Po potopě: Výtah

“Odpadní ostrovy se staly od sedmdesátých let po potopě důležitou součástí života pod hladinou. Nejdřív jsme mysleli, že se budeme odpadu zbavovat prostě tak, že ho vyhodíme do oceánu, však je v něm místa dost, když teď pokrývá naprosto celý zemský povrch. Ale velmi brzo se ukázalo, že tohle řešení není moc praktické. Odpad hnil na dně moře a otravoval vodu kolem. Ryby a další živočichové se začaly sídlištím vyhýbat a kvalita vody v okolí se výrazně zhoršila, jako kdyby se vytvořilo něco jako smogový opar (viz pravěká historie suchozemců na straně 53 této učebnice). Když se vše umocnilo velikou sídlištní pandemií pocházející z kontaminovaných řas a mušlí pěstovaných kolem sídlišť, bylo jasné, že situaci je potřeba okamžitě řešit. Do chodeb byly vedle popelnic (tehdy pouze zásobníků na odpad s vyklápěcím dnem, kterým se obsah vysypával do oceánu) přidány drtiče odpadu velice podobné, jaké známe dnes. Odpad se místo přímo do popelnic začal vyhazovat do drtičů, které následnou drť skladují v popelnicích. Z popelnic vše putuje do popelářských robotů, které odpad dál drtí a poprvé lisují. Z robotů jsou první volně slisované cihly odpadu vysypány do sídlištní skládky, velké buňky, ve které se nechají z odpadu odehnít organické části (následně využívané pro zemědělský průmysl, viz kapitola 15 této učebnice “Rozdíl mezi nadmořským a podmořským zemědělstvím”) a pevné složky se lisují do kompaktních cihel - stavebních dílů odpadních ostrovů. Jakmile je nalisováno velké množství cihel, jsou umístěny v odpadních kontejnerech pod výtah na odpadní ostrov a posádka popelářů se vypraví nad hladinu, kde staví odpadní ostrov tak dlouho, dokud nepoužije všechny cihly. Ostrov plave na hladině připoután ke konstrukci sloupu výtahu a potápí se vlastní vahou, až narazí na dno. Jakmile ostrov sedí na dně, zasype se zeminou z mořského dna a předá se řádu, aby na něm založili další zeleň pro výrobu kyslíku. Případně se prodá nějakému zbohatlíkovi, který si z něj udělá prázdninové sídlo - to jsou soukromé ostrovy s omezeným přístupem. My lidé prostě nakonec přijdeme úplně na všechno. Nás potopa neporazí, my si postavíme vlastní novou pevninu z odpadu! A když to půjde tímto tempem, budou za pár milionů let třeba celé nové kontinenty vyrobené pouze z odpadu!”

učebnice historie průmyslu

Laneka přecházela po buňce a snad po sté kontrolovala obsah bagu, který si sbalila už před několika dny a od té doby ho několikrát vyprázdnila a znovu do něj všechny věci naskládala. Chtěla si být jistá, že má opravdu všechno, co s sebou chce mít. Bylo to trochu zbytečné počínání, nic zásadního nemohla zapomenout, protože na odpadním ostrově stejně nic nepotřebovala. Odolné popelářské obleky pro práci nad hladinou byly dávno nachystány ve výtahu vyčištěné a vyspravené. Pod oblekem mohla mít jakékoliv funkční oblečení a navíc erární spodky byly ve výtahu také pro všechny případy k dispozici. Popeláři si s sebou samozřejmě mohli vzít jakékoliv osobní věci, knihy, karty, cokoliv, co se jim vešlo do standardizovaného bagu, který přesně pasoval do úložného prostoru v kabině na spaní. Vše důležité a potřebné ale zajistila firma. Rozhodně totiž nemohla dopustit, že dopraví nad hladinu někoho, kdo pak nebude moct pracovat, protože si zapomněl třeba ponožky.

Cesta nad hladinu se koná přibližně každých deset týdnů, záleží to na tom, za jak dlouho se v sídlišti naplní odpadní kontejnery, a posádka pak zůstává na odpadním ostrově, dokud všechno nezpracuje. To trvá dalších několik týdnů, standardně ale ne víc než tři. Je možné se přihlásit na každý třetí turnus, což Laneka pravidelně dělá. Je jedna z mála, většině lidí se nad hladinu nechce, je tam pořád pod mrakem, fouká a často prší nebo sněží. A tak se na službu popeláři hlásí vždy jen z finančních důvodů, nebo když jim je naznačeno, že už dlouho nebyli nad hladinou a že to patří k jejich práci. Pro Laneku je ale tohle jediný způsob, jak se opravdu cítit naživu. Je to její jediný kontakt se skutečným světem.

Turbíny výměníků vzduchu se rozhučely, Laneka naposledy zatáhla zip na svém bagu, hodila si ho přes ramena a vyběhla ze své buňky. Už je to tady! Konečně je zase v pohybu! Za pár hodin už bude zase nad hladinou!

Vyskočila z rychlovlaku a nemohla si pomoct, aby neběžela k výtahu, před kterým už stál Natilan a kontroloval popeláře podle seznamu přihlášených. Ne že by se mu stávalo, že by musel někomu ve vstupu do výtahu bránit, spíš naopak mu často někteří přihlášení chyběli a musel je pak shánět a případně volat náhrady. Z dálky se na Laneku usmál.

“Máš kabinu hned vedle dveří ven a na opačné straně od záchodu,” mrknul na Laneku, když se mu čipem v ruce zapsala do tabletu. Odbavoval posádky na odpadní ostrovy už několik let a Laneku nejdřív neměl vůbec v lásce, protože se několikrát pokusila dostat do výtahu, aniž by byla přihlášená na daný turnus. To se mu stalo poprvé a dosud naposledy, že by někdo opravdu chtěl nad hladinu tak moc, aby se snažil podvádět. Laneka však brzy pochopila, že tohle pravidlo se nedá ani ohnout, natož porušit, takže se uklidnila a chodila se pravidelně zapisovat na každý nově vypsaný turnus, na který se zapsat směla. Později ji Natilan už zapisoval sám a jen s Lanekou koordinoval data. Umístění popelářů do kabin dělal náhodným algoritmem stroj, ale dalo se do něj ručně zasáhnout a vyjít vstříc preferencím vzorných zaměstnanců. A to přesně Natilan pro Laneku vždy dělal. Kabina co nejblíž východu, jen pro ten pocit, že skutečný venkovní svět je na dosah ruky, a daleko od záchodu, na který celou noc courali starší popeláři.

Výtah, respektive kabina výtahu, byl velká buňka s kruhovým barem uprostřed, uvnitř kterého byla malá kuchyňka určená k ohřátí jídel nachystaných v zásuvkách, a přípravě nápojů z ne zcela špatně zásobeného baru. Vně baru byla připevněná po celé délce sedačka, ke které na jedné straně přiléhal jídelní stůl, rovněž vykrojený do půlkruhu, pod nějž byly z druhé strany zasunuty stoličky, místo ke konzumaci. Z druhé strany baru bylo možné před sedačku spustit od stropu televizi, nebo ze sedačky vytáhnout jednoduchou  VR techniku (jen brýle, sluchátka a rukavice). Tohle vybavení zajišťovalo jakousi společenskou zónu.

Přibližně uprostřed buňky byl na pravé straně z pohledu ode dveří vstup do sprchy a na levé na záchod. Zbytek prostoru vyplňovaly takzvané osobní kabiny. Byly to malé buňky, do kterých se akorát vešla matrace a vedle ní zbylo místo na malý stolek a vedle něj úložný prostor na umístění bagu. V buňce bylo osvětlení, také tam byla malá televize a ve zdech reproduktory. Buňka byla vysoká tak, aby se v ní dospělý člověk pohodlně posadil a ještě mu zbyl rozumný prostor nad hlavou, dlouhá byla na délku matrace. Osobní kabina se dala zavřít poklopem, který zajistil jejímu obyvateli soukromí a trochu utlumil okolní hluk.

Původní návrh těchto spacích kabin vznikl dávno před potopou jako koncept levného ubytování pro cestovatele baťůžkáře, kteří chtěli za málo peněz poznat svět a nedávalo jim smysl platit horentní sumy za luxusní hotelové pokoje, ve kterých nakonec stejně jen přespí. Nápad postupně adaptovaly všechny frekventované turistické destinace a takzvané kabinové hotely se brzy staly velmi lukrativním odvětvím cestovního ruchu. To bylo všechno v době, kdy byla nouze o prostor a na sebe naskládané šuplíky na lidi se stavěly od Tokia přes Barcelonu až po San Francisco. Nyní už nouze o prostor není, na mořském dně je prostoru dost. Ale tahle myšlenka našla uplatnění právě v logistice odpadů a všechny popelářské výtahy jsou vybaveny spacími kabinami. Dává to tak popelářům důstojné podmínky k životu nad hladinou, protože po celou dobu prací na odpadním ostrově se budou vracet na jídlo, hygienu a spánek právě do výtahu, který na noc nebo v případě velmi špatného počasí zajede kus pod hladinu do bezpečí vody.

Laneka si hodila bag do své kabiny a šla se ke stolu pozdravit s Mortiem a Heklaite, kteří si už stihli namíchat první drink. Mortiem se na ni široce usmál a přátelsky ji vzal kolem ramen.

“Lanečko, holčičko, vítej zase v pekle! Dáš si s námi trochu tekutýho štěstí?” a už se hrnul za bar, aby Lanece taky namíchal něco s alkoholem. Mortiem byl zkušený popelář, který jezdil na odpadní ostrovy už desítky let, ale přesto se mu z dekomprese vždycky dělalo hrozně špatně. Nicméně si pořídil dvě ženy a žádnou z nich nenechal pracovat, takže se musel na tyhle šichty zapisovat stejně pravidelně jako Laneka, aby tenhle život zvládl zaplatit. Měl jasný názor na to, že muži mají pracovat a živit ženy. Laneka se mu od začátku nelíbila, nejen protože dělala stejnou práci jako on, nelíbilo se mu, že vůbec pracuje. Během jedné cesty nahoru, kdy Mortiem ležel zkroucený ve své kabině a tiše trpěl dekompresí, mu Laneka donesla šálek čaje, do kterého přidala alkohol. Horší už to s Mortiem stejně být nemohlo a ona někde vyčetla, že alkohol může při těchto stavech pomoct, protože působí jako anestetikum a uvolňovač svalů. Zabralo to. Opili se spolu do němoty a zatímco Mortiem ráno bez problémů nastoupil do šichty, Laneka celou první polovinu dne nad hladinou strávila s hlavou v záchodě a přišla o část mzdy. Od té doby ji ale vzal pod svá křídla a ona ho měla ráda jako tátu.

“Jen jeden, Morty, šetřím si na novou postel, nechci zase přijít o mzdu.” houkla na něj, ale usmívala se přitom. Heklaite si poposedla na lavici a uvolnila tak místo pro Laneku u stolu.

“Slyšela jsem, že jsi šla do Vespodu, tak už ses konečně zbavila zábran, Lani?” naklonila k ní hlavu Heklaite hned, jak se Laneka zasunula za stůl. V očích jí hrály plamínky zvědavosti. Heklaite byla ještě starší než Mortiem a k popelařině se dostala potom, co její manžel zahynul v bouři při jedné výpravě nad hladinu právě na odpadní ostrov. S Mortiem se znala dlouho a byla pro něj další výjimka z pravidla, že ženy nemají pracovat. Dokázal pochopit, že Heklaite nechce jiného muže a z praktických důvodů (např. přežití) musí vydělávat peníze.

Mortiem se vrátil zpátky s lahví podezřele barevné tekutiny a sklenkou pro Laneku: “Nene, žena říkala, že Korya přišla do Vespodu zase sama.” Podíval se významně na Laneku a Heklaite vydala citoslovce zklamání.

“Zrovna vy dva mi budete povídat, jak bych měla žít.” rozesmála se Laneka a obrátila do sebe nabízený drink. Moc dobře věděla, že o ni mají jen starost a přejí jí ten nejlepší život v rámci možností nabízených v sídlišti. Přesto jí nebylo příjemné, jak moc se do jejího soukromí snažili plést.

Ještě chvíli s nimi poseděla, zatímco se kolem postupně trousili další popeláři, ubytovávali se a někteří si přisedávali ke stolu. Potom se omluvila a zalezla do své kabiny zavřít na chvilku oči před startem. Ráda takhle ležela těsně předtím, než se kabina dala do pohybu. Vnímala tupé rány doprovázené lehkými otřesy, jak jim na spodek výtahu připojovali odpadní kontejnery plné stavebních cihel ze slisovaného odpadu. Nic se nepálí, recyklace se omezila na věci, které dávají smysl recyklovat, zbylý odpad se lisuje do pevných stavebních prvků a staví se z něj budoucnost lidstva. Z mořského dna se těží zemina, mísí se s kompostovatelným odpadem a tou se dokončuje několik posledních desítek metrů ostrova, který již vlastní vahou klesl na dno oceánu a je připraven k osazení nebo k prodeji. To už ale není práce popelářů. Popeláři jen staví odpadní ostrovy. Jakmile je nějaký postavený, založí se na pontonu nový, vyvede se k němu výtah a začíná se nanovo.

Ostrov, na který se chystali byl, celkem mladý. Znamenalo to, že pod ním zatím ještě stále byl umístěný ponton a celý ostrov se hodně pohyboval, protože jeho převážná část byla zatím nad hladinou. Laneka zažila dokončení ostrova, který již pevně seděl na mořském dně a oni ještě přidávali cihly nad hladinu, aby zvětšili jeho plochu. Tahle práce byla jednoduchá a po ostrově se dalo běhat a skákat. Když poprvé vstoupila na holý ponton připravený u nového výtahu pro aplikaci základní vrstvy odpadních cihel, myslela si, že nebude schopná udělat další krok. Počasí bylo moudré, moře klidné, ale ponton se přesto nekontrolovatelně houpal ze strany na stranu při každém sebemenším pohybu popelářů. A teď se po nich chtělo, aby se jich tu zároveň pohybovalo několik a ještě ke všemu s cihlami, které pomocí robotů zalisovávali do sebe. Bylo to naprosté šílenství. Tehdy jí nejvíc pomohla Heklaite, která poznala její strach a ztuhlost, uvolnila ji vlídnými slovy a naučila ji houpavý námořnický krok, kterým se dalo relativně bez problémů pohybovat po pontonu. Teď už Laneka krok ovládala natolik, že na něj nemusela myslet a mohla si při práci zpívat.

Zpívat. Při zpěvu měla pocit, že opravdu žije. Vnímala celou svou fyzickou schránku a zpívala z plna hrdla při každé příležitosti nad hladinou. Víc a víc chodila dál a dál od ostatních a vypínala si vysílačku, aby mohla zpívat. Ostatní to nijak nekomentovali, popeláři obecně příliš nestrkali nos do cizích zvyků. Každý tu byl svým způsobem nějak odlišný od obecně předpokládaného normálu, to byl společný jmenovatel popelářů. Ve společnosti se sice těšili relativnímu respektu, všichni si moc dobře uvědomovali, že bez nich by se dříve nebo později (nejspíš dříve) utopili v odpadcích. Zároveň se jich ale většina lidí stranila. A tak se stalo, že se k popelářům ve velké míře přidávali jedinci, kteří zas tak moc nezapadali do běžných standardů, protože tady jim bylo dobře.

Laneka nebyla jediný zpívající popelář. Díky jejich relativně častým výstupům nad hladinu si mnozí popeláři užívali, jak jejich hlasy zní v nadmořském tlaku a bez přidaného dusíku a dalších plynů do vzduchu. Dokonce už zažila partičku, která každý večer místo hraní her pořádala karaoke a později už jen prostě společně zpívala, než šli všichni před dalším pracovním dnem spát. Lanece se to líbilo, naučila se nějaké nové písně. Nejvíc ze všeho však milovala, když si zpívala při práci sama venku.