Bernard
Mysteriózní příběh jednoho kluka. Psáno s obdivem k rodičům, co se snaží rozumět svým dětem nejlíp, jak dovedou, s úctou ke všem bubákům pod postelemi a z lásky k New Yorku.
Hlasy ve tmě
“Otevři oči. Haló, slyšíš mě? Otevři oči.”
Bernard otevřel oči a zahleděl se do temného pokojíku. Máma mu musela zase zhasnout noční lampičku, když usnul. Prý kvůli hygieně spánku, pěkná blbost, kdyby lampička svítila, hlasy nikdy nepřijdou, protože se světla bojí. Ve tmě ale chodí vždycky a budí ho.
Posadil se na posteli a podíval se přes pokoj k zásuvce s nočním světlem. Bude muset spustit nohy na zem, aby se tam dostal. A to znamená vystavit je napospas čemukoliv, co může být touto dobou pod postelí. Nervózně se zachumlal do peřiny a založil ji pod sebe tak, aby se do ní nemohlo nic dostat, aniž by to zaznamenal. Přehodil si ji i přes hlavu a nechal si díru jen na oči a jedno ucho, aby slyšel každý neobvyklý zvuk. Trochu se pohupoval ze strany na stranu a přemýšlel, jak lampičku znovu rozsvítí.
“Otevřel je, už se kouká! Vidíš mě?”
Bernard vyskočil z postele jako střela, trochu zapackal o peřinu a napůl pádem a napůl skokem překonal vzdálenost k lampičce, kterou okamžitě rozsvítil a zůstal sedět na zemi vedle ní s rukou na vypínači a zády opřený o zeď. Očima těkal po pokoji a neodvažoval se mrknout. Srdce mu bilo tak hlasitě, že to snad muselo být slyšet až na ulici, a dýchal mělce a přerývaně, prsty u nohou strachy pokrčené. V pokoji nikdo nebyl. Žádný hlas se teď neozýval. Věděl, že světlo zabere, zabralo vždycky. Jenže ten hlas. Někde tam byl a čekal, až se znovu zhasne. Byl skutečný, nebyl jen v jeho hlavě, o tom byl Bernard naprosto pevně přesvědčený.
Na chodbě za dveřmi vrzlo prkno v podlaze a Bernard vstal ze země. Jeho výpad přes pokoj evidentně nadělal dost hluku, že vzbudil mámu a ta teď šla zkontrolovat, jestli Bernard nespadl z postele. Samozřejmě si na chodbě nerozsvítila, takže její kroky zněly šouravě, jak se pomalu po paměti posouvala k jeho pokoji a přidržovala se přitom rukou stěny. Zanedlouho se už pohnula klika u dveří a ty se následně neslyšně otevřely. Ve vzniklé škvíře se objevila mámina rozcuchaná hlava s trochu otlačenou tváří od vyšívaného povlečení od babičky, na které nedala dopustit, a přimhouřenýma očima proti bledému světlu noční lampičky.
“Ty jsi mi zase zhasla, říkal jsem ti, ať to neděláš!” spustil Bernard dřív, než mohla cokoliv říct.
Naklonila hlavu trochu netrpělivě na stranu a zahleděla se na něj: “Proč nespíš, Bernie?”
“Zhasla jsi mi, zhasla a já nemůžu spát, když je zhasnuto!” opakoval znovu skoro plačtivě a nehnul se od lampičky.
“U táty ale přece ve tmě spíš.” řekla se zívnutím spíš ze zvyku, než že by se s ním chtěla hádat. Byla to pravda, když byl sudé týdny u táty, noční světlo nepotřeboval. Tam hlasy nikdy nepřicházely, tam spal celou noc ve tmě a nic ho nebudilo. Táta bydlel ve vysokém věžáku, moderní stavbě ze železobetonu a skla, zatímco máma žila ve starém bytovém domě. Myslel si to už dlouho, ale nechtěl to ani formulovat, natož vyslovit. Jenže ve starých domech… tam přece oproti moderním stavbám… tam můžou být… NE! Přece neslyší, ne, to ne, to je moc děsivé, honem pryč od těch myšlenek.
“Pojď si lehnout, Bernie.” vytrhl ho z úvah mámin hlas a on ucítil přes pyžamo její teplou a jemnou ruku na svém rameni.
“Necháš mi rozsvíceno?” podíval se na ni se slzami v očích. Přivřela své krásné měkce hnědé oči orámované vějířem umělých řas a přikývla. Nechal se od ní odvést zpátky do postele a přikrýt peřinou. Sledoval pak, jak ve svém lehce ošoupaném županu odchází z pokoje a zavírá za sebou dveře, za kterými v rohu seděl na stěně pavouk. Máma pavouky nikdy nevymetala, nosí prý štěstí do domu. Taky ale chytají jiný hmyz a tak vlastně platí část nájmu svou užitečností. U táty žádní pavouci nebyli. Ani by se to do toho prostředí nehodilo.
Bernard pomalu klížil oči a upadal zpět do spánku. Lampička naproti posteli svítila a on věděl, že máma už ji zhasnout nepřijde. Hlasy už dnes neuslyší.
První hlas
“Tak už konečně pojď, Berne, nebo za chvilku nebude mít smysl vůbec někam jezdit.” Ozval se táta nevrle z chodby, kde už nějakou dobu přešlapoval a Bernard v jeho hlase slyšel podráždění. Neměl rád, když se táta zlobil a nedělal schválně nic, co ho dráždilo, ale neuměl se vypravit tak rychle, jak to pro tátu bylo správně.
Když jeli minulý měsíc na výlet do Fort Tryon Parku, Bernard se před odjezdem znovu a znovu převlékal, protože se podle předpovědi mělo odpoledne pokazit počasí a on nechtěl, aby se kvůli němu museli vydat domů dřív. V plánu byl piknik, procházka a návštěva Met Cloisters, které se nemohl dočkat. Prastará historie, kterou jejich předkové nechali daleko daleko za sebou, když se přeplavili přes Atlantik a zůstali tady v Americe, ho vždy naprosto ohromovala. Doslova fyzicky se ho dotýkala.
Poprvé byl na Ellis Island, když mu bylo sedm a moc už si z toho výletu nepamatoval, ale ten pocit, že on sám je součástí historie, ten byl nezapomenutelný. Jeli tehdy na celodenní výlet na Statue of Liberty Island a Ellis Island a jemu zůstaly tři vzpomínky z toho dne: vítr vhánějící mu mořskou vodu do tváře, zatímco se v dálce přibližuje socha, usměvavá máma vystupující z lodi za ruku s tátou, který zrovna něco vážně vysvětloval a ukazoval přitom na podstavec sochy, a chvíle, kdy stál na Ellis Island před budovou, kterou prošlo nesčetné množství lidí snažících se získat lepší život v novém světě. Ta třetí byla nejsilnější. Bylo to, jako kdyby kolem něj v tu chvíli proudily neviditelné davy lidí spěchající za různými cíli. Bylo to jako postavit se ve všední den odpoledne doprostřed haly Grand Central a zavřít oči. Nikdo by do vás nevrazil, nikdo se vás nedotknul, přesto byste cítili energii proudícího davu a zároveň jednotlivé cesty každého zvlášť, rozvířený vzduch, kdykoliv kolem vás někdo proběhne, aby stihnul svůj spoj, štěbetání malých holek vracejících se ze školního výletu do Rockefeller Centre, ostrý hvizd někoho, kdo se marně snaží upoutat pozornost svého přítele, který se mu víc a víc vzdaluje v davu. Takovou sílu Bernard vnímal na Ellis Island a musel se posadit přímo tam u cesty na zem, aby ho to neporazilo. Tehdy také poprvé uslyšel hlas.
Seděl na kraji stezky vedoucí od doků a měl zavřené oči, aby zastavil točení hlavy z přívalů energie dávno mrtvých lidí, když naprosto jasně uslyšel: “Hej, kluku, tady neseď, koukej se zvednout!” Otevřel oči, aby zjistil, kdo na něj mluví, ale v jeho bezprostředním okolí nikdo nebyl. Lidé z jejich lodi se vydali doporučenou trasou, zastavovali se a fotili, ale on seděl kousek dál od všech. Rozhodně nikdo nebyl v takové blízkosti, aby ho Bernard slyšel takto jasně.
“Kdo jsi?” Odvážil se po chvilce tiše zeptat.
“No to je sranda, on mě snad fakt slyší, no tak to se zblázním. Kluku, jestli mě teda slyšíš, vstávej, sedíš tady v děsný špíně, ani nevíš jaký.” Řekl znovu zřetelně ten hlas a Bernard ho opravdu slyšel. Opravdu. Nebyl jen v jeho hlavě, dostával se do ní ušima. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Lidé se stále vzdalovali a on byl na cestičce úplně sám až na pár racků na molu hned vedle. Všude byli racci, tohle byl přece New York.
“BERNIE!” uslyšel v tu chvíli výkřik jiným hlasem: “Bernie, jsi v pořádku?” volala máma, když přibíhala po cestičce k němu. Vztáhl k ní ruce a ona ho zvedla do náruče.
“Co tam ještě děláš? Uber už je tady!” vrátil ho do současnosti tátův hlas. Bernard slyšel jeho kroky chodbou, jak se vydal směrem k pokoji. Táta měl velký krásný byt ve Financial District. Na newyorské poměry velkorysý a prostorný. Bernard v něm měl vlastní pokoj stejně jako u mámy, důrazně jim to doporučil psycholog, když se domlouvali na střídavé péči. “Chlapec se musí cítit doma u obou z vás, nesmí se ani na jednom místě cítit jako na návštěvě.” slyšel ta slova Bernard jako teď a jasně si pamatoval, jak ho v tu chvíli napadlo, jestli psycholog vůbec zná jeho jméno. “Bernard přece, maminka ti říká Bernie a táta Berne.” uslyšel a trhl hlavou, nebyl to hlas psychologa ani žádného z rodičů. Máma se na něj starostlivě podívala, jak to v průběhu rozvodu dělala mockrát. Bernard se na ni usmál a snažil se vypadat statečně, máma nepotřebovala přidávat starosti. Po původu hlasu tehdy nepátral.
Táta vzal za kliku a Bernard se opět vrátil myšlenkami do přítomnosti. Dopnul rychle zip na batohu a vykročil ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy se otevřely.
Cesta
V Uberu si Bernard opřel bradu o polstrování pod oknem a koukal ven, jak se řidič umně proplétá newyorským provozem pryč z Manhattanu. Jeli na Coney Island a kdyby tam jel s mámou, sedli by na oranžovou linku metra a jeli z East Village až k akváriu. Posledních několik zastávek by se těšili výhledem na domky podél kolejí a počítali, na kolika zahradách mají lidé gril. S mámou chodili občas grilovat do Central parku a často se po cestě ze školy stavili ve Washington Square parku, kde se máma pokaždé potkala s nějakými známými a vždycky to byli hrozně zajímaví lidé. Tátovi se moc nezamlouvalo, že Bernarda bere mezi umělce a lidi, co chodí po ulici bosky. Taky to mámě několikrát důrazně řekl, ale ona vždy jen pohodila svými dlouhými vlasy a podívala se na něj z boku. Nic neřekla, ale oba (teda všichni tři včetně Bernarda) moc dobře věděli, že bude dělat, co ona uzná za nejvhodnější a nenechá si do toho od nikoho mluvit, dokonce ani od Bernardova táty ne.
Bernard nevěděl, co by mělo být špatného na bosých lidech. Sám by si teda boty na ulici nikdy nevyzul, i psi tu občas chodili v takových malých botičkách, aby si něco nevrazili do tlapky, a Bernardovi se už několikrát povedlo proříznout si podrážku tenisek o rozbité sklo, takže rozuměl tomu, že tátovi ti lidé přišli nezodpovědní. Ale byla s nimi zábava a taky mluvili o věcech, o kterých s Bernardem nikdo mluvit nechtěl. O věcech jako války, politika, drogy nebo dokonce sex. Bernard všechny informace nasával jako houba a večer v posteli o nich přemýšlel. Už věděl, kde by mohl sehnat fakt dobrou trávu, když by chtěl, ale taky věděl, že to nechce, protože mu Stephanie dopodrobna povykládala o svém bývalém příteli, který hulil tolik, že s ní pak vůbec nechtěl spát: “Normálně jsem si oblíkla krajkový prádlo, přišla za ním do obýváku, posadila se vedle něj na gauč, dala mu ruku na stehno a on se, představ si, otřásl skoro hnusem, odsunul se ode mě a zakňoural, že dneska prý ne, že je unavenej. Nespali jsme spolu týdny a když jsem se pak konečně doprosila, tak to nebylo nic moc. Přitom jsme spolu zezačátku šoustali furt, no fakt, vlastně jsme dělali jen to. Jenže on pak víc a víc hulil… povidám ti, Beníku, tráva je největší zabiják libida. Pak jen sedíš na gauči, čumíš tupě na telku, tlačíš do hlavy pizzu a zapíjíš to pivem přímo z plechovky. Tohleto není život. Ale naštěstí je to už minulost. No nic, jdu tančit, díky za pokec, Bene, a na ty bubáky se ti kouknu, já bych řekla, že jich pod postelí moc nemám, spíš ve skříni.” větu dokončila přes rameno, když si svlékala župan, pod kterým měla jen malé kraťásky a nálepky na bradavkách, zato byla pokrytá zaschlými barvami ze svého předchozího vystoupení. Trochu se rozcvičila a už se tanečním krokem se blížila ke svému čerstvě prostřenému plátnu nalevo od oblouku, na kterém při jejím tanečním vystoupení vznikne nový obraz. Bernard se za ní díval, jak se jí při chůzi rytmicky pohupuje kulatý pevný zadek a absolutně nechápal, jak mohl takovou krásnou ženskou kdy někdo odmítnout. Nebyl si sice úplně moc jistý, co by měl správně udělat, kdyby si k němu přisedla na gauč ženská oblečená jen v krajkovém prádle a položila mu ruku na koleno, ale moc ho to netrápilo, však se to dozví dřív, než to bude potřebovat. Vlastně se na to klidně může příště Stephanie zeptat.
“Slyšíš mě, Berne? Vzal sis ty plavky?” přerušil táta Bernardovi vzpomínku na pevné ženské tělo pokryté barvami a zmítajícího se v tanečních kreacích v polostínu stromů v srpnovém teplém slunci. Bernard zvedl bradu z polstrování a podíval se na sedadlo vedle sebe, kde ležel jeho batoh. Vzal si vlastně plavky? Tolik se těšil na kolotoče, že zapomněl, že se chtěli i vykoupat. Nenápadně si batoh přisunul a rozepnul zip jen tolik, aby se mu dovnitř vešla ruka. Okamžitě nahmatal ručník, tak to si jistě vzal i plavky. Ulevilo se mu.
“Mám je, jasně. Ale půjdeme nejdřív na kolotoče?” zeptal se tátova zátylku, ale tušil, co přijde. Přišlo. Táta se rozpovídal o tom, jak jedou už tak pozdě, za chvilku se začne stmívat, je přece už září, a hlavně na kolotočích se Bernard rozdivočí a pak bude chtít korndog a cukrovou vatu a pak už do žádného moře nevleze. “Nene, kolotoče pěkně za odměnu, až něco naplaveš.” dodal a aniž by se na Bernarda jedinkrát podíval, byl na jeho zátylku zřetelně tušit spokojený úsměv, který táta nasadil vždy, když si byl jistý, že se mu podařilo aplikovat nějakou radu z knihy o správném rodičovství. Bernard si povzdechnul a zadoufal, že plavky v ručníku nejsou, dobře ale věděl, že šance je malá. Opřel si hlavu dozadu a zavřel oči. Metrem už by tam byli.
Kabina
Na Coney Islandu bylo plno lidí. Byl možná poslední hezký víkend, než se znenadání přižene sychravý podzim a zardousí mladé babí léto, které se zrovna narodilo, a na pláži i v zábavním parku byl snad celý New York a část New Jersey k tomu. Plavat se v takto přecpané vodě stejně moc nedalo, takže táta po pár pokusech kapituloval a zavelel do převlékacích kabin.
Jakmile za Bernardem zaklaply dveře kabiny, padl na něj ten pocit. Do kabiny pronikalo světlo zvenku a formovalo se na dřevěné stěny do tenkých proužků. Bernard se trochu třásl zimou, přecejen už bylo září a taky večer a on na sobě měl mokré plavky. Přesto mu chloupky na rukou stály ještě z jiného důvodu. Přitiskl se co nejvíc ke dveřím kabinky a zády po nich pomalu jel dolů, dokud neklečel. Spustil na zem i ruce a přikrčil se blízko země tak, aby viděl pod úzkou lavičku připevněnou na protější stěně. Zíral do tmy pod ní a snažil se rozeznat, jestli se pod ní něco pohybuje nebo ne. Bez diskuze to bylo přesně místo, na kterém by mohl žít bubák.
Bernardovy oči si postupně zvykaly na přítmí v kabince a zrovna přemýšlel, jestli je může na chvíli zavřít, aby si zvykly rychleji, když uslyšel: “Copa tam dole máš? Tys tam něco ztratil? Ti to můžu podat, dyž mi řekneš, co to je. Je tam věcí, to ti povim.”
Bernard se prudce narovnal a bouchnul se hlavou o háček na stěně. Chytil se za hlavu, kterou si snad musel rozrazit do krve, snažil se uklidnit mžitky před očima a zároveň druhou rukou šmátral po západce dveří, aby se osvobodil.
“Kluku, neblbni, ať to tady nezbouráš, brzo bude zima a já potřebuju střechu nad hlavou. Na, je to todleto, cos ztratil?” ozval se hlas znovu a tentokrát v něm zněla starostlivost. Bernard otevřel oči a uviděl na zemi před sebou sedět malou krysu, která něco držela v packách a vypadalo to, že mu to snad podává. Bernard otevřel pusu, ale nevyšel mu z ní žádný zvuk, tak jen naprázdno klapnul čelistí a když dosedl zadkem na zem, opřel se zády o zeď tak prudce, že se kabina opět otřásla. Krysa naklonila hlavu na stranu a švihla nespokojeně ocáskem. V předních packách ale opravdu něco držela a znovu to trochu pozvedla k Bernardovi. Byla to malá reklamní klíčenka s píšťalkou. Bernardova nebyla, ale v tu chvíli ho vůbec nenapadlo si ji nevzít. Natáhl ruku a krysa klíčenku pustila na zem, otočila se a utekla pod lavici. Za chvilku ale zase vystrčila čumáček ze tmy. Bernard zvedl klíčenku ze země a bylo mu sice trapně, ale poděkoval.
“No problem, tos mohl hned říct, že to chceš podat a nemusel ses tady mrzačit, chachá, jenže to bys mi musel rozumět, žejo. Ach vy lidi.” nakrčila krysa čumáček a zmizela zase ve tmě.
“Jenže já ti rozumím.” kapituloval Bernard a rozhodil na zemi rukama. Ze tmy se opatrně a pomalu vynořila krysí hlava: “Tys něco povidal, kluku?”
“No jo, říkal jsem, že ti rozumím. Jestli jsem teda po té ráně neupadl do komatu a teď nemám halucinace.” chvilku se nad tím zamyslel a snažil se vyvolat vzpomínky na nějaký doktorský seriál, který by mu jeho diagnózu potvrdil. Na nic si nevzpomněl. “Prostě vím, co říkáš. Slyším slova, ikdyž neotevíráš pusu. Mluvíš na mě, ne?”
Krysa teď už celá vylezla zpod lavice a sedla si na zadní nohy, aby se jí na Bernarda lépe koukalo. Přední packy měla složené před tělem a trochu se jí třásly. Naklonila hlavu na stranu, pak na druhou. Nakonec jednou packou ukázala přibližně směrem k Bernardovu batohu visícímu na dalším háčku na stěně: “No šéfiku, tak to je ovšem skvělá zpráva, žeano, já o takovejch jako ty už slyšelo, ale ještě jsem žádnýho nepotkalo. Tak vy teda nejste legenda, no to mě podrž. Poslouchej a nemáš v tom báglu náhodou nějakou ňamku, co bys mohl postrádat?”
Problém
“...takže jsme z toho oba nějaký nešťastný a místo toho, abychom byli nešťastný aspoň spolu, tak jsme nešťastný každej zvlášť a nějak nemůžem přijít na to, jak to překlopit ve štěstí a navíc spolu. No chápeš, patovka prostě. A to se známe teprve pár týdnů.” slyšel Bernard z kuchyně, když se pomalu plížil podél stěny v chodbě mámina bytu. Byl si skoro jistý, že ten hlas patří máminu kamarádovi Patrikovi, který si za ní přišel vylít srdce ze svého nového vztahu, ale přecejen tu byla malá šance, že si povídají třeba mouchy na okně. Od té události s krysou na Coney Islandu se vždycky pečlivě rozhlédl a zjistil, kdo na něj mluví, než odpověděl. Nechtěl rodičům přidávat další starosti. Už takhle ho jeho časté denní snění a fascinace bubáky pod postelemi a v dalších temných místech přivedla několikrát do nepříjemné situace v kanceláři školního psychologa, který se na něj povzbudivě usmíval naprosto nepřirozeným šklebem, který se zjevně naučil na nějakém levném kurzu poskytovaném státní správou.
Bernard strčil opatrně hlavu do pootevřených kuchyňských dveří a okamžitě se od stolu ozvalo: “Bernie! Tebe jsem neviděl snad patnáct let! Pojď sem, ty kluku, ach z tebe roste fešák, no ty budeš lámat srdce jen pohledem, o tom já něco vím.” Byl to Patrik. Teď vyskočil a hnal se Bernarda opusinkovat na tváře. Třikrát, podle francouzského zvyku prý. Patrik nebyl Francouz. Ale Bernardovi jeho familiární chování nevadilo, naopak. Patrik měl sklony všechno zveličovat a chovat se afektovaně, takže Bernardovi v jeho společnosti bylo příjemně a spokojeně, protože ve srovnání s Patrikovým vnímáním světa jako kouli do sebe pevně zapletených problémů byl Bernardův život najednou lehký jako peříčko.
“Máš hlad, Bernie?” ozvala se od stolu máma a Patrik pustil Bernarda z náruče. “Ne, ne ne ne, ne, nenarušuju vám tady vaše večeřové rituály?!” vykřikl, jako kdyby byla večeře naprosto zásadní věc, na které stojí celý svět. Jenže ona dost dobře mohla být. Proč by zrovna večeře měla být podružnější, než cokoliv jiného? Přemítal Bernard a přeslechl proto máminu odpoveď Patrikovi včetně dovětku, kterým se obrátila na Bernarda.
“Berne, máma na tebe mluví, nebuď lama.” uslyšel naprosto zřetelně u svého levého ucha, až poskočil a prudkými pohyby rukou se snažil smést cokoliv, co se mu tam usadilo. Patrika ty prudké pohyby polekaly a záhy rozesmály, protože je přirovnal ke skvělým tanečním kreacím. Máma zavřela lednici, ze které zrovna vytáhla předchystané lasagne, co za chvilku přijdou do trouby, a ustaraně se na Bernarda zahleděla.
“To nic, nic, jenom mě něco kouslo.” prohlásil honem Bernard a přešel kuchyni ke spíži, ze které chtěl vytáhnout sirup na domácí limonádu.
“Tak kouslo, jo? No tak to si teda vyprošuju, já zásadně nekoušu.” uslyšel Bernard znovu, když se ve spíži sehnul pro láhev. Nejspíš si v tu chvíli udělal pěknou bouli o poličku nad sebou a měl co dělat, aby pochytal konzervy, které se na něj valily. Nadělal samozřejmě hrozný kravál a máma s Patrikem byli hned za pootevřenými dveřmi.
“Jsi v pořádku, Bernie?” slyšel mámu a pak Patrika: “Neboj se o něj tolik, je to už velkej kluk, musíš mu dát možnost vyřešit si svoje věci sám. Však on by zavolal, kdyby potřeboval pomoct. Beztak tam objevil bubáka a teď ho vyhání, žejo Bernie?!” Bernard v tu chvíli po několikáté zalitoval, že se kdy Patrikovi vůbec svěřil se svou teorií o líhnutí a schovávání bubáků v temných prostorech. Nejradši pod postelemi, ale v podstatě v jakémkoliv příhodně temném a dostatečně malém místě. Patrika to tehdy naprosto nadchlo a pokládal hromadu doplňujících otázek, čímž zahnal Bernarda trochu do úzkých, protože zas tak do detailu to promyšlené neměl, bylo mu tehdy přece teprve osm. Jenže nechtěl přiznat, že je to vlastně jen zatím takový nápad, jak si vysvětlit své strachy z temných prostor a tmy obecně, takže si za pochodu vymyslel odpovědi na všechno. A od té doby už nemohl couvnout a z jeho bubákové teorie se stala zásadní součást jeho osobnosti. Teď po téměř čtyřech letech už měl teorii podrobně rozpracovanou a probranou s mnoha lidmi, kteří se o ni zajímali. Většinou to byli mámy kamarádi a hodně z nich nenosilo boty. Ale to Bernardovi nevadilo, byli to všechno dospěláci, takže měli ve společnosti váhu už z principu. Teď měl ale jiný problém, mluvila na něj zvířata. Jakkoliv se to zdá absurdní a neuvěřitelné, byla to pravda, a proto šlo o daleko daleko významnější problém, než ten s bubáky. Ostatně nikdy žádného bubáka ještě neviděl. A od rozhovoru s krysou na Coney Islandu začínal chvílemi pochybovat, že opravdu existují, když je neviděla nikdy ani ona.
Potřásl trochu hlavou, aby z ní vyhnal myšlenky na případnou neexistenci bubáků a rozhodl se, že dalším krokem v jeho průzkumu musí nutně být rozhovor s někým, kdo mu do daného problému dokáže vnést trochu světla, jak obrazně, tak doslova. Potřebuje si promluvit se světluškami.
Popadl láhev se sirupem a energicky vyšel ze spíže zavíraje za sebou dveře nohou. Kuchyní pomalu začínaly vonět lasagne v troubě zapnuté na rychlé grilování a máma s Patrikem už zase seděli za stolem a sledovali Bernardův pohyb kuchyní. Přešel nonšalantně ke kredenci, odkud vytáhl džbán a zatímco chystal limonádu a sklenky, mimochodem pronesl, aniž by se podíval na mámu: “Nepůjdeme večer do parku? Myslíš, že u řeky budou ještě světlušky?”
Sendvič
Bernard seděl v rohu školního dvora a mechanicky žvýkal PBJ sendvič. Přemýšlel o tom, co se včera stalo v parku. Snažil se navázat kontakt se světluškami, ale ty se mu jen zdálky vysmívaly a žádná nepřiletěla natolik blízko, aby si s ní mohl promluvit, aniž by si toho někdo všiml. Věděl velmi dobře, že nemůže jen tak hulákat v parku na světlušky bez toho, aby pak nesl následky. U dětského psychologa byl mnohokrát už předtím, než se rodiče rozvedli, a od rozvodu tam chodil pravidelně. Byla to celkem příjemná sezení, ale poslední dobou mu vadilo, jak se psycholog stále znovu ptá na bubáky a jestli je Bernard ještě vídá. Bernard je nikdy neviděl, v tom byl ten hlavní problém, jenže to nějak dospělí nedokázali pochopit. Jak stárnul, litoval Bernard, že se se svou bubákovou teorií kdy komu svěřil. Nehodlal připustit, aby se stalo něco podobného v rámci jeho komunikace se zvířaty. Stejně si stále připadal trochu divně a často pochyboval, jestli s nimi opravdu dokáže mluvit.
“Budeš to ještě?” uslyšel Bernard nosový hlas. Podíval se dolů ke svým nohám, kde stál holub a nakláněl hlavu na stranu. Holub přešlápl z nohy na nohu a pohodil hlavou směrem ke zbytku sendviče v Bernardově ruce. “Myslím to jídlo. Budeš to ještě jíst?” dodal holub a zavrkal. Bernard se podíval na sendvič, ze kterého zbývala sotva dvě sousta. Podíval se zpět na holuba a pak se rozhlédl po dvoře. Nevypadalo to, že by si jich kdokoliv všímal, všichni se zdáli zaneprázdněni vlastními aktivitami a dozor právě od sebe odděloval dvě mladší holky, které se krákaly za vlasy. Bernard se otočil zpět k holubovi, který přišel kousek blíž a teď stál těsně vedle Bernardovy tenisky s hlavou stále nakloněnou tak, aby viděl na sendvič. Bernard se sehnul a chystal se položit zbytek sendviče na zem, když holub zaplácal křídly a vykřikl: “No to né, snad to nebudeš házet na zem! Jestli to nechceš, co kdybys mi to položil na lavičku vedle sebe, teda ideálně na ubrousek, ale když nebude, tak nebude, no.”
Bernard zamrkal a zastavil ruku v půlce cesty. Pak vzal víčko od svačinové krabičky, ve které si sendvič do školy přinesl, položil ho vedle sebe na lavičku a dal do něj zbytek svého oběda. Holub ožil a vylétl na lavičku, kde si nejdřív pečlivě poskládal křídla a pak se pustil do sendviče odklovávaje z něj drobné kousky, které labužnicky polykal.
Bernard sledoval holubovo počínání a pak na něj bezmyšlenkovitě promluvil: “Ty tady někde bydlíš?” Holub se zastavil uprostřed klování do sendviče, pomalu zvedl hlavu a dlouze se zadíval na Bernarda. Pak polkl a řekl přiškrceně: “Cože?”
“Říká se jim okřídlené krysy, protože jsou plní cizopasníků a přenáší nemoci.” pronesla důležitě holka přibližně Bernardova věku, co se nepozorovaně zjevila za lavičkou. Bernard ztuhl a tělem mu projel strach. Slyšela, jak promluvil na holuba? Bude se mu smát? Nebo to řekne dospělým a oni se ho budou laskavě vyptávat, co myslel tím, když mluvil na holuba a jak to souvisí s jeho dvěma domovy u každého z rodičů? Otočil se pomalu k holce. Měla velké brýle, fialovou sukni a v ruce držela červený svačinový box. Ukázala na druhý konec lavičky: “Si přisednu, jo?” Nečekala na odpověď a posadila se. Na lavičce teď seděla na jedné straně ona, na druhé Bernard a uprostřed stál holub nad nedojedeným sendvičem a otáčel hlavu z jednoho na druhého jako na tenise.
“To je v pohodě, v klidu si to dojez. Já jsem Jasmína mimochodem.” řekla holka. Druhou větu směřovala na Bernarda, ale ta první naprosto jasně patřila holubovi. Holub se na ni kouknul a otevřel zobáček, jenže Jasmína ho předběhla: “Jo, myslím si to taky, hned se to dozvíme.” Holub zobáček zase zavřel, střelil ještě okem po Bernardovi a pak už se zase věnoval svému jídlu. Jasmína si vytáhla BLT sendvič a zakousla se do něj, přičemž se lehce rozhlédla po situaci na dvoře.
Když se evidentně ujistila, že není nikdo v doslechu, promluvila znovu: “Já jsem tě viděla včera v parku, ale přišlo mi lepší za tebou přijít ve škole. Poslechni, mám pravdu, když si myslím, že rozumíš zvířatům a oni tobě?” Bernardem projela další vlna strachu. Jasmína to nejspíš zaznamenala, protože dodala: “Já to totiž umím taky. Už několik let. Ale myslela jsem si, že jsem jediná. Teda do včerejška. Světlušky jsou blbky, s těma se nezahazuj, nejlepší jsou ptáci a pak savci, ale pavouci jsou taky celkem fajn..” mluvila a Bernard se pomalu uvolňoval
“Bernard, tak se jmenuju.” a natáhl k Jasmíně pravou ruku. A pak se stalo najednou několik věcí.
Jak se Bernard na lavičce pohnul, shodil víčko se zbytkem PBJ sendviče na zem a sendvič se rozplesknul po betoně. Zároveň holub zaplácal křídly a vydal táhlé zoufalé: “Nééé!” Jasmína se okamžitě rozesmála a zakuckala se kouskem rajčete. V tu chvíli si jich všiml dozor, rozběhl se k nim a začal mávat rukama, aby odehnal holuba, který opravdu záhy odletěl a bylo jen slyšet jeho tlumené nosové nadávání na lidi, co ho nenechají ani v klidu dojíst oběd. Bernardovi s Jasmínou se dostalo krátkého poučení, že holubi jsou okřídlené krysy a že je v žádném případě nemají pouštět k sobě, načež zazvonilo.
Plán
“...takže když ti vaši pořídí psa, tak se ti prostě bude daleko líp navazovat komunikace s ostatními zvířaty a lidi si tě nebudou tolik všímat. Chápeš?” dokončila důležitě Jasmína asi už po padesáté a Bernard znovu přikývl, jakože chápe. Psa, to se jí lehce řekne. Bernard nikdy neměl potřebu domácího mazlíčka. Nikdy ho nenapadlo, že by se chtěl starat o nějaké zvíře. Dokonce to jednou jeho psycholog i navrhl, že by mu to možná ulehčilo rozvod rodičů, ale Bernard to rezolutně odmítl. Proč by si měl chtít přidávat další povinnosti? Rodiče byli vlastně rádi, že Bernard žádnou takovou touhu nemá. A najednou by za nimi měl jít a říct jim, že si to rozmyslel? Na druhou stranu měla ale Jamína pravdu, pokud chce komunikovat se zvířaty, bylo by jednodušší mít nějakého mazlíčka. Lidé si se svými psy povídají běžně, nikomu by pak nepřišlo zvláštní, že tenhle kluk mluví na psa… Bernardovi se vařily myšlenky v hlavě.
“Bernie!” vytrhl ho z myšlenek výkřik a donutil ho ohlédnout se směrem, odkud přišel. Seděli s Jasmínou na lavičce v Dumbo a po nábřeží k nim zrovna přicházel Patrik s rozzářeným obličejem a v křiklavě fialovém kabátě z umělé kožešiny. Nikdo se za ním neotáčel, tohle byl New York, Brooklyn, tady jeho oblečení působilo naprosto standardně. Jak se k nim blížil a věděl, že už je v doslechu, začal Bernardovi vyprávět nějakou neuvěřitelnou historku, co se mu zrovna před chvilkou stala a která odplynula do ztracena, když Patrik došel až k jejich lavičce a zaregistroval Jasmínu. “Ale to se podívejme, Bernie, ty jsi takovýhle tajnůstkář?” zamrkal na Bernarda a pak podal ruku Jasmíně: “Těší mě, mladá dámo, já jsem Patrik.”
“Jasmína, máte čas si s námi chvilku sednout?” reagovala pohotově a Patrik nadšeně souhlasil a usadil se pohodlně na lavičku mezi ně. Než Bernard stačil jakkoliv do situace vstoupit, byli už ti dva v živém rozhovoru, Patrik Jasmíně vyprávěl, jak dlouho a dobře zná Bernarda, a Jasmína jemu naopak vysvětlovala, že se poznali teprve nedávno, ale ona si myslí, že právě včas, protože Bernard nutně potřebuje pomoct vymyslet plán, jak si nechat od rodičů koupit psa. Patrik nemohl být nadšenější.
“Bernie! Ty chceš psa? To je úžasné rozhodnutí! Samozřejmě můžeš počítat s mou plnou podporou, to jsem netušil, že toužíš po psovi…”
Bernard to taky netušil. Koukal na ty dva s pootevřenou pusou a horečně přemýšlel, jak jim má vysvětlit, že asi psa nechce. Určitě psa nechce. Pes se musí venčit a krmit a musejí se po něm sbírat… brrr, ani domyslet to nechtěl. A pes taky musí pořád chodit k veterináři a může si něco vrazit do tlapky, nebo ho někdo může unést nebo mu ublížit. Ne, takovou zodpovědnost neunese. Zvedl trochu ruku v marném pokusu upoutat pozornost těch dvou, co právě probírali nejlepší útulky v okolí a vymýšleli, že když prostě Bernard přijde domů se psem, tak už mu ho nikdo nebude moct vzít. Hluboce vzdychl a s pocitem naprosté ztráty kontroly nad svým osudem vstal z lavičky a popošel kousek dál ke stromu.
Na kmeni přímo proti němu se v tu chvíli objevila veverka a povídá: “Psst, kluku, ty prej nám rozumíš, heleď, vytáhni mobil a koukej na mě přes něj, jakože mě fotíš. Vlastně mě pro jistotu párkrát vyfoť, ať je to důvěryhodný. Pak mi můžeš odpovědět.”
“...no takže když půjdete s námi, tak toho psa můžeme zařídit ještě dneska!” dokončila Jasmína a zvedla se z lavičky. Patrik ji následoval, udělali pár kroků pryč a pak se váhavě zastavili. Jako kdyby jim něco chybělo… Bernard! Oba se začali rozhlížet kolem sebe. Kam se poděl, vždyť tu teď byl. První Bernarda uviděl Patrik a šťouchnul lehce loktem do Jasmíny, když jí ukazoval směrem ke stromu, u kterého stál Bernard a povídal si s veverkou. Teda Jasmína okamžitě věděla, že si povídá s veverkou, ale Patrik potvrdil její domněnku, jak to vypadá pro ostatní lidi: “Ale podívej se na něj, jak mu ta veverka krásně pózuje na fotku, úplně jako kdyby mu rozuměla! Ona z něho asi cítí ten jeho klid. Je to drahoušek, víš, trochu podivín, ale zvířata ho mají ráda.”
Jasmína se usmívala víc a víc. Žádný pes nebude potřeba, bude stačit vybavit Bernarda foťákem, ideálně na film, aby se ospravedlnilo malé množství vytvořených fotografií a taky aby všichni i z dálky poznali, že tenhle kluk nedělá nic divného, jako třeba že by mluvil se zvířaty, jen si je prostě fotí. Otočila se zpět na Patrika: “Neznáte někoho, kdo se vyzná ve starých foťácích? Právě mě napadl dárek Bernardovi k narozeninám.”
Muzeum
“Držte se všichni skupiny, nikdo nebude odbíhat a tichučko, poslouchejte pána. Tak můžeme.” poslední slova věnovala učitelka muzejnímu průvodci, který si zřejmě vytáhl nejkratší zápalku a následující dvě hodiny měl strávit snahou překřičet výkladem o historii hordu rozjívených děcek akorát na prahu puberty. Byli na školním výletě v New York Historical Society muzeu a Bernard byl už teď otrávený. Věděl moc dobře, že z výkladu kvůli svým spolužákům neuslyší ani slovo, ale zároveň se mu nechtělo vymezovat se proti skupině a jít si průvodce poslechnout dopředu. Zbytečně by na sebe upozorňoval a nestál o posměšky. Navíc stejně pochyboval, že by se dozvěděl něco opravdu nového. Historie ho zajímala už odmala a v tomto muzeu byl s rodiči mnohokrát. Od té doby, co trávil čas s každým zvlášť, se mu navíc občas povedlo jít na některé expozice dvakrát, pokaždé s jiným rodičem, aniž by si to ti dva řekli. Bloumal teď na konci skupiny a nakukoval do postranních chodeb, jestli si pamatuje, co v nich je.
Skupina se přískoky posouvala chodbou od exponátu k exponátu a zdálky působila jako vibrující roj včel díky neustále přecházejícím a strkajícím se spolužákům. Průvodce mluvil celkem hlasitě, ale významně svůj projev neupravoval, nemělo to velký smysl. Bernard zůstal ještě víc pozadu, aby měl skupinu nadohled a viděl, kudy se vydají, ale aby si zároveň návštěvu mohl aspoň trochu užít po svém. Rychle zkontroloval, že se mu ještě nevzdálili tak, aby je ztratil na příštím rozcestí chodeb, a zašel pár kroků do místnosti s proměnlivou expozicí po pravé straně. Rozhlédl se po místnosti, aby si vybral, které exponáty si chce víc prohlédnout, přecejen měl omezený čas, než se jeho třída pohne zase dál, aby si nikdo nevšiml, že se loudá pozadu. Přemýšlel, na kterou stranu se vydá a počítal, kolik tu může strávit času, když na něj opět někdo promluvil. Bernard tentokrát už neztuhl a nezačal se vystrašeně rozhlížet, pomalu si zvykal, že slyší hlasy zvířat a že mu dokonce občas dokážou přečíst myšlenky, nebo tak nějak to musí fungovat, nebyl si úplně jistý. Pořád se ale necítil úplně komfortně, když na něj znenadání mluvili pavouci a mouchy. Neměl rád ani když ho oslovovali lidé, které neznal. Občas si nechtěl povídat ani s lidmi, které dobře znal. Takže rozhovory s náhodným hmyzem rozhodně nepatřily do kategorie jeho oblíbených činností. Opatrně se pootočil směrem za hlasem, ozýval se od exponátu napravo, kamenné busty.
Bernard volným krokem přešel k bustě, postavil se před ni zády k bezpečnostní kameře, aby nebylo vidět, že hýbe pusou, zadíval se na bustu a odpověděl: “S kým mluvím, prosím?”
Chvíli se nic nedělo a vteřiny se vlekly tak, že si Bernard začal myslet, že tentokrát měl opravdu jen halucinace. Podíval se na hodinky, kolik času už strávil v místnosti a jestli by neměl dohnat svou skupinu, když znovu uslyšel: “Co tu děláš, chlapečku, kde máš dozor?” hlas zněl trochu skřehotavě a jako kdyby staře, jako by byl pokrytý prachem a pavučinami a vycházel přímo z kamene sochy. Bernard udělal pár kroků a obešel bustu z jedné a pak druhé strany, aby nahlédl za ni a našel původce hlasu. Nikoho neviděl. Otevřel váhavě pusu a přemýšlel, jak pokračovat v konverzaci a jestli se mu vůbec chce, když… “TAK TY SE MNOU NEBUDEŠ MLUVIT?!” zazněl dunivě skřehotavý hlas tak, že si Bernard musel přikrýt uši rukama. Zároveň se tvář busty zkrabatila. Opravdu to viděl. Kamenná tvář se zkřivila do zlého šklebu a rychle se pohnula směrem k Bernardovi, jako kdyby ho chtěla kousnout nebo jinak napadnout. Na nic nečekal a dal se na útěk pryč z místnosti a směrem ke své skupině.
Doběhl je skoro bez dechu a způsobil maličko pozdvižení na okraji roje, protože ho nenapadlo v poslední chvíli zpomalit a doloudat se k nim, jakože se jen zdržel opodál. Učitelka si taky všimla a hned se ho syčivým šepotem, který paradoxně narušoval výklad víc, než polohlasné štěbetání spolužáků, zeptala, kde byl. Bernard zamumlal něco o tom, že potřeboval na záchod a slíbil, že už se bude držet skupiny. Byla to naprosto automatická reakce a vůbec si nedělal nic z přísného pohledu učitelky, ani dokonce neuvažoval, co by mu mohlo hrozit, jako by to udělal kdykoliv jindy v takové situaci. V hlavě mu vířil bezprostřední zážitek se sochou. Ještě cítil, jak se mu napínají všechny svaly v těle ochromené strachem a donucené k rychlému pohybu. Když zavřel oči, dokázal si přesně vybavit obrovskou změnu, jakou prošel obličej busty v setině sekundy. Tohle… tohle přece nemohl způsobit žádný pavouk. Co se to stalo? Co to vlastně viděl a slyšel? Kdo na něj mluvil?
“Postoupíme teď do další místnosti, držte se prosím všichni při sobě a hlavně nesahejte na žádné sochy.” zvýšil trochu hlas průvodce a skupina se opět pohnula. Bernard se jako ve snách pohnul s ní. Ne, na žádné sochy rozhodně sahat nehodlal. Nejradši by už dnes ani kolem žádných soch nešel. Soch měl na nějakou dobu dost.
Bubák
“Takže jsi viděl ducha…”
“Bubáka! Prosím nepoužívej to slovo, říkej bubáci, jednak je to terminus technikus mé teorie a jednak mám z toho prvního slova husí kůži.” zastavil Bernard Jasmínu v monologu. Podívala se na něj zúženýma očima, ale slovo na d už znovu neřekla. Seděli opět na lavičce v Dumbo a Bernard si bezmyšlenkovitě pohrával se stuhou na krabici od foťáku, který dostal od Jasmíny k narozeninám. Mezi nimi ležely nedojezené donuty, které měli místo dortu, a před lavičkou se začali pomalu houfovat ptáci, kteří úkosem koukali na sladké pečivo a vedli řeči, že by věděli, co s těmi zbytky, pokud to teda lidé už nehodlají jíst. Jasmína si povzdechla a rozdrobila půlku donutu na zem. Ptáci se potěšeně pustili do jídla a pochvalovali si spolupráci s mladými dvojnožci.
Od řeky studeně zafoukalo a Bernard se víc zachumlal do bundy a přitáhl si šálu ke krku. Byla teprve polovina října, ale New York už se plně ponořil do podzimu, babí léto dávno přešlo a když zrovna nepršelo, tak bylo alespoň vlezle a sychravo. Jasmína se také otřásla zimou: “Fuj, no tohle už je skoro jako v Chicagu u tety. Pojď, zajdeme si někam sednout na pumpkin latte nebo nastydnem.” zvedla se z lavičky a vykročila do Brooklynu bez toho, aby na Bernarda čekala nebo se ohlédla, jestli jde taky. Bernard zaznamenal její nepřítomnost o chvilku později díky jednomu z ptáků: “Hele, šéfe, ta vaše družka někam odešla. Jo a taky, budete ještě ten donut?”
Bernard Jasmínu udýchaně doběhl až na konci parku, když se musela zastavit před přechodem. Jeho přítomnost vzala na vědomí tím, že opět začala rekapitulovat událost v muzeu. Už poněkolikáté se znovu a znovu ptala na tu příhodu u busty vteřinu po vteřině. “A seš si jistej, že tam nebyl nějakej malinkatej brouk?” Bernard si povzdechl. Nebyl si vůbec jistý a čím víc to rozebírali, tím méně si byl jistý. Obešel bustu a podíval se z obou stran, to ano, jenže než se stihnul rozhlédnout opravdu pořádně, stalo se to… to s tím šklebem. A pak už se nedíval napravo ani nalevo a byl rád, že trefil dveře z místnosti.
Objednali si u pultu a mlčky počkali, než vyvolají jejich jména. S kelímky plnými horkého mléka s kořením, sladkým sirupem a trochou kávy v rukou si potom vybrali box nejdál od dveří i kasy, ze kterého byl rozhled na celou kavárnu a za který už nikdo nechodil. Sedli si vedle sebe, usrkávali z kelímků a potichu si povídali s pohledy upřenými do místnosti. Nepotřebovali, aby někdo slyšel jejich dvě naprosto bláznivá témata hovoru: bubáky a mluvící zvířata.
“Takže to vypadalo, jako kdyby se přepnul výraz té sochy? Jako znenadání? Nebo se to stalo pomalu a ten kamennej obličej se přeformoval do jinýho tvaru zvolna? Nebo spíš jakoby ožil a změknul a choval se jako člověk?” dolovala Jasmína. Bernard se otřásl, tentokrát už ne zimou, husí kůže mu naskočila ze vzpomínky na škleb, kterou se snažil úporně dostat z hlavy. Teď se mu znovu živě vybavila. Zavřel oči a snažil se najít slova pro to, co viděl. Co si myslí, že viděl. Co nemohl v žádném případě vidět. A přesto si byl jistý, že to viděl…
“Bylo to jako filmový střih. Najednou ten obličej byl prostě úplně jiný a hnusně se šklebil. A pak na mě naletěl.” pomalu vykládal Bernard, aby správně popsal celou situaci. Jasmína se chytila informace, kterou dosud neslyšela: “Naletěl? Jak jako naletěl? Dotknul se tě?”
Bernard zauvažoval a pak zakroutil hlavou. Okusoval plastové víčko na kelímku a vzpomínal, jak si musel přikrýt uši před hlasitým křikem a pak utíkal: “Nedotknul, utekl jsem. Ale pohlo se to ke mně, jako kdyby ten obličej měl vyskočit z podstavce a kousnout mě. Zdrhnul jsem nejrychleji, jak to šlo.”
“Ohlédnul ses? Vylétlo za tebou něco ze dveří?” ptala se dál Jasmína a Bernard musel uznat, že na to jde opravdu systematicky. Zakroutil hlavou. Měl dost starostí s učitelkou a hned pak pokračovali dál, ani ho nenapadlo se ohlédnout. Cítil se ve skupině už v bezpečí. Dostal na sebe zlost. Má vypracovanou celou teorii o existenci bubáků a o jejich skrýších v temných prostorech pod postelemi a ve skříních, ale když se mu opravdu poštěstí nějakého z nich potkat, tak uteče a ani se neohlédne. Za předpokladu, že to samozřejmě byl bubák a ne… něco jiného. Mračil se na svůj kelímek.
“Co naplat,” ozvala se skoro vesele Jasmína, “budeme prostě muset zajít o víkendu do muzea a prozkoumat to. Chceš ukázat, jak se s tím zachází?” ukázala na dárkovou krabici se starým foťákem na opravdový film. Bernard se podíval do jejího usměvavého obličeje a zapřemýšlel, jak to dělá, že dokáže jen tak něco v hlavě odložit na potom a neužírat se tím. Tohle on neuměl. Vždycky pořád všechno promýšlel ze všech úhlů a vytvářel si v hlavě různé scénáře, ať byly sebenepravděpodobnější. Nedokázal si prostě říct, že s tím teď nic nesvede a musí počkat, jak se to vyvine, nebo na další informace. Ale Jasmína měla schopnost ho z těchto myšlenek aspoň trochu vytáhnout a zaměřit jeho pozornost jinam. Položil kelímek na stůl a vytáhl z krabice foťák: “Chci.” usmál se na Jasmínu.
Pod postelí
Bernard zrovna prováděl rutinní kontrolu temných prostor v pokojíku před spaním. Nahlédl už do skříně i do všech zásuvek, podíval se za závěsy a teď si klekl k posteli, aby nakouknul pod ni, když ho něco napadlo. Otočil se ke dveřím a ujistil se, že v pavučině u stropu je její obyvatel. Odkašlal si a požádal: “Pa…hm pane pavouku? Mohl bych vás požádat o laskavost?”
Chvilku se nic nedělo a Bernard si začínal pomalu připadat hloupě. Pod dohledem Jasmíny se posledních pár týdnů učil s novým foťákem a zároveň se snažil navazovat rozhovory se zvířaty v parcích a na ulicích tak, aby to vypadalo, že je jen fotí a povídá si přitom něco pro sebe, protože to je prostě jeho kreativní proces. Jasmína to celé dirigovala a všechny konverzace řídila. Bernard se sice taky účastnil, ale sám už dlouho s žádným zvířetem nepromluvil. Co když o tu schopnost přišel?
“Pardon, nechtěl jsem obtěžovat.” vychrlil nakonec rychle a otočil se zády ke dveřím. V té chvíli uslyšel mladý a trochu zasněný hlas: “Jů, to mluvíš na mě, Bernie? No tak to je pecka zpráva, kámo. Vůbec jsem si nemysleli, že bychom mohli být kámoši. No jasánek, co bys chtěl, kámo?” pavouk se v síti trochu zhoupnul a už svištěl po tenkém lanku dolů až na zem na koberec, kde se postavil proti Bernardovi a zvedl přední nohy. Bernard věděl od svého kamaráda, co doma choval velké chlupaté pavouky, že takhle pavouci číhají na svou kořist. V nejhorším ho prostě zašlápne, rozhodl se a zeptal se: “Vy hm, na něco číháte teď?” připadal si, jako kdyby mu někdo vypláchl mozek. Jakto, že mluví tak kostrbatě?
Pavouk vydal zvuk, který zněl jako zakuckání, ale asi to byl smích, spustil nohy na zem a popoběhl směrem k posteli: “Ani ne, jen nemůžu zaklonit hlavu, tak musím zvednout nohy, abych na tebe viděli, víme kámo? A žádný zašlapování nebude, jsme kámoši přece. Co to vlastně každej večer pod tou betlí máš? A s čím potřebuješ pomoct?” Bernard se uklidnil, omluvil se za svoje hrubé myšlenky a posadil se na zem do tureckého sedu, aby pavoukovi vysvětlil svou teorii o bubácích. Pavouk stál před ním a poslouchal. Aspoň si Bernard myslel, že poslouchá, ještě nikdy s pavoukem nevedl delší rozhovor, takže vlastně neměl tušení, jak vypadá naslouchající pavouk. Nicméně neutekl, tak asi poslouchal. Bernard podrobně vysvětlil svou teorii i prosbu na pavouka a odmlčel se. Pavouk ještě chvíli stál bez hnutí a pak prohlásil: “Okay, kámo, dem na to.” a zmizel pod postelí.
Chvilku bylo ticho, Bernard se neodvažoval ani hlasitě dýchat a seděl bez hnutí stále na stejném místě. Pak mu to ale nedalo, přesunul se opatrně na kolena a lezl po čtyřech k posteli. Už už se chystal nakouknout do tmy pod ní, když mu pavouk vyběhl naproti, uviděl ho o dost blíž, než ho zanechal, zazmatkoval, několikrát změnil směr běhu a pak zůstal stát na místě a zvedl přední nohy: “Kámo, co jsem tam vlastně měli hledat?”
Bernard svěsil hlavu a zavřel oči, ale za moment se zase vzpamatoval a podíval se opět na pavouka, který stál stále na stejném místě se zvednutýma nohama. Posadil se na paty a začal vysvětlovat znovu: “Potřeboval bych pečlivě projít prostor pod postelí, hlavně temná zákoutí, jestli je tam bubák.”
“Jasně!” spustil pavouk nohy na zem a zaběhl zase pod postel. V mžiku byl zpátky venku a hlásí: “Když já nevim, jak se takovej bubák pozná.” No jo, dobrá připomínka, to vlastně Bernard taky nevěděl. Měl celou teorii postavenou na tom, že bubák se prostě pozná. Je to něco nepatřičného, něco, co se skrývá ve stínech a číhá na svůj okamžik, kdy bude moct… co vlastně? Bernard se opřel bokem o postel a zapřemýšlel. Byl si jistý, že by bubáka poznal, kdyby ho uviděl. V tom muzeu… ne, na to si před spaním vzpomínat nechtěl. Potřeboval by tento problém s někým probrat. Podíval se znovu na pavouka, který teď prozkoumával koberec kolem postele a vypadal, že něco hledá. Ostatně, proč by to vlastně nemohl probrat zrovna s ním, bude to stejně dobrý společník v rozhovoru jako mámy trochu švihlí kamarádi, kteří se s ním o bubácích sice dokážou zaníceně bavit hodiny, ale Bernard si stejně myslí, že ho neberou moc vážně.
“Eh, hm…” odkašlal si Bernard, aby upoutal pavoukovu pozornost. Povedlo se, pavouk přestal nohama opatrně zkoumat koberec a otočil se opět na Bernarda: “Jo? Už sis vzpomněl? Nic si z toho nedělej, já taky občas přesně nevím, kde jsem co nechali. Takže? Co hledáme?”
“Myslím…” začal opatrně Bernard, ale pak si uvědomil absurditu celé situace. Sedí na zemi vedle postele a vysvětluje pavoukovi, jak se pozná bubák. Tady už nezbyl žádný prostor pro trapno. Pokračoval daleko sebevědoměji: “Bubáci by měli být jasně poznatelní pocitem. Měli by číhat ve tmě, možná jsou sami zformovaná tma. Ale hlavně z nich je cítit něco nedobrého, víš, jako když máš pocit, že ti hrozí nebezpečí.” Rozhodil Bernard rukama a pavouk jeho pohyb napodobil předníma nohama. Pak velice pomalu a vážně spustil nohy na zem a otočil se směrem k posteli: “Chápu, temná hustá tma, co tě chce zabít. To nemůžu minout.” a zaběhl znovu pod postel.
Pavouk
“Bernie, miláčku, vstávej, ty jsi spal celou noc na zemi? Jsi v pořádku?” máma vypadala ustaraně, jak se nad ním skláněla, aby mu položila ruku na čelo. Bernard se trhnutím posadil. Bylo ráno a on spal vedle postele. Kam zmizel pavouk? Proč ho nevzbudil?
“Jsem v pohodě, nic se neděje, přijdu za chvilku do kuchyně.” snažil se co nejrychleji zbavit mámy a zahleděl se vedle dveří do prázdné pavučiny.
Máma nakonec opravdu odešla chystat snídani, ale mezi dveřmi Bernarda ještě počastovala ustaraným pohledem. Tohle přesně vůbec nepotřeboval. Poslední dobou už to vypadalo, že vzbudil v obou rodičích dojem vyrovnaného dítěte, ale celá tahle věc s nocováním na zemi bude mít nejspíš za následek, že na něj teď oba zaměří víc své pozornosti. To se mu vůbec nehodilo. Teď míň, než kdy jindy.
Freneticky prohledával pokoj a tiše volal pavouka, ale nikde ho neviděl. Rychle na sebe naházel připravené oblečení a než vyběhl ze dveří se školním batohem v ruce, naposledy očima pečlivě prohlédl celý pokoj. Po pavoukovi jako by se slehla zem. To tomu dal. Netušil, co si počne. Teď ale musel do školy.
“Myslím, že na něj má špatný vliv ta jeho nová kamarádka. Víš která, co mu dala ten foťák. Bernard je celý nervózní vždycky, když se s ní má setkat.” ozývalo se tlumeně z pootevřených dveří kuchyně, takže se Bernard na chodbě zastavil a ani nedutal.
“A co by sis tak představoval, že s tím asi budeme dělat?” zaznělo máminým hlasem, ze kterého bylo cítit napětí a podrážděnost. “A pořádně si rozmysli, než odpovíš něco v tom smyslu, že bychom mu měli zakázat ji vídat, protože to povede akorát tam, že nám Bernard bude muset lhát.” Škvírou ve dveřích byla vidět mámy bojovně vystrčená brada, jak stála nad kuchyňským stolem a chystala snídani, zatímco metala očima blesky po mobilu ležícím na stole a zapnutém na hlasitý odposlech. Po malé odmlce se z mobilu opět ozval tátův hlas: “Navrhuješ něco lepšího?”
Máma položila na talíř chleba namazaný máslem, chytila opěradlo židle, za kterou stála, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak znenadání oči opět otevřela a Bernard v tu chvíli věděl, že ho vidí. Otevřel dveře, jako kdyby k nim právě přišel a posadil se k prostřenému stolu.
“Zavolám ti později,” ukončila máma hovor a usmála se na Bernarda: “Dáš si na to šunku nebo džem?”
“No tak to je síla, takže ho to spolklo, to je jasný.” rozhodila Jasmína rukama v dramatickém gestu a s vykulenýma očima se zastavila před Bernardem, který seděl nehnutě na lavičce na školním dvoře. Jasmína doteď přecházela před lavičkou sem a tam, jako kdyby nedokázala zůstat chvíli stát na místě, když jí Bernard vyprávěl příběh s pavoukem ze včerejšího večera a dnešní ranní dohru. Teď se trochu zavrtěl, jako kdyby se mu nepohodlně sedělo. Nelíbila se mu představa, že poslal pavouka do nebezpečí a sám si usnul, takže ani nemohl slyšet, jestli pavouk náhodou nevolal o pomoc. Myšlence, kterou Jasmína bez obalu vyslovila nahlas, se bránil celé dopoledne. Bernard položil svůj sendvič zpátky do krabičky vedle sebe a složil si hlavu do dlaní. Chvilku tak seděl, když ucítil na zádech lehké poplácání. Bernard si odkryl jedno oko a natočil hlavu.
“Nic se mu nestalo, uvidíš.” promluvila Jasmína, která pochopila, že přestřelila. Seděla teď na lavičce vedle Bernarda, jednu nohu pokrčenou pod sebe, natahovala ruku přes obědovou krabičku s Bernardovým sendvičem a nevěděla, jak se to přesně dělá, když chcete člověka chlácholivě poplácat po rameni.
“Díky,” trochu se na ni usmál a ona mu úsměv opětovala.
“Příště ale už žádný hledání bubáků beze mě!” nasadila Jasmína zase autoritativní tón a Bernard se musel ještě víc usmát, když šeptnul: “Slibuju.”
“Hned přijdu, mami, jen si dám věci do pokoje!” křikl Bernard směrem k obýváku, když se přiřítil ze školy a běžel rovnou do svého pokoje. Dneska dávali seriál, na který se s mámou společně dívali a začínal už za pár minut. Bytem voněl popcorn s máslem a televize byla zapnutá. Bernard seriál ze školy tak tak stíhal a většinou prostě odhodil batoh vedle vstupních dveří a hned skočil na gauč. Dneska ale potřeboval nejdřív do svého pokoje.
Batoh letěl do kouta vedle stolu a Bernard se chaoticky rozhlížel po pokoji. Připravil se na to, že bude nejspíš muset pod postel, ale pro jistotu se ještě jednou rozhlédl. V pavučině vedle dveří visel pavouk a vypadalo to, že spí. Bernard se přiblížil a zašeptal: “Jsi to ty?”
Pavouk kopnul nohama a Bernardovi div nevyskočilo srdce z těla, když se ozvalo: “Jé, nazdar kámo, jak bylo ve škole?”
Vánoce
Pláž na Coney Island zapadala sněhem, Brooklyn Bridge se rozsvítil tisíce žárovičkami a někde mezi mrakodrapy Financial District se loudal šedivou břečkou manhattanského sněhu malý kluk a na první pohled na něm nebylo nic zvláštního. Až na to že umí mluvit se zvířaty.
Bernard se bezcílně potuloval ulicemi, protože se mu nechtělo sedět v přetopené recepci tátovy firmy a vytvářet svou přítomností v asistentce pocit, že by se mu měla věnovat, ačkoliv má teď týden před Vánoci své práce nad hlavu. Sám být v tátově bytě nemohl a Monika, která dělala au pair sousedům a uvolila se dělat dozor i Bernardovi, když musel jeho táta dlouho pracovat, odjela už na Vánoce domů za rodiči. Bernard by se neměl ani sám potulovat po ulici, ale technicky byl na cestě ze školy do tátovy kanceláře, takže mu nemohl nikdo nic vyčíst.
Bezmyšlenkovitě rozšlápl větší hroudu sněhu pokrytého černým povlakem špíny a přemýšlel o svém prvním, zatím jediném a na dlouhou dobu zřejmě posledním pokusu zapojit zvířata do výzkumu výskytu bubáků. Hrozně se mu ulevilo, když byl pavouk znovu na svém místě za dveřmi, ale další takový den, jako si prožil, když si myslel, že pavouka poslal na smrt, už si zopakovat nechtěl. Jasmína naštěstí odjela už o víkendu na celé Vánoce až do Nového roku s rodiči na hory, takže na něj ani nemohla tlačit, aby se pustili do hledání bubáků spolu.
Pavouk dělal, že vůbec nechápe, z čeho byl Bernard ráno tak vyděšený. Je přece naprosto běžné, že pavouci poránu spí, to ví každé malé dítě. Když dokončil průzkum prostoru a vylezl ven, Bernard spal a ať pavouk vynaložil jakoukoliv sílu, probudit se mu ho nepodařilo. Bylo už k ránu a nechtělo se mu škrábat se po zdi do sítě, tak si prostě zdřímnul v temném koutě pod postelí. Jasněže Bernarda neslyšel volat, jinak by přece vylezl. Jo a pod tou postelí nic není. Pár starých kapesníků, nějaký ty zatoulaný kostky lega a pár buráků obalených prachem. Žádný zvláštní síly ani temný hustý tmy. Kde na tyhlety nápady Bernard vůbec chodí?
“Hledáš na špatných místech.” ozval se slabý hlas a Bernard se zastavil na místě s jednou nohou stále nakročenou. Pomalu se začal rozhlížet kolem sebe, když těsně kolem něj se zacinkáním zvonku projel kurýr se santovskou čepičkou na zimní čepici. Bernard vyděšeně uskočil na druhou stranu a málem zašlápl kotě, které se choulilo pod zasněženým promáčeným kartonem. Udělal ještě několik téměř tanečních kroků kolem kartonu, aby znovu nabyl ztracenou rovnováhu a zhluboka oddychoval, když se téměř bez hlasu zeptal: “To jsi řeklo ty?”
Kotě si srovnalo pacičky na kartonu před sebou a pak vytočilo hlavu nahoru k Bernardovi, zahledělo se na něj a znovu tiše řeklo: “Bubáci existují, jen je musíš hledat na správných místech.” pak zatřáslo několikrát hlavou, jako kdyby mu natekla voda do ouška, položilo si bradičku na tlapky a ještě tišeji řeklo: “Vezmeš mě k sobě domů?”
Bernard stál nad tím zbytkem promáčené krabice a cítil se hrozně mizerně. Kočku mu nikdy ani jeden z rodičů nedovolí. Psa by ještě snesli, ale kočku, která všechno škrábe, na všechno leze a všechno shodí na zem, to mu nemohlo projít. Přenesl váhu z nohy na nohu a přemýšlel, jestli mu aspoň nezbylo něco od oběda, že by to kotěti dal. Stál tam nerozhodně ještě několik vteřin, ale připadalo mu to aspoň jako půl hodiny, když se za ním ozvalo: “Veselé Vánoce!”
Prudce se otočil, ale byl to jen další kurýr v santovské čepici, který se nechtěl na kole proplétat mezi auty a místo toho riskoval pokutu na chodníku. Vánoce… No jasně, jsou přece Vánoce! Kotě mu rodiče dovolí, protože jsou Vánoce a oba se cítí provinile za rozvod! Ono je to v lednu sice přejde, ale to už bude kotě doma, to už se bude hůř vyhazovat zpátky na ulici. A do té doby Bernard něco vymyslí.
Radostí div neposkočil. Sundal si batoh a vytáhl z něj náhradní mikinu, kterou měl ve školní skříňce a teď ji bral domů vyprat. Podržel ji rozevřenou těsně nad zemí a kotě do ní opatrně vlezlo a nechalo se zabalit. Bernard vzal ten měkký balíček do náruče a i přes mikinu a bundu cítil, jak kotě hřeje. O několik ulic zpátky byla otevřená veterina. Věděl to, protože tudy před chvilkou prošel a koukal dovnitř prosklenými stěnami do čekárny. Přesně na tyhle případy přece měl od táty kreditku. Dostal ji kvůli naléhavé situaci a nesměl ji použít jindy. Jestli ale tohle nebyla naléhavá situace, tak Bernard už nevěděl, jak by měla vypadat naléhavější. Vydal se rychlým krokem zpátky.
V parku
“...takže tady není vůbec co dělat a všechny děcka jsou úplně pitomý a pořád jsou akorát na mobilech. Akorát že naši trvaj na tom, že tu budem celou dobu až do prvního a vůbec neviděj důvod, proč bychom se jako měli vracet dřív. Duševní zdraví jejich dcery pro ně zjevně nic neznamená, což jsem jim taky řekla, než jsem s nimi přestala mluvit, jenže teď si zas nemám vůbec s kým povídat… Posloucháš mě vůbec?” přiblížila Jasmína obličej ke kameře telefonu tak, že na malou chvilku viděl Bernard jen jedno její oko. Trochu víc oddálil mobil od své tváře a znovu se kouknul pod nohy, aby neuklouznul. V Central Parku bylo nasněženo a odklizené byly jen hlavní cesty, jenže po těch se Bernardovi chodit nechtělo, bylo tam moc lidí a taky nestál o to, aby ho někdo slyšel. Měl sice sluchátka, takže Jasmínu slyšel jen on, ale přecejen hodlal mluvit o zvláštních věcech. Takže se potuloval po stezičkách, co se v zimě neudržují a doufal, že na nich bude sám a zároveň že neuklouzne a nikam nezahučí.
“Ale jo, jenom musím dávat bacha, kam šlapu.” odpověděl trochu nevrle. Facetime trval už skoro půl hodiny a zatím se pořádně nedostal ke slovu, natož aby se dotkli tématu, které tak nutně potřeboval s Jasmínou probrat.
“No a jaký Vánoce jsi měl ty?” zeptala se teď a vypadalo to, že ho snad opravdu konečně nechá něco říct.
“Jo jo, no víš jak, dvoje, dítě z rozvedený rodiny.” pokusil se trochu usmát, ale věděl moc dobře, že se mu tvář zkřivila jen do neupřímného šklebu. Honem jiné téma: “Víš, jak jsem poslal pod postel toho pavouka tehdy…” začal, ale Jasmína ho nenechala domluvit: “Ne! Ne ne ne, Bernarde, řekni, že jsi zase nehledal bubáky na vlastní pěst?! Přece jsem ti řekla, že máš počkat s dalším pokusem na mě, protože… Bernarde? Stalo se něco? Někam jsi mi zmizel, jsi v pořádku?” Bernard si nemyslel, že si Jasmína všimne. Potěšilo ho, že si všimla. Nestalo se nic, jen ve frustrovaném gestu otočil mobil displejem k zemi a zůstal tak chvilku stát. Z jejího pohledu to asi vypadalo, že upadl. Rozhodl se toho využít. Pomalu si kleknul a položil mobil displejem na zem. Zářivost sněhu a nízké slunce stejně kameru dávno oslepily, takže se nebál, že by Jasmíně přišlo něco divného. Trochu si posunul čepici nakřivo a sněhem si pomazal jednu tvář, aby mu zčervenala. Potom mobil znovu sebral a zhluboka oddechoval: “Jsem ti říkal, že se musím dívat pod nohy. Ještěže jsem nezajel do jezera, měla bys mě na svědomí.” rovnal si čepici a zvedal se zároveň ze země.
“Mám kočku.” oznámil pak Jasmíně, než ho znovu přeruší. Tím jí dokonale vzal všechna slova. Otevřela pusu a zase ji zavřela, otevřela ji znovu, ale nevydala ani hlásek. Už si myslel, že jim vypadává spojení, když ze sebe konečně přiškrceně dostala: “Kočku?”
“No jo, kočku. Našel jsem ji těsně před Vánoci na ulici a ona tvrdí, že ví, kde bubáky hledat. Ale zatím je dost malá a slabá, je to vlastně kotě, takže musíme počkat.” vysvětloval Bernard a Jasmína mezitím na displeji přestala klapat pusou jako ryba na suchu a teď se čím dál tím víc mračila: “Bernarde, kočky jsou…”
“Co?!” nenechal ji domluvit, “No jen to řekni, prolhané? Úlisné? Prospěchářské? Já moc dobře znám tvůj názor na kočky, ale to je pořád jen tvůj názor!” skoro už křičel.
“To není jen můj názor, myslí si to kde kdo!” nedala se zahanbit Jasmína a taky zvedla hlas bez ohledu na to, že evidentně seděla v rohu společenské místnosti penzionu.
“Jasně, myslí si to psi! Ty a tvoje láska ke psům!” křičel Bernard a už ho vůbec nezajímalo, jestli ho někdo slyší.
“Já nemůžu za to, že tobě se psi hnusí!”
“Nehnusí se mi, jen se jich bojím!”
A najednou bylo ticho. Jasmína se opřela do křesla s vysokými područkami a koukala na displej, na kterém byl Bernard zaskočený tím, co právě řekl nahlas. Tak proto Bernard nechtěl prosit rodiče o psa. Pomalu jí zapadaly jednotlivé dílky skládačky do sebe. V tom Bernard něco zabručel a spojení se přerušilo, Jasmína nestihla ani protestovat. Volala okamžitě zpátky, ale Bernard měl vypnutý mobil.
Bernard stál na kraji zpola zamrzlého jezera a zhluboka oddechoval, vypnutý mobil zastrčený v kapse. Nechal se vyprovokovat a teď to Jasmína ví a bude si z něj dělat srandu. Nevěděl sám, proč se psů bojí a taky jestli se to skutečně dá nazvat strachem, jen je z nich vždycky dost nervózní. Všichni se chovají tak přátelsky a familiárně, všichni vypadají, že jsou upřímně rádi za pohlazení a do smrti vděční, když jim člověk hodí aport. Od té doby, co s nimi mohl mluvit, mu přišli ještě děsivější. Byl přesvědčený o tom, že se psi neustále přetvařují a jen čekají na vhodný okamžik, kdy zaútočí. Přece není možné, aby byli všichni tak radostní bez postranních úmyslů. Bernard sám dobře věděl, že radost a štěstí není základní nastavení, že se člověk musí hrozně snažit, aby mu na světě bylo aspoň chvilku dobře a že špatná nálada číhá za každým rohem. Bytosti, které nikdy neměly špatnou náladu, byly prostě vysoce podezřelé. Kočky jsou nevyzpytatelné a jejich nálada se může ve zlomku vteřiny změnit. Ale to Bernardovi přišlo daleko bližší.
Podíval se na hodinky a s povzdechem se vydal po cestičce zpátky. Máma má dneska předsilvestrovský večírek a on se slíbil po cestě z parku stavit ještě pro led.
V noci
Bernard se náhle probudil a vytřeštil oči do tmy v rohu pokoje. Zdálo se mu, že ho někdo tahá za peřinu. V tom snu tu peřinu stahoval pod postel bubák a držel ji na obou koncích, takže Bernarda stále více znehybňoval pod ní. Teď, jak sen odcházel a Bernard si uvědomoval bdění, vnímal, že tahání za peřinu neustávalo, ale bylo slabší a jen na jedné staně. Otočil se a opatrně nakouknul přes okraj postele, ze kterého visel cíp jeho peřiny a odkud cítil tahání. Na peřině viselo za drápky kotě a buď se snažilo dostat na postel, nebo vzbudit Bernarda, aby mu na postel pomohl. Bernard věděl i bez ptaní, že jakákoliv z těch variant byla pro kotě přijatelná a nepřemýšlelo moc o tom, kterou preferuje. Podebral kotě pod bříškem a pomohl mu na postel. Kotě se schoulilo k polštáři na vyhřáté místo, kde ještě před chvilkou ležela Bernardova hlava, a okamžitě usnulo.
Bernard seděl na posteli a koukal se na pravidelně oddychující kotě. Prázdniny se rychle chýlily ke konci a on byl nervóznější a nervóznější. Okamžik, kdy bude muset znovu potkat Jasmínu, se neodvratně přibližoval. Od toho Facetimu v parku uběhl už skoro týden a Jasmína se mu asi dvakrát zkoušela dovolat, Bernard to však nevzal, takže se urazila, napsala mu ne úplně kamarádskou zprávu a přestala se ozývat. Ne že by se Bernard snažil s ní navázat kontakt, ve skutečnosti se mu dost ulevilo, když mu přestala volat i psát. Jenže chodili do stejné školy, takže se dřív nebo později vidět museli.
Bernard se mračil nad svými úvahami a nepřítomně koukal na kotě, když si uvědomil, že je mu zima na pravou nohu. Na chvíli na posteli znehybněl, protože to znamenalo, že má nohu mimo peřinu. Vzápětí mu došla ještě jedna věc - nejen, že má nohu mimo peřinu, navíc mu visí z postele! Okamžitě nohu vtáhnul zpátky na postel a pečlivě přikryl peřinou. Seděl s koleny pod bradou a zhluboka oddechoval. Pomalu uklidňoval dech a s ním i rytmus srdce, které se rozběhlo vysokou rychlostí. Přemýšlel, čeho se vlastně bojí. Pod peřinou mu bylo vedro a cítil, jak mu po lýtkách začínají stékat kapičky potu. Podíval se zase na klidně spící kotě a hlavou mu blesklo, že kočky přece mají radar na špatné vibrace. Pomalu a opatrně narovnal jednu nohu a vysunul prsty zpod peřiny. Chladný vzduch pokoje ho příjemně chladil na palci a on se odvážil odkrýt nohu až po kotník. Tep se mu opět trochu zrychlil, když po očku sledoval okraj postele, ale nic se nestalo. Žádné chapadlo se nevystrčilo zpod postele a nechytilo ho za nohu. Dokonce se ani nezačala nikde v pokoji manifestovat tma do nějakého tvora. Bylo slyšet jen tiché bzučení noční lampičky a oddechování kotěte.
Jasmína. O co vlastně šlo? Proč je z jejich setkání tak nervózní? Že se mu bude smát? Najednou si nedokázal vzpomenout, proč mu tolik záleží na tom, co si o něm myslí Jasmína. Bylo mu s ní dobře, když se na něj usmívala, a líbilo se mu, když o něj měla starost. Neměl rád, když se chovala, jakože spolkla všechnu moudrost světa, a nesnášel, když ho poučovala a plánovala za něj, aniž by se ho zeptala na jeho názor. Vlastně nevěděl, jestli jsou ještě pořád kamarádi a zda se s ním vůbec bude chtít bavit. Představil si, že ho bude Jasmína ve škole ignorovat a trochu posmutněl, zároveň se mu ale obrovsky ulevilo. Absolutně nechápal tu změť pocitů. Musí se vyspat, pak se mu v hlavě udělá snad větší pořádek.
Ještě chvilku nehybně seděl s jednou nohou pokrčenou pod bradou a druhou nataženou k okraji postele a po kotník odkrytou. Nic se nestalo. Jeho srdce se pomalu zase uklidnilo a začaly se mu klížit oči. Zamžoural do světla noční lampičky a pak vylezl z postele, přešel pokoj a vytáhnul ji ze zásuvky. Zpátky k posteli se vrátil sice pomaleji, aby se o nic nepřerazil, ale už beze strachu. Rukou nahmatal kotě, aby ho nezalehl, rozhodně nestál o škrábance na tváři, lehnul si vedle něj a okamžitě usnul.
Kamarádi
“Takže ona s ním stále bydlí, chápej, ale nejen to, on si prostě furt myslí, že jsou spolu ve vztahu, zatímco ona už je rozhodnutá od něj odejít, protože našla někoho jiného, s kým chce být, dokonce se k němu může i hned nastěhovat, ale není to tak jednoduchý, jak by se zdálo, rozuměj ona nechce tomu svýmu aktuálnímu ublížit a způsobit mu starosti, takže čeká prostě na pravou chvíli, jenže to máš furt něco, teď jsou Vánoce, pak zas bude moc stresu v práci, pak Velikonoce, než se naděješ, budou letní dovolený a taky bude mít narozeniny, takže ten druhej prostě furt čeká a čeká a bere zavděk drobečkama času a pozornosti, co může mít, protože je přesvědčenej, že ona je ta nejlepší ženská, kterou kdy v životě potkal, takže na ni prostě chce počkat a chce jí dát tolik času, kolik potřebuje, i kdyby to mělo trvat… a že to trvá už měsíce. No rozumíš mu, žejo?” díval se na něj psíma očima a Bernard mlčel a uvažoval, kdy se mu stalo, že se z vrby pro dospělé kamarády své mámy stal vrbou pro zvířata.
“Nerozumím,” řekl nakonec. “Ona nechce ranit ani jednoho, ale tímhle přece ubližuje oběma. Nikdy nebude správný čas, vždycky bude něco, na co se dá vymluvit…”
“Ona se nevymlouvá, okay?!!” vypískl bernardýn, pohodil hlavou tak, že na Bernarda padla velká slina, která psovi už nějakou dobu visela u huby, zvedl se a odkráčel na druhou stranu psího výběhu. Bernard se za ním chvíli díval a ze zvyku ještě udělal jednu fotku vzdalujícího se psího zadku. Od telefonátu s Jasmínou, kdy neuváženě vyjádřil svůj strach ze psů, se snažil využít každou příležitost k tomu, aby si s nějakým promluvil. Tahle aktivita zase nebavila kotě, takže Bernard musel chtě nechtě oživit systém s foťákem, který mu teď visel na krku. Ještě chvilku se díval za bernardýnem, který se připojil ke skupince psů ve výběhu, odkud se každou chvíli otočila nějaká ušatá hlava směrem k Bernardovi a příliš dlouho se na něj zahleděla. Psi jsou drbny, povzdechl si pro sebe, otřel si psí slinu z rukávu bundy a zvedl se z trávy.
Rozhlédl se po parku a přemýšlel, kam se vydat, když se od hřiště napravo ozvalo: “To moc nevypadalo, že by ses bál psů.”
Bernard se otočil za hlasem a uviděl na zábradlí sedět blonďatého kluka přibližně svého věku. Kluk seskočil ze zábradlí a několika kroky zkrátil vzdálenost mezi nimi na podání ruky. Taky že vystřelil ruku a řekl: “Bernard, že? Já jsem Tom, brácha Jasmíny.”
Bernard mu s rukou opatrně potřásl, takhle formálně se snad ještě s nikým svého věku nepředstavoval: “Ahoj, hm, nikdy se nezmínila, že má bráchu…”
Tom se rozesmál: “Tak tomu se vůbec nedivím. Jasmína prostě potřebuje mít každou pozornost absolutně pro sebe. Poslechni, Bernarde, hraješ basket?”
Když Bernard přisvědčil, Tom už se na nic neptal a rozběhl se ke hřišti s basketovými koši, kde si pár kluků házelo s míčem. U plotu se otočil a zamával na Bernarda, aby ho následoval. Bernard se vydal pomalu za ním a stále se opatrně rozhlížel, jestli to není nějaká bouda ušitá Jasmínou. Kluci mu ale jeden po druhém řekli svá jména a jakmile si odložil foťák a bundu na kraj hřiště, nahráli mu míč. Později s nimi šel ještě na mražený jogurt a to už se cítil jako mezi kamarády.
Jasmína
“Cože?! Tom a ta jeho parta pitomců?” kulila Jasmína oči tak, že jí nepěkně vylézaly z důlků: “Vždyť jsou všichni o hodně starší než ty!”
“To není pravda, jsme skoro stejně staří.” ohradil se Bernard okamžitě, jako kdyby zrovna na věku tolik záleželo. Jenže Jasmíně zřejmě ano: “Ty jsi přece stejně starý jako já a Tom je o dva roky starší ode mě!” Bernardovi se zdálo, že to řekla skoro plačtivě.
“To teda nejsem, letos už mi bude patnáct.” držel se tématu hádky, aspoň totiž nebyla o bubácích a kotěti.
“Ale na podzim a teď je LEDEN!” křikla na něj tak, že upoutala pozornost dozoru na školním dvoře. Bernard se začal úporně soustředit na svůj obědový sendvič a dál se nehodlal konverzace s Jasmínou účastnit. Tohle ale na ni neplatilo. Hlas sice ztlumila, protože ani ona nechtěla, aby se jich dozor přišel vyptávat, o čem se tam hádají, ale zamířila přímo doprostřed tématu, kterému se chtěl Bernard za každou cenu vyhnout: “Tak co to tvoje kotě?” zasyčela skoro bez hlasu, “Už ti předneslo svůj dokonalý způsob hledání bubáků?”
Bernard jen seděl na lavičce, v obou rukou držel sendvič, mechanicky žvýkal a oči měl sklopené. Sice ji neviděl, ale cítil, že se na něj dívá a čeká na jeho reakci. Nic dalšího už neřekla, jen tam tak seděla bez hnutí vedle něj a zhluboka dýchala.
Když už se ticho nedalo snést, aniž by vzhlédnul od sendviče, Bernard poklnul snad stokrát požvýkané sousto a skoro neznatelně zakroutil hlavou. To Jasmíně stačilo: “No jasně. Kočky… Jako kdybych to neříkala, prohlané do morku kostí!” začala znovu zvyšovat hlas a Bernard musel zakročit. Nezvedl oči, nepodíval se na ni, ale promluvil tak hlasitě, aby ho slyšela, ale aby zároveň nepřipoutal ničí zvědavost: “Já si už nejsem vůbec jistý, že bubáci existují.”
Pár vteřin bylo hluché ticho a Bernard se už už otočil na Jasmínu, když v tom konečně popadla dech a zaútočila:“A co ten bubák tehdy v muzeu?”, ale Bernard na to byl připravený. Klidně pokrčil rameny a zamumlal: “To se mi zřejmě jen zdálo. Nikdo u toho přece nebyl, zahrály si se mnou moje nervy a představivost.”
“Teď mi ještě řekni, že nevěříš, že mluvíme se zvířaty a…”
“Popravdě, když už o tom začínáš,” tentokrát se na ni podíval. “Je to celý nějaký na hlavu postavený, nemyslíš? Byla to prostě děcká hra, jen jsme se bavili, nevěřím, že nám ta zvířata skutečně rozumí. Už nejsme děti, je čas s tím přestat.” odpověděl tvrdě Bernard a Jasmína v tu chvíli vypadala, že se ze zoufalství rozpláče. “Přece, přece to nemůžeš jen tak vzdát.” řekla plačtivě, ale Bernard už na tento rozhovor neměl náladu: “Koukni, já mám ještě něco domluvenýho.” zvedl se z lavičky a udělal pár kroků směrem k basketovému koši. Pod košem si driblovalo pár kluků s míčem a když Bernarda zaznamenali, zamávali na něj a on přidal do kroku. Jasmína se za ním dívala, jak chytil hozený míč a zapojil se do hry. Ani jednou se neohlédl. “Chlapi, co?” uslyšela vedle sebe potichu. Na lavičce vedle ní seděl holub, klonil hlavu na stranu a koukal jedním okem na Jasmínu a jedním na nedojedený Bernardův sendvič vedle ní.
"Myslíš, že to ještě..." začal zase holub a Jasmína se vztekle zvedla z lavičky, otřela si prudce slzy z očí a vyjela na něj: "Nemám zdání, co se Bernard chystá a nechystá dělat a je mi to jedno, rozumíš?!"
Holub udělal pár kroků k sendviči a s hlavou na stranu se znovu otočil na Jasmínu: "Takžeee si to můžu vzít?"
Jasmína vydala neartikulované zoufalé odfrknutí a odrázovala směrem ke dveřím do budovy školy. Holub se ještě víc přiblížil k sendviči, rozhlížel se trhanými pohyby hlavou kolem a jakmile se ujistil, že si ho nikdo nevšímá, pustil se rychle do jídla. Mezi sousty si pro sebe mumlal: "Tihle lidi, co už nejsou děti, ale ještě nejsou ani dospělí... kdo se v nich má vyznat."
Dospělost
“Bernarde? Jsi to ty?”
Bernard se otočil za hlasem. Byl mu nějak povědomý, ale něco na tom nesedělo. Vedle lavičky stál pán v červeno-žlutém kostkovaném saku, přes které měl přehozenou dlouhou vestu z ovčí vlny a na nohou vysoké zářivě žluté sněhule. Byl to Patrik. Ale proč se k Bernardovi hned nerozběhl a nezačal ho objímat jako vždycky? Pravda, neviděli se asi dva měsíce, ale to pro Patrika nikdy nebyla překážka.
“A-ahoj, jo, jasně…” začal Bernard a v tu chvíli mu došlo, co je divné: “proč mi neříkáš Bernie? Vždycky jsi mi říkal Bernie!”
Patrik se trochu uvolnil, pokrčil jedno koleno jako při pohovu a rozhodil rukama: “Protože, zlato, ty už nejsi žádný Bernie, už nejsi malý chlapec, je z tebe chlap a jakej! Takže odteď jsi pro mě Bernard, to nejde jinak, chápeš?” dokončil s úsměvem na tváři a udělal gesto, jako kdyby konečně chtěl Bernarda obejmout a políbit na tváře. Bernard k němu přikročil a nastavil tvář k polibku, uvítali se jako vždycky, přesto to bylo trochu jiné.
“Rád tě vidím, jak se máš? Jak to vlastně dopadlo s tím tvým… jak se jmenoval?” konverzoval Bernard úplně přirozeně jako dospělý s dospělým. Necítil vůbec žádnou bariéru a z Patrika na něj vyzařovalo, že ho už opravdu nebere jako malého kluka. Co se ale změnilo?
“Kterého máš na mysli?” zamrkal spiklenecky Patrik a pak se rozesmál: “Ach, ne, to prostě nebylo udržitelný, víš ani ten nejskvělejší sex na světě nestojí za to, abys ztratil sám sebe. Ale dost o mně, jak se máš ty? Ještě fotíš? Prý máš kočku! A co ta drzá holka, ještě se tě drží? Och snad jsem tě neuvedl do rozpaků! Pojďme si sednout někam do tepla, máš chvilku?” Když Bernard přisvědčil, že chvilku má, Patrik ho chytil za předloktí a druhou rukou divoce gestikuloval, jak vyprávěl nesouvisle páté přes deváté po cestě do malého coffee shopu hned za parčíkem.
Seděli u kulatého stolečku v rohu za dveřmi a servírka jim zrovna donesla dvě mocaccina s pořádnou porcí šlehačky: “Děkujeme mnohokrát, vy jste zlatíčko, óó to vypadá moc krásně.” okomentoval to Patrik a Bernard se konečně odvážil zeptat: “Proč si myslíš, že už nejsem malý kluk? Přece jsme se viděli naposledy před pár týdny.”
Patrik zvážněl a obřadně lžičkou sypal svou horu šlehačky cukrem jako sněhem. Když skončil, nabral si plnou lžíci té sladké bomby, se slastným výrazem si ji strčil do pusy a zavřel oči, jak tu dobrotu vychutnával. “Mmm, budu si muset dát tři dny na večeři jen pórek, ale tohle za to stojí.” Otevřel oči a zadíval se přes stolek Bernardovi do tváře: “Viděl jsi se v poslední době v zrcadle?” usmál se a pokračoval, “Ale není to jen tím, jak jsi vyspěl fyzicky. Je to i něco, co z tebe čiší, víš, taková dospělost najednou, dětství je pryč. Kluci to tak mají, je to jako magie. Jednou ráno se prostě vzbudíš a je pryč…” Luskl prsty a pak rukou udělal gesto, jako kdyby jeho dlaň někam odlétala. Bernard ho sledoval a nevěděl, jak reagovat. Najednou jako kdyby na svoje místo zapadlo poslední ozubené kolečko a stroj se spustil.
“Ka-každý to tak má?” dostal ze sebe nakonec a Patrik se nahlas rozesmál. Pak se zhluboka napil svého mocaccina a naklonil hlavu na stranu: “Já to tak měl. A mnoho mých kamarádů taky. Neříkám, že úplně každý, ale je to u kluků celkem běžný průběh dospívání. Ty sis toho taky všiml, jen jsi to nedokázal pojmenovat, že?” Bernard pomalu váhavě pokýval hlavou a znovu neměl slova. Patrik je naštěstí měl: “Ale notak, to není žádný důvod ke smutku nebo depresím, to je důvod k oslavě mladého života! Jsi na prahu dospělosti, nejlepší příležitost osladit si život! Padá ti šlehačka, už by ses měl do té dobroty taky pustit.” dodal nakonec a zářivě se usmál, když znovu zvedal svůj šálek k puse, zatímco z Bernarda nespouštěl své veselé a přátelské oči. Bernard se taky usmál, váhavě, ale přece to byl úsměv. Rozhlédl se po kavárničce a vyhlédl oknem ven. Lidé chodili sem a tam, někteří spěchali, jiní se procházeli, zastavovali a povídali si, telefonovali nebo koukali do mobilů, uklízeli po svých psech, vcházeli do podniků a vycházeli s kelímky a pytlíky s pečivem v rukou, nebo zůstávali sedět uvnitř. Nikdo se nepozastavoval nad tím, že tady v rohu u kulatého stolku sedí kluk, který přestává být klukem. Svět se točil dál.
Bernard se obrátil zpátky na Patrika, který zrovna lžičkou vyškraboval kousky čokolády a cukru ze svého šálku, olizoval si sladké rty a vychutnával poslední zbytky té hříšné dobroty, kterou si dopřeje jen občas, ale když si ji dopřeje, rozhodně si ji nebude vyčítat. Najednou ho něco napadlo: “Patriku, dáš mi na sebe číslo? Mohl, hm, můžu se ti někdy ozvat, když budu potřebovat, hm, poradit?”
Patrikovi se rozzářily oči snad ještě víc, než dosud, roztáhl pusu do širokého úsměvu, pak se trochu uklonil hlavou a řekl: “Bude mi potěšením, pane.” a s pohledem na Bernardův hrnek dodal: “A teď to koukej vypít, než se neovládnu a naliju to do sebe.”
Bernard se usmál, zvedl svůj šálek ze stolku a naoko se s ním trochu otočil od Patrika, jako kdyby si ho chránil. Oba se zasmáli a Bernard se už úplně uvolnil. Napil se a když si olíznul ze rtů šlehačku, Patrik už zase začal o něčem nezávazně vykládat. Bernard se pohodlně opřel do židličky, usrkával ze svého šálku, odpovídal na Patrikovy otázky a občas se podíval ven na rušnou ulici. Bylo mu najednou dobře a tak nějak patřičně. Třeba to dospívání nebude zas taková hrůza, když si bude moct občas nad mocaccinem promluvit s Patrikem.
Mrzne
Bernard se snažil běžet, ale víc vyrovnával neustálou hrozbu pádu na zledovatělé cestě v Central Parku. Urputně se soustředil, aby neupadl, ale zároveň se snažil vyvinout co největší rychlost. Šel už tak dost pozdě a kdyby teď zpomalil, možná to nestihne vůbec. Úplně zapomněl, že dneska se s mámou dívají na seriál. Nedávalo to smysl, mohli si to pustit na streamu kdykoliv jindy. Jenže mámě na tom záleželo, byl to jeden z důvodů, proč ještě odebírala normální televizi, ačkoliv platila i VOD. Tohle bylo jejich odpoledne a když byl Bernard zrovna týden u táty, tak si s mámou po skončení show psali své domněnky a dojmy. Jenže dneska zapomněl a šel po škole s klukama do parku. Basket se hrát nedal, všechno bylo po nočním dešti a ranním mrazu pokryté ledem jako tenkou vrstvou cukrové polevy, která ale nepraskla, když jste na ni šlápli. Naopak obalovala celý svět jako ten igelit, co nechala babička na novém gauči, aby se neponičil.
Nic zásadního s klukama nedělali, poflakovali se po parku, povídali si o hloupostech a pak jeden z kluků mluvil o filmu, co si včera pouštěl, když musel obývák vyklidit pro svou sestru a mámu, které se nutně potřebovaly dívat na nějakou reality show teď hned a okamžitě… “Musel jsem to dokouknout u sebe na tý malý obrazovce a se sluchátkama, akčňák, taková nespravedlnost!” rozhořčoval se a kluci se chechtali. Bernard se smál s nimi, když najednou ztuhnul a podíval se na čas: “K-kluci, já už musím, čau.” A už uháněl pryč tak rychle, jak to jen po ledu šlo.
“Co do něj vjelo?” slyšel ještě za sebou.
“Tak ono to není jednoduchý, když se vaši rozvedou a ty pak musíš oběma dokazovat, že je máš stejně rád…” filozofoval Tom, ale jeho kamarádi nebyli na stejné úrovni vyspělosti jako on, takže se debata okamžitě zvrhla v polemiku o tom, že má třeba Bernard rande se starší holkou, “nebo viděl bubáka!” vykřikl nakonec jeden a všeobecné veselí se rozproudilo naplno. To už ale Bernard neslyšel. Věděl, že začátek seriálu nestihne, ale když se dostane co nejrychleji z parku a sedne na rohu na metro, mohl by ke konci prvních reklam už sedět vedle mámy na gauči.
Vyběhl z parku a dovolil si trochu přidat, protože tady byly chodníky posolené. Znal to tu a bezpečně uháněl na metro, už před sebou viděl schody do podzemí, když vbíhal na poslední přechod, přísahal by že už na jazyku cítil chuť popcornu, co máma určitě připravila. Doskočil dlouhým krokem na první bílý pruh přechodu a v tu chvíli se celý svět téměř zastavil. Bernard padal a vnímal každou vteřinu jako několik minut, zatímco ale bohužel nenabyl superschopností a reflexů rychlejších, než má kočka. Vnímal sice všechno jako ve zpomaleném filmu, věděl, že padá a že se na něj zleva řítí koloběžka, která to nemá šanci ubrzdit a ani se mu s tím malým předním kolečkem na dlouhé tyči vyhnout, že v nejlepším spadnou s koloběžkářem na jednu hromadu a ošklivě se potlučou. Jenže svět nefunguje tak, že by se člověk dokázal odrazit při pádu od vzduchu, nebo nějakou magickou silou zamezit srážce. Jediné, co se v tu chvíli stane je, že vám smysly jedou naplno a proto máte pocit, že padáte půl hodiny a vnímáte každý drobný detail.
“Bernie! Co se stalo?!” spráskla ruce máma, jakmile se vedle ní svalil na gauč. Stihl to. Víceméně. Přišel asi v polovině dílu seriálu, ani si nesundal bundu a s pocitem vítěze sebou plácnul na svoje místo před televizí. Mámu už ale žádný seriál nezajímal. Vzpamatovala se z prvotního šoku a začala mu opatrně ohmatávat hlavu a ramena. Trochu se odtáhl: “Coje? Nechně.” ale hned toho zalitoval, jenže máma jeho tón přešla a dál se snažila zjistit, jestli její syn nemá něco zlomeného: “Co se stalo, broučku, někdo ti ublížil?”
“Proč by mi někdo ubližoval, simtě, jsem se zdržel a pak běžel za tebou,” ošil se zase Bernard a máma mu přestala prohmatávat končetiny. “Stihl jsem to, jsem tu, proč koukáš na mě místo na telku?” hlas mu trochu zaskřípal, jak se snažil působit neudýchaně a klidně.
“Bernarde, zahlídl ses v předsíni v zrcadle?” pronesla máma nezvykle vážně, až se trochu polekal. Koukal na ni široce rozevřenýma očima a skoro neznatelně zakroutil hlavou. Když se na něj pořád starostlivě dívala, zvedl se z gauče a málem si zase sednul zpátky. Cítil, jak mu začíná pod riflemi otékat koleno, na které dopadl. Poprvé se podíval dolů na kalhoty a zjistil, že je celý špinavý od toho, jak se válel na přechodu a na něm koloběžka i její jezdec. Máma už stála vedle něj a podpírala ho ze strany, na kterou spadl. Donutila ho udělat krok a pak další, až ho dostrkala do koupelny. Tam nejdřív dala napouštět vanu a pak se otočila zpět na něj: “Svlíkat. No šup, než to na tobě přischne.”
Bernard moc nechápal, co by na něm mělo přischnout, ale poslušně si začal sundavat bundu, když se konečně podíval do zrcadla. Málem z toho pohledu omdlel a hned na to v něm vyrostl pocit neskutečného obdivu k mámě, jak klidně se zachovala, když ho uviděla. Byl celý odřený, jedno ucho mu evidentně koloběžkář přitisknul k zemi a kolem něj teď byly krví slepené vlasy. Krev měl i na bundě, která byla na lokti roztržená. V koleni mu začínalo pulsovat a on věděl, že pokud si rychle nesundá rifle, bude je na něm máma muset rozstříhat. Serval ze sebe oblečení a podíval se zoufalým pohledem na mámu, která stála u vany a zkoušela teplotu vody. Uviděla jeho vyděšené oči a usmála se na něj: “Co jsi dělal, simtě?”
Bernard k ní vztáhl ruce a nechal si pomoct do teplé vody. Nebylo to moc příjemné, dosud ho nic nebolelo, protože venku byl mráz, ale jak se zranění zahřívala, začalo ho bolet úplně všechno a cítil, jak je ošklivě potlučený. Máma mu zrovna umývala mýdlem odřené ucho, ze kterého musel kus chybět podle množství krve všude kolem, a Bernard jí přerývaně vysvětlil, že zapomněl na jejich seriál, šel s klukama do parku a pak to málem nestihl. Po tvářích se mu začaly koulet horké slzy, když si uvědomil, že kvůli němu teď jsou oba v koupelně místo toho, aby seděli s popcornem na gauči: “Je mi to líto, promiň mi to, já nechtěl, achjo, achjo…”
“Bernie,” máma mu přestala umývat krev z ucha a otřela mu tvář od slz, “co blázníš, broučku? Vždyť přece můžeš jít po škole ven s kamarády, seriál si pustíme někdy jindy na streamu. Nebo nepustíme, vždyť je to jen seriál. Jenom se prosím příště snaž dorazit domů v jednom kuse, já mám taky jen jedny nervy.” to už se smála a Bernard se musel taky začít smát. V tu chvíli, když se podíval na hodinky a zjistil, že to nestihne domů na začátek seriálu, se v něm zastavilo srdce a neviděl jinou možnost, než se snažit co nejdřív dostat domů. Teď mu to přišlo jako úplná hloupost. Mohl přece mámě jen zavolat nebo napsat a zůstat ještě s klukama. Proč ho to v tu chvíli vůbec nenapadlo? Chytil mámu za ruku: “Nezlobíš se na mě?”
“Bernie, miláčku, samozřejmě, že ne. Ale lekla jsem se pořádně.” usmívala se, ale vstala z okraje vany. “Pořádně si vymyj všechny škrábance mýdlem a vodou. Zavolej, kdybys nemohl vylézt z vany, jdu se podívat, co ti dáme na to koleno. Vyšla z koupelny.
Bernard se ve vaně opřel a sjel po zadku kousek níž, okamžitě toho zalitoval, protože jednak pokrčil bolavé koleno a jednak si namočil další škrábance, které doteď namočené nebyly. Nechápal, jak mohl být tak podřený, když byl celý oblečený, ale pravda byla, že bundu měl rozepnutou a koloběžkář ho pěkně přimáčknul k zemi a kousek na Bernardovi ještě popojel. Ten kluk byl vyděšenější než Bernard a volal za ním, že si přece musí vyměnit čísla, ale Bernard měl před očima jen hodiny a vidinu mámy samotné u obrazovky, takže se zvedl z vozovky, jakmile se mu podařilo vyprostit se z pod koloběžky, a uháněl dál. Teď seděl ve vaně plné teplé vody a všechno ho bolelo. Zavřel na chvilku oči.
“Mňau.” ozvalo se od dveří a Bernard v první chvíli vůbec nevěděl, co je to za zvuk. “Mňau, mňau.” ozvalo se naléhavěji a Bernard doširoka otevřel oči a posadil se. U dveří stálo kotě a zřejmě mu vysvětlovalo, že na ledu se neběhá nebo podobnou kočičí moudrost po bitvě. Jenže Bernard mu nerozuměl ani slovo. Podruhé za to odpoledne mu přešel mráz po zádech a celý ztuhl. Jak je možné, že kotěti nerozumí?
Rozhovor
“Bernie, není ti něco? Neděje se něco ve škole?”
Bernard sebou škubnul a zaostřil přes stůl na mámu, která seděla naproti němu a střídavě se dívala na něj a střídavě na jeho talíř, na kterém pomalu vychladala bramborová kaše a sekaná, v nichž se Bernard už dobrou půlhodinu vrtal, aniž by do sebe vpravil víc, než dvě sousta. Pokusil se bezstarostně usmát, ale věděl, že mámu neoklamal. Nicméně se na něj usmála zpátky, vstala od stolu a pustila se do poklízení kuchyně. Bernard do sebe honem nasoukal několik vidliček bramborové kaše a značný kus sekané, div se jídlem nezadusil, ale chtěl už zmizet do svého pokoje.
“Už nechceš?” zeptala se máma, když Bernard ještě s plnou pusou jídla vstal od stolu a šel si do skříňky pro krabičku na zbytek své večeře. Zakroutil hlavou a vyhnul se jejímu pohledu. Vzala mu z ruky krabičku a pokývla ke dveřím. Pochopil, polknul a dal mámě rychlou pusu na tvář, než skoro vyběhl z kuchyně. Na chodbě se ještě otočil a nedovřenými dveřmi viděl, jak si máma vzdychla, když brala ze stolu jeho talíř, ze kterého ubyla sotva polovina. Nechtěl jí přidělávat starosti, měla jich sama dost. Mluvila o tom u večeře, něco v práci, někdo se k ní choval špatně. Kolegyně? Šéfová? Proč jen mámu neposlouchal?
Otočil se a proběhl chodbou do svého pokoje, kde sebou plácl na postel obličejem do polštáře. Ucítil, jak za tím tiše vyskočilo kotě a schoulilo se mu u pasu. Ani nemňouklo, vědělo, že to nemá smysl. Od té chvíle v koupelně mu Bernard nerozuměl a ono zřejmě nerozumělo jemu, ať se snažil sebevíc.
Přesvědčoval sám sebe, že je to jen dočasné, že se mu to muselo stát už dřív, když ještě nevěděl, že ty hlasy jsou zvířat kolem a zvířata nevěděla, že jim rozumí. Přejde to, určitě to přejde. Ale co když ne…
Tolik si přál, aby neuměl mluvit se zvířaty. A teď mu přišlo, jako kdyby ztratil něco ze sebe. Mluvil s nimi rád. I proto se zatím nepokusil promluvit s nikým jiným, než s kotětem. Bál se potvrdit si, že nerozumí.
Převalil se na bok a pohladil kotě. Zavrnělo, ale to bylo všechno. Možná spalo. I Bernard zavřel oči, ale spánek na něj nedoléhal. Nejdřív pomalu ale jistě došel k tomu, že bubáci jsou jen jeho dětský výmysl, a teď ještě navíc nemluví se zvířaty. Jestli je tohle dospívání, je to pěkně na nic. A navíc si o tom ani neměl s kým promluvit, protože Jasmína se na něj ani nepodívala od té scény na školním dvoře. Vždycky na chodbě významně otočila hlavu na druhou stranu, když se míjeli, i kdyby to mělo znamenat, že neuvidí na cestu a riskuje zakopnutí. Takže se ani nezdravili. A klukům to říct nechtěl, měli by ho za blázna. No a mámě s tátou? Ani náhodou! Jestli je nějaká věc, co je vždy dokáže naprosto spolehlivě spojit, je to starost o něj. Dali by hlavy dohromady a vymysleli nějaký super plán psychoterapií, nebo dokonce letní tábor pro děti traumatizované rozvodem, nebo něco podobného. Bernard v žádném případě nehodlal přijít o svou míru svobody a volný čas, který mohl využívat po svém.
Ležel v posteli se zavřenýma očima, hladil palcem kotě a přál si, aby si měl s kým promluvit, aniž by toho někoho vyděsil, vyvolal v něm starost, nebo ho aktivoval k nějaké nežádoucí akci. A najednou věděl, že je s ním v pokoji ještě někdo. Někdo přesně takový. Někdo, kdo tak úplně nepatří do Bernardova světa, ale zároveň je jeho plnohodnotnou součástí.
Kotě ve spánku trochu víc utáhlo klubíčko zamotaného tělíčka a zároveň se přitisklo blíž k Bernardově ruce. A Bernard si byl jistý, že cítí to stejné, co on. V tu chvíli věděl, že když otevře oči, uvidí bubáka.
Bernard nechal oči zavřené. Nechtěl bubáka vidět, měl by strach. Stejný strach ale měl z toho, že oči otevře a pokoj bude prázdný. Jenže pokoj prázdný nebyl, tím si byl naprosto jistý, ačkoliv by nedokázal vysvětlit proč.
Přivolal ho a on tu teď byl. Možná tu byl vždycky, ale nechtěl Bernarda strašit. Tentokrát ale přišel na zavolání a zůstával, dokud ho Bernard bude potřebovat. Čišel z něj klid a rozvaha, ale zároveň se ho Bernard bál. Bubák byl zřejmě hodně starý, byl hodně silný a Bernard ho cítil jen pár centimetrů od své tváře.
Bubák nic neříkal a jen čekal. Bernard pevněji sevřel víčka zavřených očí a velice potichu začal mluvit. Povídal bubákovi, co se mu stalo v koupelně ve vaně, když mu došlo, že by možná měl povědět celý příběh, a tak mluvil o tom, kdy poprvé slyšel hlas, jak si myslel, že to jsou bubáci a pak se ukázalo, že s ním mluví zvířata a on může mluvit s nimi. Povídal mu o Jasmíně a o všech ostatních a postupně se mu zprvu roztřesený a přiškrcený hlas uklidňoval. Pak najednou domluvil a v pokoji bylo ticho. Bubák tu ale ještě stále byl, Bernard ho cítil. Trochu povolil pevně zavřená víčka a zrovna když si pomyslel, že by oči přecejen mohl aspoň pootevřít, ucítil změnu. Bubák byl najednou pryč a Bernard to věděl stejně jistě, jako předtím věděl, že tam byl.
Otevřel oči a rozhlédl se po prázdném pokoji. Pak vyskočil z postele a hnal se ze dveří ven.
“Jdu za Jasmínou!” křikl směrem k obýváku, když probíhal chodbou.
“Vem si bundu!” zavolala v odpověď máma.
Bernard strhl bundu z věšáku a už byl venku se dveří. Tohle je víc, než nějaká pošetilá dětská hádka. Musí s Jasmínou mluvit hned teď, a protože by mu nevzala telefon… určitě ji najde v tržnici v Dumbo s nosem zabořeným do knihy, zatímco na stolku před ní bude vychladat horká čokoláda. Rozběhl se na metro.
Proplétal se tržnicí tak rychle, jak to jen dokázal, a vyhlížel obrovské brýle, podle kterých Jasmínu vždycky bezpečně identifikoval. Nikde ji neviděl. Zastavil se u jednoho z pultů a přemýšlel jestli si má něco koupit, nebo jestli nemá něco koupit Jasmíně, až ji najde, když se přímo vedle něj ozvalo: “Co tady zmatkuješ?”
Nikdy nebyl šťastnější, že ji vidí. Jasmína seděla na barové stoličce u vysokého stolku a před sebou měla kelímek s víčkem a knihu. Přecejen ji trochu znal. Usmál se a přistoupil k jejímu stolu. Jasmína se na židli zavrtěla a vypadala, že by nejradši zase otočila hlavu na opačnou stranu a dělala, že Bernarda nevidí, jenže to dost dobře nešlo, když už na něj promluvila. Bernard využil její váhavosti a začal se o překot omlouvat. Chrlil ze sebe bez ladu a skladu slova o tom, jak si nevážil jejího kamarádství a jak jediná ona mu rozumí. Nebyl si úplně jistý, kde všechny ty obraty vzal, nejspíš v nějaké romantické komedii, nicméně to vypadalo, že to zabírá. Jasmína tála a koutky jí trochu cukly, jak se bránila úsměvu. Bernard situaci odhadl, že může přejít na téma, kvůli kterému je tady: “Můžem jít někam víc do soukromí?” rozhlédl se po tržnici.
Když se otočil zpátky k Jasmíně, už stála vedle něj a oblékala si bundu. Pak vzala pod jednu paži knihu, pod druhou Bernarda za loket a tajemně prohlásila: “Věděla jsem, že přijdeš k rozumu. Pojď, vím přesně, kam se zašijem.” a rázně vykročila.
Bernard jen tak tak stihnul sebrat ze stolku její prázdný kelímek, aby ho po cestě hodil do koše.
Jasmína vypochodovala z tržnice a hned za vchodem prudce zahnula do nepatrného průchodu mezi budovy původních doků přetvořených nyní na komerční prostory. Vznikla tu ulička úzká tak, že se do ní ani nevešly popelnice, což někomu nebránilo v tom naházet sem pár prázdných dřevěných beden. Jasmína s jistotou člověka, co tu není poprvé, stoupla na spodní bednu a přitáhla se nahoru. Než se Bernard vzpamatoval, přelezla hromadu na druhou stranu a zmizela mu z očí. Ohlédl se, jestli je někdo nevidí, tohle nemohlo být legální. Nemohl si sice honem vzpomenout, co by mohlo být nezákonného na rozhovoru ve veřejném prostoru, ale připadalo mu, že dělá něco, co se nesmí.
Nad horní bednou se objevila Jasmíny hlava: “Jsi tam přimrzl, nebo co?” Bernard si povzdechl a přelezl bedny taky.
Na druhé straně byly další bedny, tentokrát ale netvořily nestabilní hromadu, ale bylo z nich poskládané provizorní sezení, na kterém se už Jasmína uvelebila v tureckém sedu. Bernard se posadil naproti ní a přešel rovnou k tématu, aby jí nedal možnost odvést řeč jinam: “Viděl jsem bubáka. Teda neviděl, ale cítil. Přivolal jsem ho, přišel za mnou do pokoje. Teď před chvílí, běžel jsem rovnou za tebou.” spustil nesouvisle a Jasmíny obličej se z výrazu dychtivého očekávání na krátkou chvilku proměnil ve zklamání. Rychle ale ovládla mimiku a zatvářila se účastně, což podpořila doplňujícími dotazy.
Byli zrovna s hlavami u sebe zabraní do rozebírání Bernardovy bubákové teorie na prvočinitele a třídili ji na nesmyslné dětské výmysly a nejspíš zaručená fakta, když se nad hromadou objevila rozcuchaná hlava nějakého kluka přibližně jejich věku, možná trochu staršího. Jasmína to zaznamenala dřív, než si Bernard vůbec všimnul, otočila se k hromadě beden a prohlásila: “Obsazeno!” Hlava kluka okamžitě zmizela.
“Takže jak jsem říkal, myslím si, že bubáci mají něco společného s duchy, nebo prostě něčím, co po lidech zůstane, když umřou.” pokračoval Bernard, když byli bezpečně zase sami.
“Najednou ti nevadí slovo duchové?” ušklíbla se Jasmína a Bernard se taky trochu usmál: “Ne, no, asi dospívám, co?” sledoval přitom obličej Jasmíny, která se na něj ještě víc zašklebila, jakože se jí to s tím dospíváním moc nezdá. “Strachu je potřeba čelit, jinak tě ovládne.” rozumoval dál Bernard a Jasmína se zajíkla smíchem. Zhoupla se přitom vsedě a trochu se zaklonila. Nad hromadou beden se objevila další hlava a Jasmína v záklonu vykřikla: “Obsazeno!” Hlava zmizela a Jasmína se zase vrátila do vzpřímeného sedu naproti Bernardovi. Už se nesmála ani nešklebila, jen se usmívala a bylo na ní vidět, že je ráda, že už spolu zase mluví. Bernard si v tu chvíli uvědomil, jak blízko u sebe sedí, asi se v rámci zápalu rozhovoru přisunuli blíž sobě. Teď mlčeli a Bernard věděl, že kdyby se jen trochu naklonil dopředu, dotkne se svým čelem jejího.
Jasmína se ani nehnula a jen se na Bernarda z té blízkosti dívala. Mlčela. To jí nebylo podobné. Bernard cítil, že se mu začínají potit dlaně a bylo mu trochu špatně od žaludku, nechtěl se ale pohnout, aby zase něco nepokazil a Jasmína se s ním nepřestala bavit.
V tu chvíli se Jasmína prudce otočila opět k hromadě beden, přes kterou sem přišli, a zakřičela: “Obsazeno!” Když Bernard vzhlédl, uviděl jen bambuli čepice mizící na druhé straně hromady.
“Jakto, jaktože ti lidi vždycky odejdou? Ne že bych tady k té diskuzi potřeboval další uši, ale objektivně je tu místa dost, proč se nechají tak jednoduše vyhnat?” řekl Bernard směrem k nebi nad hromadou beden a na Jasmínu se otočil až při posledním slově. Dál nepokračoval, když uviděl její výraz. Zase věděla něco víc, než on a teď se mu to chystala sdělit jako malému klukovi. Tuhle její polohu neměl rád.
“Ty to vážně nevíš, že ne?” začala a Bernard okamžitě litoval toho, že se zeptal, ale už bylo pozdě. Jasmína si upravila brýle na nose, což dělala jen když potřebovala dodat svým slovům na důležitosti, a s lehkým úšklebkem prohlásila: “Oni si myslí, že se tu muchlujeme.”
Bernard úplně ztuhnul. Nedokázal by v té chvíli pohnout ani prstem. Myslela si snad Jasmína, že se budou muchlovat, když jí řekl, aby šli někam do soukromí? Proto nezůstali na lavičce v parku, ale zatála ho sem?
Jasmína seděla naproti němu stále ještě s úšklebkem na tváři a sledovala jeho výraz naprostého ohromení. Možná měl dokonce pootevřenou pusu, nedokázal by to v tu chvíli sám říct. Zjistil, že už se může hýbat. Využil toho, aby se poprvé rozhlédl kolem bedny, na které seděli. Uzounká ulička mezi cihlovými zdmi, na jedné straně končící plotem a na druhé straně zahrazená hromadou starých beden. Ideální místo pro první polibek, prostě romantika sama. Navíc začínalo mrholit.
Otočil se zpátky na Jasmínu, která teď seděla na kolenou, opřená o jednu ruku a tak nějak přirozeně nakloněná blíž k Bernardovi ho sledovala ze skoro až nepříjemné blízkosti. Neusmívala se a těkala očima po jeho tváři. Posunula trochu ruku blíž k jeho koleni, ale nedotkla se ho. Bernard nasucho polknul.
“A ty… ty bys chtěla..?” vydal ze sebe přiškrceným hlasem, který nepoznával. Snad vteřinu bylo tíživé ticho, ale Bernardovi to přišlo jako několik minut. Po celou dobu mu v hlavě zněl nějaký hlas, který křičel: “Dej jí pusu! Nakloň se dopředu a dej jí pusu, ty blázne! Honem!”
Bernard nemotorně zvedl ruku a dotkl se konečky prstů Jasmínina kolena. Nestihl promyslet další krok, Jasmína v tu chvíli seskočila z bedny a prohlásila, že už je pozdě a musí domů, ale o těch bubácích si musejí rozhodně znovu a daleko víc promluvit. Bernard seděl stále na bedně a koukal se, jak Jasmína šplhá na hromadu pryč z uličky. Než mu zmizela z očí, vydal z sebe ještě nejdřív neartikulovaný zvuk a pak se mu podařilo zformovat skoro celou větu: “Jsi to… zlobíš se na mě?”
Jasmína zakroutila hlavou: “Neblázni, jsme přece kamarádi, vzala jsem tě sem, aby nás nikdo neslyšel ne kvůli… tak ahoj.” Poslední slova řekla, když přelézala horní bednu a otočila se obličejem k Bernardovi. Měla úplně červenou tvář. Že by jí ten výstup na hromadu beden dal tak zabrat? Pak zmizela a Bernard v uličce osaměl.
“Hej, čekáš tu na někoho?” ozvalo se z vršku hromady a Bernard zvedl oči. Nevěděl, jak dlouho už tam sedí, co Jasmína odešla, zabraný do svých zmatených myšlenek. Zakroutil hlavou a seskočil z bedny. Počkal, než hromadu přelezou příští uživatelé tohoto soukromého koutu a kývl na ně, když mu jeden z nich poděkoval.
Jasmína samozřejmě už dávno nebyla nikde v dohledu. Bernard se vydal pomalu k domovu s hlavou plnou absolutně neuspořádaných myšlenek, které tentokrát neměly nic společného ani s bubáky ani s mluvícími zvířaty.
Mobil
Bernard bezcílně chodil po nábřeží East River. Nebo už to v těchto místech byla Hudson? Nezáleželo na tom. Lampy se už dávno rozsvítily a na nábřeží bylo dost rušno. Lidé venčili psy a provozovali různé večerní sportovní aktivity, nejvíc běhání. Aniž by si to uvědomoval, mířil pomalu ale jistě na stanici trajektu, nejrozumnější způsob, jak se v tuto denní dobu a z tohoto místa dostat domů.
V hlavě mu pořád dokola kroužily obrazy a věty setkání s Jasmínou. Neměl absolutně ponětí, jak se má teď chovat. Měl by dělat, jakože se nic nestalo a v pondělí ji ve škole normálně pozdravit? Nebo je to moc špatný nápad a měl by si s ní radši narovinu promluvit o tom, co se… co se vlastně stalo? Ani se sebe nedotkli a ona mu řekla, že celou situaci špatně pochopil, takže se přece nic neděje, není co řešit. Přesto mu to tak nepřipadalo.
Vytáhnul mobil a nalistoval konverzaci s Patrikem. Začal za chůze psát zprávu, ale pak ji zase smazal, zastavil se a koukal do temné vody s mobilem pořád v ruce. Toho běžce vnímal, když se k němu blížil, ale nevěnoval tomu zvláštní pozornost, běhalo kolem něj plno lidí. Takže si pozdě všimnul, že tenhle se mu nehodlá vyhnout jako všichni ostatní. Ucítil tvrdý náraz ramenem a měl co dělat, aby nepřepadl přes zábradlí do vody. Mobil musel zřejmě pustit, ale neslyšel ho dopadnout. Stabilizoval se rukama na zábradlí a podíval se za mizejícím běžcem v kapuci, který vypadal, jako kdyby si kolize vůbec nevšiml. Najednou se mu v hlavě vynořila myšlenka: “Má tvůj mobil.”
Bernard nevěděl, odkud se ta myšlenka vzala, ale byl si jistý, že to byla pravda. Rozběhl se za člověkem v kapuci, ale věděl, že je to dost velká beznaděj. Kapucák zrychlil, jakmile uslyšel Bernardovy kroky, a prudce zahnul po stezce za nejbližší keř, mířil mezi domy. Nikdy ho nedožene a na ulici ho zcela ztratí.
Bernard nicméně běžel dál a také zrychloval. Ostře vybral zatáčku za keřem a málem vletěl na záda člověka v kapuci. V poslední chvíli se zastavil, ale než stačil něco říct nebo si vůbec rozmyslet, co teď bude proti dospělému člověku sám dělat, zlomil se ten v kapuci v pase a nekontrolovatelně se roztřásl. Dostal zřejmě nějaký záchvat. Bernard okamžitě začal vzpomínat na první pomoc a co se v takovém případě dělá, ale ani to nestihl vymyslet. Jak záchvat přišel, tak okamžitě odezněl ve chvíli, kdy člověk pustil Bernardův mobil na zem. Přestal se třást, trochu se zapotácel, jako kdyby ho někdo hrubě odstrčil, ale jakmile opět nabyl rovnováhu, dal se zběsile na útěk, aniž by se ohlédl.
Bernard za celou dobu nespatřil nic jiného než jeho záda v mikině a hlavu pod kapucí. Ještě chvilku se díval za vzdalujícím se běžcem a pak se otočil ke svému mobilu ležícímu na zemi. Sehnul se, aby ho sebral a v tu chvíli to uviděl.
Víc to ucítil, než uviděl, jako dnes ve svém pokoji. Ale určitě to tentokrát i viděl. Jak se sklonil k zemi, proběhl vedle něj napravo po stezce stín. Bylo to na naprostém okraji Bernardova periferního vidění, ale bylo to tam. Myslel by si, že tam proběhla krysa, kdyby k tomu ještě navíc necítil, že to byl bubák.
Bernard se narovnal. Bubák stál přímo za ním. Cítil ho. Zároveň ale věděl, že se nemůže otočit, pokud ho nechce zahnat. Stál tedy na místě, koukal před sebe na cestičku osvětlenou lampami, po které záhadně neprocházeli ani neprobíhali žádní lidé, a pronesl potichu: “Děkuju.”
Bubák za ním se pohnul. Bernard cítil, že na něj chce promluvit, ale něco tomu brání. Skoro jako kdyby mezi nimi bylo odhlučněné sklo. Ještě chvilku za Bernardem bubák byl a pak, těsně předtím, než zmizel, položil Bernardovi krátce ruku na rameno. Nebyla to ani ruka a ani ji nepoložil, ale Bernard vycítil to gesto. Necítil ho fyzicky na rameni, cítil to uvnitř. Věděl, že mu bubák chce naznačit, že se od něj Bernard nemá čeho bát. Bernard se ale nebál, myšlenka na strach ho ani nenapadla.
A najednou byl na cestičce zase sám a jako kdyby se z něj zvedl neviditelný poklop, zvuky města se zhlasily. Ani si předtím nevšiml, že by potichly. Po nábřeží proběhl udýchaný člověk a pozdravil se v běhu s jiným v protisměru. Bernard byl už zase plně zpátky ve světě viditelném a slyšitelném pro všechny lidi. Ale ta ochutnávka světa neviděného a neslyšeného v něm zůstala. Už se toho světa nebál, chtěl ho naopak poznat víc. Chtěl se do něj vědomě vrátit a naučit se slyšet bubáky. A vidět, když to bude možné.
Podíval se na hodiny na mobilu a vytřeštil oči. Rozběhl se na poslední trajekt, který tak tak stihnul. Po cestě napsal mámě zprávu, aby neměla strach. Teď musí jen vymyslet, co dál. Pomůže mu i s tímhle světem Jasmína, nebo to bude muset zkoušet sám? Opřel si čelo o studené sklo trajektu a díval se do temné vody. Dospívání není zas taková zábava, když s ním navíc objevujete skrytý svět. Bernard zavřel oči. Však on ten svět počká do zítra.