Po potopě: Sídiště

Nebaví vás práce, šéf se po vás zase pěkně povozil a kolegové jsou banda řiťolezů? Sedíte u kompu od nevidím do nevidím, na dovolenou stejně nikdy nepojedete a každý večer v hospodě nad sklenkou přemýšlíte, kam tohle všechno vlastně vede? Omrzel vás život nad hladinou a hledáte nový směr? My vám nový směr nabízíme! Směr dolů! Zažádejte právě teď o práci v novém sídlišti v hlubině! Pracovní den tu má jen 5 hodin včetně hodinové pauzy na oběd! Pracovní týden navíc trvá jen 4 dny! A co s takovým obrovským množstvím volného času? Máme pro vás všechno, co si jen v hlubině můžete představit! Máme herny plné virtuální reality, obrovská fitness centra vybavená nejmodernějšími přístroji a pomůckami, 60K kina s prostorovým 18.1 zvukem, luxusní restaurace a bary s největším výběrem nápojů a pokud vás všechno tohle omrzí, můžete vyrazit na procházku po mořském dně! Pracujte v hlubině a dejte svému životu nový směr již dnes!

náborová inzerce

Laneka dorazila na rozcestí a posadila se na barovou stoličku u malého bistra. Téměř okamžitě před ní přistál hrnek s tmavě hnědou tekutinou a talířek se snídaňovou rolkou. O obsluhu se staral starší typ obslužného robota. Už mu pár desítek let bylo a občas něco rozlil, ale Kafryr se ho nedokázal zbavit a pořídit si nový model. S dalším zvednutím poplatků za život to ani nešlo, takže se upnul k sentimentalitě a promazával a opravoval svého letitého pomocníka, třeba ho nakonec ještě přežije.

Rolka byla horká a Laneka musela dávat pozor, aby si nespálila pusu. Imitace míchaných vajíček vyrobených z proteinu z mušlí ochucená Kafryrovým tajným kořením (umělá ochucovadla namíchaná v poměru, který znal jen on) zabalená v mořské řase a usmažená. Tekutina v hrnku nebyla káva ani čaj, žádná z těchto rostlin nepřežila potopu. Šlo o horkou obarvenou vodu s obsahem kofeinu oslazenou a ochucenou trochu do hořka, aby připomínala skutečnou kávu, kterou nikdo z jejích konzumentů stejně nikdy neochutnal. Na poměry tohoto distriktu to byla dobrá snídaně. Většina ostatních obyvatel se živila převážně koktejly, které měly všechny živiny, co tělo potřebovalo, zahnaly hlad, daly se všemožně ochutit, takže člověk ani nemyslel na to, z čeho vlastně jsou, a hlavně se daly vypít v pohybu. Málokdo se k jídlu posadil, všichni si chvátali rychle odbýt svůj krátký pracovní den, aby se mohli vrátit do některé z mnoha virtuálních realit nabízených v zábavních centrech a tam si plnit přání a touhy.

Hlavním zdrojem proteinu jsou mušle, teda mlži. Dají se pěstovat na dlouhých provazech, kterým se říká farmy. Provazy volně plavou ve vodě a mušle na nich rostou. Při sklizni farmáři jen provazy stáhnou a oberou. Mušlí je dostatek. Vyrábí se z nich všechno. Dehydrují se a prášek se používá na výrobu koktejlů a různých polotovarů připomínajících tofu nebo mleté maso (nebo právě míchaná vejce). Vše se ochucuje umělými příchutěmi, aby to alespoň nějak chutnalo. Další univerzální surovina jsou řasy. Řas je plné mořské dno a nové GMO řasy se dají sklízet už v řádu dnů od zasetí. Řasy jsou přirozený zdroj vápníku a různých vitamínů. Dají se do nich vitamíny a minerály také infuzovat při dalším zpracování a jsou lehce stravitelné. Z řas můžete mít salát, chipsy, placky (něco jako tortilly), polévky, nápoje a plno dalšího. Pije se slazená voda. Všechna voda je odsolená a bez přidání příchutě je nepříjemná na pití. Nejoblíbenější příchutě jsou umělý pomeranč a jahoda. Nikdo stejně už neví, jak pravé ovoce chutnalo.

Otočila se a vyskočila ze stoličky. Cestou přiložila ruku na kasu, aby zaplatila za snídani implantem, a zamávala Kafryrovi. Pokynul na ni stěrkou, kterou zrovna zbavoval talíře zbytků snídaně minulých hostů, a pak už jí zmizel z očí, když nastoupila do rychlovlaku a zavřely se za ní dveře.

Dneska svážela odpad v bohatém distriktu. Nebyla to dobrá služba, všichni popeláři se jí vyhýbali, jak mohli. Zbohatlíci si mysleli, že si všechno a všechny koupili tím, že platí za život v drahém distriktu, takže se chovali k personálu hrubě. Navíc se pletli kolem popelářských robotů, takže práce trvala věčnost, aby nikdo nepřišel k úrazu. V bohatých distriktech taky bylo vždycky naprosto spolehlivě nejvíc vzpříčených předmětů v lisech a drtičkách, se kterými si robot neporadil a které musela Laneka vyndat nebo rozstříhat na malé kousky přímo v drtičce dlouhými pro ten účel konstruovanými nůžkami. Byla to otrava, ale trvalo to všeho všudy čtyři hodiny plus hodinovou pauzu na oběd, a to se dá vydržet. Dneska se odmění a dá si oběd v nějakém bistru v bohatém distriktu. Sice by stihla popojet vlakem do levnější části sídliště, ale rozhodla se dnes utrácet. Jídlo bylo přímo úměrné ceně. Sice několikanásobně dražší, ale taky několikanásobně lepší. Nikdy nepochopila, proč nemůžou mít dobré jídlo k dispozici všichni.

Vystoupila z vlaku a zamířila do stanice popelářských robotů, kde si ten nejbližší odemkla implantem a vyrazila podle trasy na jeho tabletu. Procházela širokou chodbou kolem buněk, do kterých by se vešlo několik rodin a žilo by se jim velmi pohodlně, ale tady lidé žili většinou sami, občas ve dvou. Rodiny v bohatých distriktech pohromadě moc nebydlely. Dětem se prostě nechala přistavět jejich buňka, nebo se koupila už postavená. Ani se moc neřešilo, jestli bude ve stejné chodbě, stejně se pro dítě pořídila chůva, která s ním v buňce žila až do jeho plnoletosti, takže postaráno o ně bylo.

Ano, tady se rodily děti nejvíc. Možná to bylo tím, že bohaté distrikty byly vždy na straně sídliště, která byla nejblíže hladině, možná kvalitou jídla, možná všeobecným dostatkem (peněz, potravinových doplňků, spánku…) nebo nízkou úrovní hluku (výměníky vzduchu a další infrastruktura byla tak daleko, jak jen to bylo možné) a stresu. Také to ale znamenalo, že se odtud populace postupně stěhovala do chudších a chudších částí sídliště, protože peníze nevydržely navždy a v sídlišti se na život v bohatém distriktu vydělat nedalo, člověk se do těch peněz musel narodit.

Robot mechanicky vyprazdňoval popelnice a sypal si je do velikého břicha, ve kterém odpad hned dál drtil a lisoval na menší objem. Laneka šla pár kroků za ním, kontrolovala jeho činnost na tabletu a zároveň si pročítala menu bistra, kam chtěla zajít na oběd. Nebyla v bohatém distriktu možná dva týdny, ani to asi tak dlouho nebude, a ceny se za tu dobu zvýšily o dobrou čtvrtinu. Jak si vůbec ještě někdo může dovolit v tomto distriktu žít? Ne že by se ceny v ostatních částech sídliště nezvyšovaly, všechno se zdražovalo, život pod vodou byl čím dál tím dražší, čím víc údržby sídliště vyžadovala (přecejen jsou ty konstrukce pod vodou už celá desetiletí, možná dokonce staletí) a zároveň, čím míň v nich žilo lidí (to jsem říkala, že populace vymírá?).

Zrovna se rozhodovala, jestli přece nezajede na oběd do nějakého levnějšího distriktu, když robot vydal divný zvuk. Laneka vzhlédla od tabletu a hned věděla, co se děje. Kolem robota se hemžilo asi pět kluků ve věku od osmi do dvanácti let a vzájemně se hecovalo, kdo dokáže na robota vyskočit. Žádnému z nich se to zatím nepovedlo, protože byl dvakrát tak vysoký jako nejvyšší z kluků. Jenže kluci měli pár kreativních nápadů a hlavně se chystali spolupracovat a na robota se vzájemně vysadit.

Jeden z kluků právě držel robota za zadní přípojné oko (pro připojení úložného modulu v případě delšího okruhu sběru odpadu) a zarýval paty do podlahy chodby, aby ho co nejvíc zbrzlil a kamarádi měli větší šanci vysadit se nahoru. Co tam chtěli dělat, nebylo moc jasné, celý vršek robota byl v podstatě velký úložný prostor doplněný o lis, do kterého robot sypal odpadky. Možná se chtěli nechat z nudy slisovat.

Laneka zmáčkla pohotovostní stopku a robot zmrznul v pohybu, zatímco ještě pořád držel popelnici, kterou zrovna vracel do drtiče u jedné zvlášť obrovské buňky. S povzdechem zamířila k celé scéně.

“Popelář, popelář!” začal vykřikovat jeden z kluků, který byl zřejmě na stráži a měl hlásit ostatním moment, kdy si jich Laneka všimne. Kluci si přestali lézt na ramena a spustili povyk. Sice už se nesnažili dostat na robota, ale teď vložili veškerou svou energii do urážek a posměšků směřovaných Lanece. Věděli moc dobře, že má pravomoc na ně použít slabý taser, pokud by se jí dotkli. Dobře taky věděli, že všechno dění v sídlišti je pod neustálým dohledem kamer, takže dokud se jí nedotknou, nemůže jim udělat vůbec nic.

Když se Lanece konečně podařilo kluků zbavit (asi je přestalo bavit pokřikování), zjistila, že robot se nedá znovu plně rozjet. Něco se muselo stát s motorkem pohánějícím zadní kola. Možná tím, jak se na něj kluci věšeli, ale načaté už to muselo být dřív, tenhle robot má přece dokázat utáhnout dvě tuny. Bylo divné už to, že se tomu malému klukovi povedlo ho zpomalit. Všechno se tu rozpadá.

Ručně odpojila zadní brzdy, aby se kola volně protáčela, pustila jen přední motor a vydala se s robotem chodbou zpět ke stanici. Šlo to pomalu, robot byl už docela naplněný a motor u předních kol byl slabý. Postupovali zvolna chodbou a Laneka se dívala ven z oken.

Bohaté distrikty jsou většinou na těch stranách sídliště, které jsou nejblíž hladině. Je to jednak kvůli teplotě vody, která je blíž k hladině vyšší, a tak je daleko příjemnější si jít ven zaplavat, jednak kvůli dennímu světlu. Ačkoliv obloha nad hladinou je pod stálou vrstvou mraků, přesto sem proniká alespoň nějaké přírodní světlo, zatímco v hlubině, kde jsou ty nejchudší distrikty, neznají lidé nic jiného, než umělé osvětlení.

Venku za oknem se proháněly barevné ryby a vypadaly tak šťastné a bezstarostné. Laneka se na ně dívala a najednou zatoužila jít plavat s nimi. Představila si samu sebe, jak se s lehkostí vznáší nad mořským dnem, rozpuštěné vlasy jí volně plavou kolem tváře a hejno barevných ryb se prohání kolem ní tak blízko, že se studené rybí šupiny co chvíli dotknou její holé kůže na nohou, rukou, břichu… Zatřepala trochu hlavou a odvrátila pohled od okna. Co jí to vůbec leze do hlavy, ven by přece musela v neoprenu. Trochu se zamračila, ale pak se znovu podívala toužebně z okna.

Ryby najednou zpozorněly, zastavily se na vteřinu na místě a záhy se rozprchly všemi směry. Do zorného pole Laneky vplul energicky žralok a udělal otočku na místě, jako kdyby se rozhlížel, kam zmizely ryby. Za žádnou z nich se ale nepustil, místo toho se přiblížil k oknu chodby a Laneka měla náhle intenzivní pocit, že ji pozoruje.

Podívala se zpátky na robota, který pomalu jel před ní, jestli drží směr a nemíří do zdi, a když se vrátila pohledem zpět z okna, žralok už byl k ní zády a odplouval od sídliště. V tom ale do obrazu přibyl další děj. Skupinka kluků v různobarevných neoprenech vyplavala z jedné z buněk a s harpunami v rukou se pustila za žralokem. Za běžných okolností žralok člověku bez problémů uplave, nebo se obrátí proti němu k útoku, aby ho zneškodnil, a pak uplave. Jenže toto nebyla běžná okolnost, kluci měli na nohou ploutve s pohonem na vodní trysky určené pro rychlý pohyb ve vodě, které z člověka dokázaly udělat živé torpédo, když se uměly používat. A kluci je evidentně neměli na nohou prvně podle rychlosti, jakou žraloka doháněli a obkličovali. Navíc jejich harpuny vypadaly jako víc než dostatečná ochrana proti případnému žraločímu útoku a naopak pro žraloka nevěstily nic dobrého. Laneka se přitiskla na sklo a celou situaci sledovala se zatajeným dechem. Ani si to hned neuvědomila, ale přála si, aby se žralokovi nic nestalo. Na klucích jí nezáleželo vůbec.

Kluci stahovali smyčku obklíčení kolem žraloka a formovali se kolem něj do podkovy, když ten vyhodnotil jako situaci, ze které se nedá uplavat a otočil se proti svým pronásledovatelům do útoku. S tím přesně kluci počítali. První dvě harpuny vystřelily proti žralokovi a další se k útoku chystaly. Žralok se ve vodě zvláštně prohnul a udělal ještě jeden drobný výpad proti svým lovcům. Střely z harpun se ve vodě zastavily několik centimetrů před žralokem, jako kdyby narazily na nějakou neviditelnou bariéru a zůstaly v ní chvíli zapíchnuté, další tři střely se zapíchly do bariéry hned vzápětí, kluci viditelně znervózněli. Žralok se ušklíbnul, což není možné, tohle žraloci nemají jak udělat. Přesto by Laneka přísahala, že pohnul nosem v úšklebku. V zápětí všechny střely začaly volně klesat ke dnu. Než kluci stačili znovu nabít, žralok se otočil, znovu se zvláštně prohnul a pak vystřelil vodou pryč. Laneka ještě nikdy neviděla žádného živočicha pohybovat se pod vodou tak rychle, pokud ho nepoháněl motor. Kluci nastartovali znovu trysky na ploutvích hned, jak viděli, že se žralok otáčí, ale jakmile se jeho tělo prohnulo, všechny kluky odhodila nějaká vlna nebo snad silný proud stranou a nastartované trysky akorát přispěly k tomu, že se kluci rozházeli po okolí jako kuželky, když do nich udeří bowlingová koule. Žralok byl v bezpečí.

Laneka se odlepila od okna a šla vyprostit robota, který mezitím sjel z chodníčku a zapíchnul se do jednoho z drtičů před buňkami. Usmívala se. Nebylo to poprvé, co něco podobného zahlédla oknem. Moře bylo prostě plné zvláštních živočichů a nevysvětlitelných dějů a lidi v něm byli vetřelci, které bylo třeba čas od času srovnat, když se začali příliš roztahovat. Dávno tušila, že ve vodě je něco víc, než ryby a sídliště. Příroda má prostě svoje mechanismy přežití a obrany proti všem parazitům. Například lidem.