Po potopě: Sídlišťanka

Představ si karavan. Máš to? Ne obytňák, kterej má vepředu kabinu pro řidiče, normálně přívěs, co si zapojíš za auto a vydáš se na dovolenou do jižní Itálie. A teď si představ, že je jako v retro vzhledu, zaoblený tvary, zakulacenej, trochu jako ocucanej bonbón. Odendej mu kola a místo nich na spodek přidělej dlouhý pevný tyče, takový jako nohy na kozu pro řezání dřeva, do kříže, to je pro stabilitu a taky to líp nese váhu, rozumíme? Tak jo, máš retro karavan, na jeho spodku jsou místo kol tyhlety dlouhý tyče a teď ještě potřebuješ na spodek přidělat poklop, takovej jako ponorkovej poklop. Máš to? Neboj, ten poklop pak schováš pod koberec. No a teď už nepotřebuješ dveře na boku, tak je dej pryč. Ale nezůstane po nich díra, prostě tam bude stěna, jo? Okna trochu zvětšíme, ať je líp vidět ven, dáš si rolety, když budeš chtít soukromí. A teď ten karavan asi čtyřikrát zvětši, aby se vevnitř dalo normálně bydlet, aniž by z toho člověku hráblo. Venku totiž moc času trávit nemůžeš. A teď ten zvětšenej a upravenej karavan vem a zabodni ho do půlky těch tyčí do mořskýho dna. A je to, máš jednu buňku sídliště. A teď si představ, že těch buněk jsou stovky nebo tisíce, jsou vedle sebe a na sobě a vedou z nich trubky, ve kterých se normálně dospělej člověk postaví a ty trubky jsou místo silnic a chodníků, jsou široký a dlouhý a kříží se a je jich celý bludiště. A občas ty trubky vyústí v obrovskej karavan, ale už to není karavan, je to třeba nádraží (nojo, máme vlaky a jsou to ty vysokorychlostní, jak vlastně lítaj na magnetech), nebo obchoďák, kancly, úřady, školy... Všecko pod vodou, všecko hluboko na mořským dně.

Život pod vodou už není fantazie, je to budoucnost. Je to současnost. Složte už dnes zálohu na svou buňku v Sídlišti!

komentář reklamního spotu na propagaci obytných buněk v Sídlištích

Laneka žila v sídlišti celý svůj život, stejně jako její rodiče, jejich rodiče, jejich rodiče… Svět před potopou nezažil nikdo, koho osobně potkala. Měli filmy a seriály a videa, to všechno znali a tak věděli, jak to vypadalo. Jenže jaký to byl pocit, jaké to bylo moct si zpívat ve sprše, vyběhnout ráno naboso do mokré trávy v zahradě, sedět s čajem na terase a sledovat západ slunce, nic z toho audiovizuální záznam nenahradil. Ani virtuální realita ne.

Žijí v hlubině už po generace. Nad vodou zůstaly jen vrcholky nejvyšších hor a ty lidé uměle osázeli zelení, která dokázala ve změněných klimatických podmínkách přežít, aby rostliny udržovaly na Zemi atmosféru vhodnou k životu, dýchatelný vzduch a rozumnou teplotu planety. Aspoň dokud to bude potřeba. Lidstvo v sídlištích stejně pomalu vymírá, to je holý fakt, je to nevyhnutelné. Snad rostliny nezemřou dřív než lidé.

Přiložila dlaň na čtečku na dveřích a ty se tiše otevřely, dveře stejným způsobem zamkla. Implanty měli všichni, byla to podmínka života v sídlišti, takže pokud volíš mezi životem a smrtí, necháš si do ruky implantovat čip. O nic nejde, je to na počkání, dokonce ti ruku umrtví, když si řekneš, ale není to potřeba, umrtvující injekce často bolí víc než injekce se samotným čipem, píchne se pod kůži a je to, na několik let pokoj. Díky implantu máš přístup tam, kam potřebuješ, platíš s ním, dokonce tě podle něj můžou lokalizovat, když se ti něco stane. Je to velká výhoda, pár lidem už to zachránilo život, když se zapomněli venku a nespočítali si správně kyslík na návrat.

Laneka ven moc nechodila, nebavilo ji všechno to povinné divadlo kolem. Ven se nesmělo jen tak v plavkách, hrozilo rychlé podchlazení, takže bylo potřeba vlastnit neopren, nebo si ho rezervovat předem v půjčovně. Taky se ven nesmělo bez dýchacího přístroje, když už se jednou člověk ponořil do poklopu, počítalo se s tím, že bude venku asi hodinu, ne že se za dvě minuty vrátí, protože mu došel dech. Takže pěkně plná potápěčská výbava. A taky se výstupy daly dělat jen z hlídaných stanovišť, kde ti otevřeli poklop do vody. Žádná speciální manipulace s poklopem nebyla potřeba, prostě se odšrouboval a otevřel, ale obsluha ti pomohla s výstrojí, pokud jsi potřebovala, a taky dala pozor, aby ses zalogoval implantem při odchodu. Právě tohle už pár lidem zachránilo život, počítač včas upozornil, že někomu venku dochází vzduch a měl by být vidět oknem, jak se vrací. Když se nevracel, vyrazili záchranáři.

Dřív měla poklop každá buňka, bylo to součástí pocitu svobody po přestěhování z povrchu do hlubiny. Z buňky se dalo vyjít do spojovací chody a odtud pokračovat dál do ostatních částí sídliště, nebo si mohl člověk odšroubovat vlastní poklop a jít si zaplavat přímo z ložnice. Taky se první sídlišťané skrz poklopy navštěvovali a byla to velká zábava. Místo toho, aby člověk vyšel na chodbu a vydal se za sousedy suchou nohou, vlezl prostě do vody a zabušil na poklop sousedů, kteří mu otevřeli. Bylo to skvěle neformální a odpadaly starosti, co si na návštěvu obléct, stejně se člověk musel převléct do suchého županu pro hosty.

Postupně ale lidé vlastní poklopy využívali méně a méně, potom se staly přítěží, když na nich bylo potřeba vyměňovat těsnění a další součásti, aby neprosakovaly a nešla od nich zima. Poklopy se nechávaly zapečeťovat a nakonec se začaly vyrábět buňky bez poklopů. Nikdo nestál o díru v podlaze. “Ven můžu přece kdykoliv se mi zachce jedním z veřejných výstupů”, říkali obyvatelé a často následovalo: “A co bych vlastně dělal venku, je tam tma a zima a neuvidím nic jiného, než co vidím z okna.”

Okna byla sice konstrukčně složitější a také náročná na údržbu, ale bez nich život pod vodou nebyl možný. Proběhlo mnoho studií, zda by bylo možné okna co nejvíce omezit, zmenšit nebo je úplně zrušit a nahradit je obrazovkami, ale všechny měly jediný výsledek: Pokud to uděláme, přijdeme všichni postupně o rozum. Člověk potřebuje vidět ven. A potřebuje tam opravdu něco vidět, nejen temnotu vody. Proto jsou nad okny sídliště lampy, které prosvítí několik metrů vody. Zvědavé ryby a další vodní živočichové se ve světle rádi předvádějí a tak je z oken stále něco vidět. Okna jsou všude, ve všech buňkách, ve všech chodbách, kabinách výtahů a dalších částech sídliště. Okna jsou důležitá pro život.

 Laneka se vydala chodbou na hlavní rozcestí. Bydlela v chodbě číslo 34 v jedné ze 40 buněk umístěných naproti sobě po stranách chodby. Buňky vypadají jako karavany, jen v nich je víc místa, mají větší okna (když už jsi pod vodou, můžeš aspoň koukat na ryby) a dveře vedou na chodbu. Obytné chodby ústí na hlavní rozcestí, vždy čtyři chodby mají společné hlavní rozcestí, na kterém se dá nakoupit, najíst se v bistru, nebo sednout na rychlovlak, když se člověk potřebuje dostat do jiného distriktu. Výtahů tu moc není, nejsou potřeba, na patra se pod vodou nestaví, je to konstrukčně náročné kvůli silným proudům. Od té doby, co voda zaplavila více než devadesát procent pevniny, se proudy úplně pomátly. Jako kdyby je někdo pustil ze řetězu, teď už jim nepřekážely žádné kontinenty a mohly se plně vyřádit. Zrychlily, zesílily, staly se jednou z největších přírodních hrozeb pod vodou. Takže bylo bezpečnější držet se při zemi. Navíc místa je pod vodou dost a rychlovlakem jsi všude za pár minut, tak proč to komplikovat.

Jediné výtahy vedou nad hladinu. Sídliště jich má hned několik (aby se neodřízli od hladiny v případě poruchy některého z nich) a většinou ústí do hlavních vlakových křižovatek. Několik výtahů je také soukromých, ty jsou v bohatých obytných distriktech. Distrikt je uskupení obytných, kancelářských, zábavních nebo provozních chodeb a hlavních rozcestí propojených chodníky a silnicemi pro osobní přemisťovadla (od segwayů přes howerboardy až po elektrické rikši). Je rychlejší se po distriktu pohybovat takto, protože rychlovlaky jezdí na jednotlivá hlavní rozcestí, ale vždy jedou k hlavním vlakovým křižovatkám, kde se teprve dá přestoupit. Distrikty jsou rozděleny podle ceny za bydlení (jak jinak, lidé to podle ničeho jiného neumí), podle toho vypadá i nabídka obchodů na hlavních rozcestích a osobní přemisťovadla. Většina sídlišťanů se nikdy nepodívá do jiného obytného distriktu, než ve kterém bydlí (pokud nemá výrazné štěstí nebo výraznou smůlu), ale po sídlišti se pohybují do práce a za zábavou, k tomu používají rychlovlaky.

Laneka byla jedna z těch, pro nedostatek jiného slova, šťastných. Jako jedna z mála lidí byla už snad ve všech distriktech sídliště, to byla výsada popelářů. Byla to taky jejich povinnost. Automatizace vývozu odpadků se zastavila na půli cesty, kdy byl potřeba živý člověk, co bude ovládat popelářské roboty a řešit různé vzpříčené předměty v lisech a drtičkách. Taky zajišťoval bezpečnost, aby například do drtičky někdo nestrčil ruku, protože si na poslední chvíli rozmyslel, že vlastně ten předmět, co patřil jeho ex a který včera ve zlosti vyhodil, nakonec děsně potřebuje. Díky neustálému lidskému dozoru nedocházelo k tolika úrazům při vývozu odpadu. A taky se tahle varianta ukázala levnější, než plná automatizace. O popeláře není nouze, je to jedna z mála fyzických prací v sídlišti a navíc si jich obyvatelé váží. Moc dobře si totiž uvědomují, že bez nich by se utopili. Nejdřív v odpadcích a pak v samotné vodě.

Popeláři se taky čas od času dostali nad hladinu díky službě na odpadním ostrově. Přihlašování na tuhle službu bylo dobrovolné a nebylo potřeba to stanovit jinak, protože nikdy nebyla nouze o pracovníky. Ačkoliv to znamenalo opustit na několik týdnů sídliště a vydat se nad hladinu do nepříznivých povětrnostních podmínek, kde hrozí nebezpečí, že se najednou počasí vzbouří a moře se naštve. Znamenalo to žít několik týdnů ve stísněných prostorách kabiny výtahu, služby byly pořád plné.

Výtahy na povrch jsou vlastně takové jednoduché konstrukce, kterými může volně proudit voda a po kterých se pohybuje kabina (každý výtah má jen jednu), která se v pravidelných intervalech zastavuje a zůstává stát v dané hloubce určitou dobu kvůli dekompresi. Lidské tělo je úžasné, vydrží obrovský tlak a dokáže se pak zase vrátit zpátky do podmínek daleko daleko nižšího tlaku, jen mu musíme dát čas na přizpůsobení. A dýchatelný vzduch, což znamená v každé hloubce jiný poměr chemikálií. Ale tohle všechno máme dávno automatizované, nepřestěhovali jsme se přece pod vodu teprve včera.

Kabina vypadá jako taková jednoduchá ubytovna. Jsou v ní postele oddělené zástěnami alespoň pro iluzi soukromí, malý kuchyňský kout s jídelním stolem, zábavní zóna s televizí, virtuální realitou a pohodlným posezením pro všechny, nechybí samozřejmě úložné prostory, umývárna, záchody a kolem dokola kabiny jsou samozřejmě obrovská okna. Kabina se pro popeláře stávala vždy na několik týdnů v roce druhým domovem. Trávili tam čas po cestě nad hladinu a zase zpět a nad hladinou ji používali jako ubytovací zařízení při práci na odpadním ostrově.

Někteří tam chodili kvůli penězům, za tyhle služby byl výrazný příplatek a člověk ho dostal, i když třeba proseděl týden ve výtahu a hrál karty, protože se kvůli počasí nedalo vyjít ven. Někteří, jako Laneka, tam chodili proto, aby si připomněli, že svět nad hladinou existuje, že to není výmysl. A taky se tam dalo zpívat.