Po potopě: Osada

Národ má magii odnepaměti. V některých časech slábla, ale znovu se rozproudila v žilách jako naprosto přirozená síla, jakmile jí bylo zapotřebí. Od potopy jí je zapotřebí neustále a proto stále nabírá na síle. Už se nerodí jedinci imunní k magii, všichni ji máme a používáme ji naprosto přirozeně. Někteří jí mají takový nadbytek, že z nich uniká do vody a stává se svobodnou přírodní magií, žije vlastním osudem a dělá změny v tomto světě. Nekontrolovatelná, nezkrotná a naprosto svobodná.

stařešina Akeneiry

Laneka pomalu otevřela oči a zamžourala do zvláštního světla. Vůbec nepůsobilo uměle, ale bylo úplně jiné, než jaké kdy viděla. Rozptýlené modrozelené světlo, které se přelívalo místností a sem tam se v něm objevil zlatý proužek. “Zvláštní iluze” pomyslela si, “asi to má uklidňovat. Jestli ano, tak to docela dobře funguje.” Posadila se a rozhlédla kolem sebe. Byla v nevelké místnosti, úplně jiné než buňky v sídlišti. Jednak to byla krychle (možná kvádr, ale kdo by se zabýval měřením délek stran) a jednak byla zařízená jako dno oceánu. Spíš nezařízená, ale byla tu docela pohodlná postel z nějakého přírodního materiálu, stolek s několika taburety na sezení vypadal jako součást korálu a stropem sem pronikalo to zvláštní světlo. Kdyby Laneka někdy zažila slunečný den na pláži, věděla by naprosto přesně, co je to za světlo. Takhle vypadají paprsky slunce pronikající pod hladinu čistého moře, kterou čeří jemný vánek a dělá na ní vlnky. Jenže Laneka slunce znala jen z filmu. Nad odpadním ostrovem bylo vždycky zataženo.

Postavila se a udělala pár kroků. Připadala si jinak než v sídlišti. Jako kdyby jí vzduch kladl menší odpor, pohybovala se prostorem naprosto volně. Rozhlížela se dál po místnosti. Strop i stěny byly celé průhledné, takže viděla každý pohyb vody za nimi, každou rybičku. Nejspíš byly ze skla, plexi by bylo vidět a zkreslovalo by. Nikde ve stěně nebyly dveře ani nic podobného, co by vedlo do dalších částí komplexu, ke kterému místnost musela patřit. Pak jí to došlo. Stěny jsou obraz. Promítá se na ně iluze vody, proto tu nejsou dveře, někdo ji zavřel do vězení a pustil kolem 3D projekci, aby se hned po probuzení nevyděsila. No dobrá, tak to bychom měli objasněné. Teď je ještě otázka, kdo ji sem zavřel a proč. Co se vlastně stalo na odpadním ostrově? Pamatuje si zmatek a obrovskou bouři, ale musela ztratit vědomí a někdo ji zachránil. Však on někdo brzo přijde a všechno jí poví. Zatím si aspoň může užít krásného obrazu na stěnách v příjemném tichu (nikde ani stopa po hučení výměníku vzduchu, musí být v nějaké luxusní části sídliště, kde mají noise cancelling technologii) a uklidňujícím světle.

Iluze byla naprosto dokonalá, to musela uznat, ještě nikdy tak dokonalou neviděla. Z čeho ty stěny asi jsou? Bez rozmyslu přešla ke stěně, aby se jí dotkla. Opatrně prstem pohladila povrch stěny. Byla studená a mokrá. To je zvláštní, jako kdyby byly pokryté nějakou tekutinou, že by po nich stékala voda a tím vytvářela iluzi pohybu v projekci? Podívala se na prst, kterým se předtím lehce dotkla stěny. Byl mokrý. Jasně, po stěnách teče voda, proto to působí tak živě i takhle zblízka. Naproti ní na stěně se zastavila ryba a pozorovala její počínání. “Dokonce na mě ten hologram reaguje, neuvěřitelně vyspělá technologie”, pomyslela si Laneka a rozhodla se zjistit, jak daleko je opravdu stěna. Natáhla ruku s rozevřenou dlaní a pomalu ji vnořila do vodní stěny. Ruka se potopila do vody a pokračovala dál a dál, až měla Laneka mokré triko až po loket. Teprve teď si uvědomila, jak hluboko má ruku ve vodě a s úlekem ji stáhla zpět. Stěna se trochu zakymácela podobně jako vodní hladina, když z ní člověk rychle vytáhne ruku, ale za chvilku se uklidnila. Ryba se lekla prudkého pohybu a spěšně odplavala. Laneka koukala na svůj promáčený rukáv. To přece není možné…