Po potopě: Pod vodou

Nepřišlo to jako rána z čistého nebe, jako tsunami nebo velká povodeň, které jsme dobře znali, bylo to plíživé, pomalé, každý den byla voda trochu výš, ale nezdálo se, že by neměla opadnout. Mnozí nevěřili zprávám o celkové potopě, nechtěli opouštět svoje domovy a stěhovat se do sídlišť pod hladinu. Postavily se protipovodňové zábrany, když se voda přiblížila k domům a čekalo se, až opadne. Neopadla. Nikdy neopadla, hladina pořád stoupala, zábrany přestaly stačit, voda se přelila přes okraj a pomalu zaplavila všechno. Ráno jsem se probudila a z postele jsem stoupla po kotníky do vody. Někteří se v tu chvíli přestěhovali do sídlišť, ale místa už mnoho nebylo, poptávka dalece převýšila nabídku. A tak jsme žili v pomalu stoupající vodě. Stěhovali jsme se do vyšších a vyšších pater budov a čekali. Na co? Nikdo nevěděl. Docházely zásoby, hlavně pitné vody se nedostávalo, rozdělat oheň bylo čím dál tím těžší ve všudypřítomném vlhku a den ode dne o kousek stoupající vodě. A pak přišly nemoci. Ve stojaté vodě, která bez milosti vše zaplavila, se utopila zvířata a tlely v ní rostliny, vylily se do ní různé chemikálie ze zaplavených budov, voda nebyla bezpečná, jen pobývat u ní bylo o zdraví. Ale voda byla všude.

z deníku jedné z původních lidí

Laneka se probudila jako vždy hučením turbín výměníku vzduchu, které v sídlišti startovaly nový den. Ještě chvilku ležela s otevřenýma očima v posteli a vracela se zpátky do reality. Dnes to bylo náročnější než obvykle, těsně před probuzením se ve snu procházela po lese, dotýkala se kmenů stromů, vdechovala smolnou vůni a mířila na vyhlídku do kraje s obilnými poli těsně před sklizením, rybníkem napravo a zříceninou hradu nalevo. To všechno je dávno pryč a ve skutečnosti to nikdy neviděla, jen na videu a ve snu.

Zhluboka se nadechla a s výdechem se zvedla z postele. Další den pod vodou, další den plný tmy nebo umělého světla, další den, kdy neucítí vítr na tváři. Ještě deset takových a pak se zase konečně dostane na povrch. Aspoň na chvilku, aspoň na odpadní ostrov, ale nad hladinu.

Když si oblékala pracovní popelářský overal a chystala se na svoz odpadků ze sídliště, vždy si znovu připomínala, proč dělá právě tuhle práci. Takhle se může dostat nad hladinu, takhle se nadechne vzduchu, který nebyl pečlivě přefiltrován a obohacen o helium a další plyny, aby obyvatele sídlišť neotrávil. Bude si moct zazpívat, ačkoliv to bude znamenat přetížení hlasivek a dalších pár týdnů bude jen chraptět, stojí to za to. Na co je jí hlas pod vodou, když jeho frekvence je kvůli heliu úplně mimo a zpívat se stejně nedá. Lidé už nezpívají. Hudby prý už bylo vyrobeno dost, tak na co další, všechno už bylo složeno a zazpíváno, máme toho plná datacentra, můžeš si pustit cokoliv chceš, hudba je zdarma, teda vlastně v ceně. Je v ceně poplatků, které obyvatelé sídlišť platí, aby tady mohli žít. Stejně jako třeba poplatek za svoz odpadu. Hudba je tady na roveň odpadu. Je to něco všudypřítomného, bez hudby to nejde, pod vodou je tíživé ohlušující ticho, lidé si ho musí neustále něčím vyplňovat, aby se nezbláznili. Hudba je tu jako vzduch, oboje potřebuješ k přežití, oboje ti dodávají nepřetržitě a uměle, takže už ani nevnímáš, že je oboje neustále kolem tebe. Hudba ztratila svou roli ve společnosti, stala se tak přirozenou součástí, že už není ničím výjimečná a nikdo ji nevyhledává. Zpívat si v tomhle vzduchu nejde, nejde si ani pískat, a tak lidé dělají jiné věci a na hudbu se zapomnělo.

Ale Laneka na hudbu nezapomněla. Četla v denících původních lidí o gramofonových deskách a jejich teplém zvuku a představovala si, že si pouští gramofon večer před spaním. Že si sedne do měkkého ušáku, nalije si sklenku brandy a pustí si desku. Nic z toho samozřejmě v buňce nemá, všechno to zná jen z filmů, nikdy se skutečné desky nedotkla, desky se nevyrábějí, pod vodou je výroba čehokoliv daleko náročnější a nákladnější, takže se omezila na esenciální potřeby sídlišť. Přestože se počty lidí výrazně snížily oproti stavu před potopou, stejně je pořád něčeho nedostatek. Takže ani ušák, obyčejný kus nábytku, kterého byly dřív plné sklady, není k dostání, je to specializované zboží. Výroba se soustředí na sériově vyráběné univerzální předměty. Ale máme virtuální realitu, to je jedna z dalších věcí v ceně života v sídlišti, udržuje to příčetnost obyvatel. Takže Laneka večer co večer sedí na generickém křesle, v ruce alkohol s příchutí brandy (Kde by se vzala skutečná brandy, copak se dá víno pěstovat pod vodou?) a pouští si virtuální gramofon. Ale skutečné to není…

Už jen deset dní a bude na povrchu. Poruší nařízení a otevře si plexisklo helmy, aby cítila aspoň chvilku skutečný vítr na tváři. Nebude dbát na částice odrolené z odpadu poletující vzduchem ani na řezavé ledové jehličky hnané větrem, konečně zase ucítí něco, co je opravdové. Dva týdny nad hladinou, celé dny práce venku na odpadním ostrově. Tvrdé práce, ale práce nad hladinou. Když budou mít štěstí, uvidí mezi mraky pár paprsků slunce. Dřív prý nebyla obloha neustále zahalená deštivými a sněhovými mračny, dřív bývalo přes den vidět modré nebe zalité sluneční září a při jasné noci měsíc a hvězdy. Všichni to viděli ve filmech, tak to třeba někdy existovalo. Možná. Kdo ví, jestli byl vůbec nějaký svět před potopou. Všechno se to zdá tak neskutečné.

Od té doby, co se rozpustily ledovce, teplota na zemi klesla a vše se zalilo vodou, je obloha pod stálou klenbou mraků. Přesto se Laneka nad hladinu těší.

Chtěla být správce zeleně, bydlet těsně pod hladinou na okraji ostrova osázeného lesem. Mít z postele výhled na stromy skrz stropní okno a denně se procházet zelení. Jenže tyhle pozice se úzkostlivě střeží v rodové linii, správci si předávají tajemství péče o zeleň z generace na generaci a vše mají uloženo ve vlastních datacentrech pod správou řádu. Nové rekruty nenabírají, nemají potřebu, zeleně i přes veškerou snahu ubývá a na péči o stávající jim stačí vlastní zásobování dětmi. Žijí téměř na povrchu, celý den jsou v zeleni, pod hladinu chodí jen na jídlo a spát a dělají to takto od potopy, od doby, kdy se lidstvo přestěhovalo do sídlišť na dna oceánů, takže se vyvíjí jiným způsobem, evoluce jim dovoluje mít děti přirozeně, dokonce tři nebo čtyři. Jejich těla nejsou degenerovaná dlouhodobým pobytem pod vodou a jsou schopná nejen počít, ale i donosit a porodit plod. Tohle v sídlištích už skoro neexistuje. Dává smysl, že řád mezi sebe nepouští sídlišťany, pokazili by jim genetiku. Je to logické. A logika je nejvyšší hodnota společnosti.