Po potopě: Faquep

Na ohýbání vody není nic složitého, jen na to člověk nesmí moc myslet. Nejlepší je nepřemýšlet o tom vůbec, jakmile se totiž do magie zamíchají znalosti fyziky a mozek začne vyzařovat signál, že to, co se děje, není možné, celé kouzlo zmizí a pracně vytvořená vodní jeskyně se zaplaví vodou. Základem magického jednání je osvobození mysli od naučených zákonitostí světa. 

z příručky “(Pod)Vodní stavby snadno a rychle”

No ano, i my víme, co je to fyzika, netvař se tak překvapeně, čtenáři. No ty, moc se nerozhlížej, na tebe mluvím. Já na tebe budu mluvit, na to si zvykni, já jsem magická bytost, mě nějaké zákonitosti nezajímají. Nezajímá mě, že jsem postava v knize, kterou čteš, já z ní klidně vystoupím a budu ti číst přes rameno. Nebo se půjdu podívat, co máš dobrého v lednici, když mě to nebude bavit. Mně se věci rychle omrzí. Třeba tyhlety vědy, to je hrozná nuda. Magie stejně porušuje všechny zákony vědy, tak na co mi věda bude, no ne? Národ si tyhle znalosti udržuje, předávají je stařešiny, teda oni nejsou většinou ani moc staří, ale říká se jim tak z tradice, jsou to chodící (vlastně plavající) encyklopedie, používají většinu své magie na udržení znalostí a tak jim ostatní musí připravovat jídlo a občas i pomoct s pohybem. Stařešiny se těší veliké vážnosti mezi Národem a není naprosto nijak omezeno, kdo se může stát stařešinou, může to být kdokoliv, kdo chce. Otec by byl rád, kdybych chtěl být stařešinou, ale mě na to neužije. Moje magie je nezkrotná a nespoutaná, zpívám si na celý oceán a proháním se mezi útesy, řítím se šílenou rychlostí hlubinou a nechávám za sebou polekané ryby, otevřu si mraky a vyhřívám se na hladině, zamaskuju se jako žralok a kroužím kolem sídlišť, koukám jim do oken těch jejich malinkatých plechovek a bavím se na jejich účet.

Jsem magická bytost, ale sídlišťané by řekli, že jsem uživatel magie (to, když se snaží vyjádřit vědecky) nebo Nový Atlanťan (to když o nás vyprávějí dětem). Mně je jedno, jak mě budeš nazývat. Můžeš mi třeba říkat jménem, jmenuji se Faquep. A nejsem vypravěčem této knihy, jsem jen jednou z postav, tak dávej velký pozor, protože zrovna teď vpluju do příběhu.

Laneka nemohla spustit oči ze svého mokrého rukávu. Tohle musí mít nějaké vysvětlení. Dali jí drogy, po kterých halucinuje. Nebo se při bouři pořádně bouchla do hlavy a její mozek jí teď servíruje něco, co není pravda. Četla o případech podvodního šílenství, ale ty se už přece dávno neobjevují, lidé už se přece adaptovali. Možná se jí při té nehodě něco stalo a teď se jí zdá, že prostrkuje ruce skrz stěny a teď navíc slyší nějaké houkání nebo co. Potřebuje se dát dohromady a rozumně uvažovat.

Laneka se znovu posadila na postel a složila si hlavu do dlaní. Zdálky k ní pronikal zvláštní zvuk. Znělo to jako houkání a zároveň pískání, jako kdyby pod vodou někdo hrál na flétnu a občas fouknul do hoboje. Trochu to připomínalo zpěv velryb, ale jen velmi vzdáleně. Laneka byla přesvědčená, že se jí to jen zdá. Ale nezdálo se jí to. A stále se to přibližovalo.

Faquep se vynořil zpoza korálového útesu a přestal zpívat. Zastavil se ve vodě na místě a naklonil hlavu na stranu jako pes, když mu ukážete něco zajímavého. Několik metrů před ním byla ohnutá voda a tvořila vzduchovou bublinu tvaru kostky. Přímo nad bublinou někdo musel otevřít mraky, protože do kostky dopadaly sluneční paprsky. V bublině seděla na posteli sídlišťanka. Měla hlavu v dlaních a nebylo jí vidět do obličeje, ale měla na sobě ten směšný oblek, co si sídlišťané oblékali, když se výjimečně vydali nad hladinu, a ten by si nikdo z osady na sebe dobrovolně nevzal, tak to musela být sídlišťanka. Taky ji necítil v hlavě, takže byla nejspíš bez magie. On si ji tu někdo schoval nebo co?

Pohnul nohama a pomalu se přiblížil k bublině. Nechtěl ji polekat, neměl tušení, jak křehcí sídlišťané jsou, nikdy se o ně do podrobna nezajímal a teď mu bylo trochu líto, že nevydržel sedět, když vyprávěli stařešiny a radši se proháněl mezi útesy. Vydával se na zvědavé výpravy k sídlištím a párkrát jen tak tak unikl opravdu velkému nebezpečí, když používal iluzi velké ryby a nechtěně vylekal sídlišťany, kteří nemají nikdy daleko k násilí. Ale tahle sídlišťanka vypadala neozbrojená. Odrazil se od vody a vkročil do bubliny.

Laneka uslyšela šplouchnutí a lekla se, že na ni padají stěny. Rychle vzhlédla a lekla se ještě víc. Stěny na ni sice nepadaly, ale přímo před ní stál u stěny Nový Atlanťan z pověstí, co jí máma vyprávěla na dobrou noc. Upíral na ni rybí oči černé jako nejhlubší dno oceánu a nakláněl hlavu na jednu stranu. Laneka seděla bez pohnutí na posteli ztuhlá hrůzou.

“Co mi to dali za drogu?!” Pomyslela si zoufale a vyděšeně civěla na atlanťana před sebou. Atlanťan pohnul rukama, ohnul lokty, ukázal Lanece dlaně a zvedl je do výše svých ramen. Gesto bylo přátelské, vyjadřovalo “nechci ti ublížit” a mělo na Laneku uklidňující účinek. Uvolnila se jí čelist zkřečovaná v němém výkřiku a mohla zavřít pusu. “Kdo jste?” promluvila. Její hlas zněl jako nad hladinou! Musela být tedy hodně blízko hladiny, když ve vzduchu nebylo helium. Bude o tom uvažovat později, teď má před sebou atlanťana.

Atlanťan otevřel a zase zavřel pusu, jako kdyby chtěl promluvit, ale nefungovaly mu hlasivky. Pak se usmál, naklonil hlavu, přiložil si prst ke spánku a pak jím ukázal na Laneku. Snažila se ho pochopit, ale nešlo jí to. Něco jí chce říct, evidentně jí nerozumí, ale chce se s ní domluvit. Už se vůbec nebála, jeho přítomnost ji uklidnila a působila na ni příjemně. Přiložila si taky prst ke spánku, pak ukázala na svou hruď, pokrčila rameny a usmála se. Vlastně nevěděla, co tím chtěla říct, jen nechtěla, aby odešel.

“Naprosto bez magie”, povzdechl si v duchu Faquep. “Jak se s ní mám jako domluvit, když má zavřenou mysl? Kdybych ji dostal do vody, tak by to asi šlo, ale taky bych ji mohl omylem utopit, když ji vylekám a ona se neotevře magii a vodě.” Chvilku přešlapoval na místě a přemýšlel, co bude dělat. Nechtělo se mu od ní, bylo mu s ní dobře, něco ho k ní táhlo.

“Možná kdybych byl ve vodě jen já, tak se magie taky zesílí,” napadlo ho, otočil se a chystal se skočit do stěny bubliny. “Ne!” uslyšel za sebou výkřik. Pomalu se otočil, tohle mu tak ještě scházelo, teď ji rozbil…

Laneka stála u postele a dívala se na Faquepa se strachem v očích. Nedokázala se s ním domluvit a on teď odejde a ona bude zase sama se svými halucinacemi. Nevěděla, jak ho zastavit a tak jen stála a dívala se na něj.

Faquep pochopil. A věděl, že radši půjde za ním do vody, než aby byla sama. Usmál se, natáhl k ní ruku a začal pomalu couvat ke stěně. Laneka jako v hypnóze udělala krok k němu, ruce podél těla. On stále couval a zády už se nořil do vody. Pomalu, pomaličku vkročil do vodní stěny a couval dál a dál, dokud jeho stále natažená paže nebyla celá ve vodě až na dlaň. Zápěstí nechal přesně na hladině vodní stěny, ze které teď koukala jeho ruka a on byl za stěnou ve vodě a usmíval se na Laneku. Tak se zastavil a jen tam tak byl, maličko se pohyboval nahoru a dolů a ze strany na stranu, jak si s ním moře hrálo, ale v podstatě stál na místě.

Laneka taky stála. Byla kousek od stěny, za kterou se vznášel atlanťan a věděla, že jí chce něco ukázat a že ji to čeká ve vodě. Věděla, že jediné, co musí udělat, aby se jí otevřel úplně nový svět, je natáhnout ruku. Nebála se. Chtěla to. Ale brzdil ji rozum, pořád jí říkal, že se utopí, že tohle není pravda, že se to celé neděje, je to jen halucinace…

“Když se to neděje, tak se ti přece nemůže nic stát, ať uděláš cokoliv.” Uslyšela měkký sametový hlas. Rozhlédla se, ale nikdo kolem nebyl. Podívala se zpátky na atlanťana a ten maličko kývnul a pořád se usmíval.

“Slyšela mě. Funguje to.” pomyslel si Faquep a zkusil to znovu.

“Třeba je to jen sen a ve snu je možné všechno.” řekl Lanece ten hlas. Ohlédla se na postel a na suchou místnost, ve které se probudila. Někdo ji tam dal a zajistil jí bezpečí a vzduch. Má zůstat a zjistit, proč to ten někdo udělal? Nebo… otočila se zpátky k atlanťanovi.

Natáhla ruku a dotkla se konečků jeho prstů. Byly na dotek studené jako moře, ale když její prsty sevřel ve své dlani, cítila z hlouby jeho těla horké pulsování, pomalé, daleko pomalejší než její srdce, prastaré jako Země sama, nebezpečné jako láva vulkánu pulsující pod povrchem jen jen vybuchnout. Usmál se na ni povzbudivě, odtrhla mysl od pulsování ve své dlani a vpila se do jeho širokých vystouplých očí.  Byly to oči neškodného malého štěněte, zároveň však v sobě měly sílu dravce a ujišťovaly ji v tom, že ji ochrání před čímkoliv, co je může ve vodě potkat. Tep se jí zpomalil, uklidnila se, přistoupila k vodní stěně a nechala se jím vtáhnout do hlubiny. 

V prvním šoku úplně zapomněla zadržet dech, lekla se a vdechla vodu, čekala křeč v hrudníku, pálení v krku, nose a očích a zoufalou potřebu kyslíku. Nic z toho ale nenastalo. Udýchaně vdechovala další a další vodu a pomaličku si uvědomovala, že ačkoliv je pod vodou bez dýchacích přístrojů, netopí se. Panika ustoupila a její mozek se začal zabývat hledáním vysvětlení. V tom zase uslyšela v hlavě jeho hlas: “Nepřemýšlej. Prostě to přijmi.”

Podívala se na něj a zjistila, že pod vodou vidí velmi dobře. Rozhodla se na to nemyslet a prostě to přijmout. Mozek ji přestal bolet námahou a dech se jí uklidnil. Zrak se jí ještě víc rozjasnil a dýchalo se jí úplně lehce, necítila tlak vody a voda jí ani nekladla odpor při pohybu. Zkusmo kopla nohama a jen to ji odneslo o pár metrů dál. Ohlédla se na svého průvodce. 

“Já jsem Faquep, mimochodem.” ozvalo se jí v hlavě daleko jasněji, než předtím.

“Laneka” překvapila sama sebe, že k němu vyslala myšlenku a byla si jistá, že ji slyšel.

Faquep naklonil hlavu na stranu a v očích se mu zalesklo jako z odrazu od svíček. Udělal ve vodě přemet dozadu a odplaval kousek od Laneky, přičemž ji nespouštěl z očí. Pak se zastavil, ale nevrátil se k ní. Laneka udělala pár pohybů končetinami, ale nedařilo se jí správně se nasměrovat a tak se chvilku točila skoro na místě a pak to vzdala. Faquep se pousmál a udělal malý pohyb nosem. Laneka cítila, jak se voda kolem ní rozvířila a jako kdyby trochu ztuhla. Ztuhlá voda ji objala kolem pasu a rychle přesunula k Faquepovi, který ji v pohybu chytil do náruče, zatočil se s ní a pak držíc Laneku za ruku vyrazil směrem ke vzdálenému fialovému útesu.

Laneka trochu vlála za Faquepem a trochu jí pomáhal proud vody, který ji stále objímal kolem pasu a řítil se stejným směrem jako Faquep.

 Faquep začal znovu zpívat. Teď, když měla Laneka celou hlavu pod vodou, znělo to úplně jinak. V jeho zpěvu slyšela hluboké tóny varhan smíšené se smyčcovými vysokými notami, jeho hlas hrál jako harfa a mandolína dohromady, bylo to něco nepopsatelného. Dokonce si myslela, že rozeznává slova, ale byly z jazyka, který neznala.

Měla pravdu, Faquep zpíval prastarou baladu v dávno mrtvém jazyce. Naučila ho ji stařešina Akeneira jako jednu z mála věcí, na které měl trpělivost. Píseň v sobě měla magii a to byl jeden z důvodů, proč se ji Faquep učil. Používal ji pro formování vody a rychlejší pohyb v ní, jemně si písní odstrkoval z cesty ryby a další vodní živočichy, aby jim neublížil, když se řítí oceánem. A navíc v té písni jeho hlas nádherně vynikne. Prostě samá pozitiva.

Taky ale byl slyšet na velikou dálku a to není vždy dobře. Zvlášť ne v oceánu. Zvlášť ne od potopy.