Riga

“Musím si najít, jak se řekne aspoň dobrý den a děkuji.” říkám si po úspěšném nákupu potravin v sámošce za rohem, kde se na mě paní pokladní i paní hlídací vřele usmívaly, ale evidentně nerozuměly ani slovu anglicky. Zvládly jsme to jen gesty, proč taky ne, je to tu stejný, jako doma. Jízdní řády MHD vypadají taky skoro stejně, takže absolutně nemám problém se zorientovat, z jaké zastávky chci jet. Všechno jezdí navíc plus mínus 2-5 minut oproti řádu, takže se cítím skoro jako v Brně. Až na to, že jezdím na jízdenku v aplikaci, kam vždy načtu QR kód vozidla, do kterého nastoupím a to je vše. Jízdenku není třeba předem aktivovat, stane se to prostě samo načtením prvního kódu. Poslouchám oznamování jednotlivých zastávek a pomalu mi dochází, že se nenaučím ani to děkuji. Všechno je napsané latinkou, ale můj mozek absolutně odmítá pochopit výslovnost.

Zapadnu do kavárny a chci filtr, ale je omezená nabídka, jsou svátky, tak říkám, že nemůžu laktózu: “No problem, we have plant based milks.” zní odpověď perfektní angličtinou. Kavárna je v centru a obsluha je možná o víc než 10 let mladší než já, samozřejmě mluví anglicky plynně. Dávám si cappuccino s mandlovým mlékem a je to bez příplatku.

Mířím na ramen vytipovaný přes Google, vezmu to postranní ulicí a najednou stojím před Rocket Bean kavárnou, jednou z mých nejoblíbenějších pražíren, kterou si ale dopřávám jen občas kvůli ceně. Odnáším si čerstvý filtr v kelímku a v tašce dva pytlíky zrnek za poloviční cenu, než u nás. Kdysi jsem věděla, že to jsou Lotyši, ale zapomněla jsem. Ještěže se mi postavili do cesty. S horkou kávou v ruce uvažuju o tom, že už mě tohle město objalo svou přívětivou náručí, když míjím vietnamské bistro. Přejdu ho, zastavím se a vrátím se. Nedojdu k mému předem určenému, tohle město mi staví do cesty věci, co mám zažít. Dám si krevetový spicy ramen tady a je skvělý.

Nasněžilo a na ostrově na řece je krásně, ale zima. Přejíždím město tramvají s ukrajinskou vlajkou nalepenou ve všech oknech. Tady mají lidé v živé paměti, co je to nadvláda Ruska. Podpora Ukrajině je tu hmatatelná na každém kroku. Nevtíravá neagresivní, přesto naprosto jasně sdělená a pevná ve svém postavení. Ačkoliv je zde ruština slyšet hodně. Nebo možná už nerozeznám ruštinu. Ale na potravinách v obchodech jsou rozhodně ruské popisky, azbuku přece umím. Můj český původ si nedokáže v hlavě srovnat, jak je to možné, že Lotyšsko zároveň jasně vyjádří svůj postoj proti Rusku a válce na Ukrajině, a zároveň nepotřebuje okamžitě spálit všechno, na čem je azbuka. Tohle je svobodná evropská mysl. Tohle je něco, co v Česku zatím neumíme.

Vejdu do té druhé kavárny Rocket Bean a dávám si chemex. Obsluze se do toho moc nechce, je tu nášvih a espresso je o dost rychlejší. Budu prý muset čekat aspoň dvacet minut, zkouší mi místo toho nabídnout batch brew, ale já trvám na chemexu a tvářím se, že nerozumím tomu, že časová prodleva je jen zástěrka. Tohle je jeden z mých dnešních cílů. Tohle je můj dnešní hlavní cíl. Chemex v Rocket Bean roastery v Rize, to je můj cestovatelský zážitek, kvůli tomuhle jsem tady, ačkoliv jsem to zjistila až včera. Kvůli tomuhle mi přišly do cesty levné letenky z Rigy stejně, jako mi tohle město staví do cesty všechno, co tu mám potkat. Obsluha přijme svůj osud a dá mi vybrat kávu. “Do you want it for 2 people?” Říkám, že jen pro mě, ale rozhodně těch 420 ml, prosím. Hodí po mně okem, ale namarkuje osm eur a pak donese velký chemex. Množství kávy pro dva? Žádný problém. Ti růžoví jednorožci, co jsem tady potkala v jednom průchodu, by mi jistě rozuměli.