance v zemi, spořádaný občan, daňový poplatník, majitel jednoho štěněte… Svou pravou podobu umně skrýval, ale Lucie ho vystopovala. Naproti ní u stolku skutečně seděl nebezpečný vražedný inkubus, který toužil po krvi. A sexu, samozřejmě, ale především krvi.

Ta holka, co kolem prve prošla, se teď vracela a inkubus Petr trochu povolil sevření na Luciině koleně, aby se na ni mohl opět okouzlivě usmát. Ještě nepozřel svou aktuální oběť a už lákal do sítí další. Chlapi, všichni stejní, pomyslela si Lucie a pak se tomu trochu uchechtla. Tohle byla totiž Petrova slabina, na kterou ho vylákala a díky které ho dokázala odhalit už po prvním polibku. Přijela dnes do Prahy jen kvůli němu. V tom mu rozhodně nelhala. Na té seznamce si ho ale vyhlédla z jiného důvodu, než si myslel on. On se těšil na noc plnou násilného sexu zakončenou krvavou hostinou, ona věděla, že bude odbyto, než stihnou dopít čaj.

Přišel jí galantně naproti k vlaku, takže skutečně musela vlakem. Aspoň se posunula portálem do Kolína, blíž si ale netroufla, inkubové byli citliví na magické residuum. Proto s nimi také byl Mikuláš, jeho magie čerpala z temnoty a nespustila inkubův alarm. Nejspíš si prostě myslel, že v místnosti dnes loví další démon, a to byl zřejmě důvod, proč se tolik nehlídal. Došepty démonické magie, které k nim prostorem Kavárny Bazén v Kasárně Karlín doléhaly, zvyšovaly Petrovo vzrušení a nedočkavost zakousnout se do své oběti. Možná by s sebou mohl domů vzít i tu holku, co se na něj usmála, tahle coura se jistě bránit nebude, je z ní cítit, jak moc to potřebuje, bude si myslet, že konečně zažije trojku a já si ji pak v předsíni odložím na hák, než skoncuju tady s tím děckem, dolehla k Lucii jeho okamžitá myšlenka a ona věděla, že musí jednat hned.

Naklonila hlavu ještě blíž k Petrovi a ten se na ni zblízka vyzývavě podíval. Čekala jen chvilku, než se opravdu znovu chystal něco říct a chtěl se nadechnout. V tu chvíli Lucie prudce foukla, inkubus nestihl uhnout ani zadržet dech a spolykal hodně dusivého kouzla.Okamžitě se začal dávit a pustil Luciino koleno. Na to čekala, postavila se, obešla stůl a chytila Petra zezadu za ramena, jako kdyby mu pomáhala zbavit se kapky čaje, co mu zaskočila. Na tohle znamení se Mikuláš rychle pohnul a rozplynul se v oblaku černého dýmu, který na setinu vteřiny zmizel a vzápětí se objevil u židle, na které ještě před chvilkou seděla Lucie. Z oblaku se zformovala Mikulášova tvář, která pronesla: “Komu říkáš couro?” a šest tmavých chapadel vtáhlo Petra do tmy, která se za ním neslyšně zavřela a zároveň sama zmizela, jako kdyby tam nikdy nebyla. Lucie spustila ruce podél těla a podala si z parapetu svou bundu. Zatímco vycházela ven z Bazénu a na dvůr Kasáren, viděla, jak ostatní sbírají Mikulášovy propady. Venku hořel oheň a obloha byla jasná. Lucie se zhluboka nadechla noci. O jednoho míň. Škoda, že se takhle nedá zbavovat i lidí.

Mikuláš přišel ze stínu stromů k ohni už asi po půlhodině. Posadil se tiše na lavici vedle Lucie a ta mu beze slova podala svoje rozpité pivo. Vyprázdnil ho jedním hltem a chystal se zvednout, že dojde pro další, když ucítil na rameni měkkou klidnou ruku. Vzhlédl a podal Nathanielovi prázdný krígl do natažené ruky: “Dnes si zasloužíš obsloužit, démone.” pronesl klidně Nat a ačkoliv Mikuláš věděl, že mu nikdy nebude říkat jménem, bylo tohle gesto pro něj obrovské ocenění. Znamenalo to, že se konečně stává právoplatným členem komunity. Jen musel přijít chaos a temnota, aby k tomu došlo.

“Ty sis tu teatrálnost nemohl odpustit, co?” otočil se za hlasem a podíval se na Lucii, která se na něj široce usmívala a na tváři jí poskakovalo měkké světlo z plamenů táboráku. Mikuláš se na ni taky usmál: “Musel jsem mu to říct, tam dole by mě už neslyšel.” Lucie zakroutila trochu hlavou, ale úsměv jí z tváře nezmizel. Pak se přisunula trochu blíž k Mikulášovi a dala si jeho ruku kolem ramen tak, aby se o něj mohla pohodlně opřít. Přitáhl ji k sobě a políbil ji do vlasů. Voněla ohněm, kávou a pivem. Zabil by pro ni tisíc dalších démonů.