Po potopě: Entertain yourself

Zažijte Star Wars utramaraton již tento víkend ve vašem nejbližším kině! Unikněte realitě a vydejte se na mnohahodinový výlet do předaleké galaxie! 

reklama v rychlovlaku

“Tisíce filmů v datacentrech, které nikdy nestihneš za svůj život všechny vidět a přesto říkáš, že se není na co koukat, protože se nic nového netočí. Jak by sis to představovala, abychom ještě ke všemu točili pod vodou filmy? Vždyť můžeme být rádi, že vůbec přežíváme.” vedla k Lanece řeč Korya, její kamarádka, se kterou měla dnes sedánek nad vínkem. Říkaly tomu tak, ale víno to nebylo, kde by se pod vodou vzalo víno. Byl to alkohol, to muselo stačit. Korye to stačilo. Stačilo jí hodně věcí. Užívala si toho, co bylo a co měla, a nemyslela na to, co není a mít nemůže. Lanece většinou její společnost pomohla proti trudnomyslnosti, ale dneska to nějak nefungovalo, dneska jí Koryiny řeči lezly na nervy.

“Právě, jen přežíváme, to je celý problém.” poznamenala depresivně Laneka a obrátila do sebe zbytek sklenky.

Korya rozhodila rukama a udělala na Laneku obličej: “Ty jsi teda dneska zábavný společník, jen co je pravda. Ještě chvilku takhle pokračuj a půjdu dneska do Vespodu bez tebe.”

Vespod byl noční klub, kam se chodilo za jediným účelem, najít si známost na jednu noc. Dřív to býval prostě taneční klub s barem, ve kterém se občas někdo seznámil a strávil spolu noc, jak to v podnicích tohoto typu bývá. Jak šel ale v sídlišti čas, lidí stále ubývalo a plodnost se stávala spíš mýtem než něčím, čeho by se měly románky na jednu noc obávat, uvolňovalo se vnímání sexuality a vztahů navazovaných jen za účelem upustit páru a zapomenout na chvilku na realitu všedního dne. Někdo dával přednost virtuální realitě, někdo se opíjel, někdo sportoval a někdo svou depresi utápěl v sexu. Všechno se konzumovalo ve velkém množství a na hranici (někdy za ní) závislosti. Sídliště ale závislosti podporovalo, znamenalo to totiž, že lidi budou muset fungovat aspoň natolik, aby si svoje závislosti mohli dovolit, a tak svou prací udržovat sídliště v chodu. Všechny podniky se tomuto trendu postupně přizpůsobily a teď nabízely extrémní zážitky a jasně pojmenovávali, co dřív bylo jen pod čarou.

Vespod propagoval nezávazný sex a seznamování lidí za tímto účelem v klubu. Měl dokonce několik malých buněk vzadu za klubem, když se někomu nechtělo cestovat až k sobě domů. Hudbu prokládaly různé hry a tance, při kterých bylo jediným účelem seznámit se s co nejvíc lidmi a co nejvíc se vzájemně dotýkat. Korya byla stálým návštěvníkem a už kolikrát se snažila vzít Laneku s sebou, ta se z toho zatím vždycky nějak vymluvila. Dneska ale slíbila, že půjde. Korya byla přesvědčená, že by sex Lanece pomohl od černých myšlenek, kdyby tomu dala šanci.

“Víš co, máš pravdu, akorát bych ti kazila večer,” zvedla se Laneka od stolečku. “Moc si to dneska užij, já se připojím někdy jindy, ju?” objala Koryu na rozloučenou a ta ani neprotestovala. Měla Laneku moc ráda, ale rozhodně měla radši sebe, takže se jí dost ulevilo, když Laneka pochopila narážku a vycouvala ze scény.

Ještě prohodily pár zdvořilostních frází na rozloučenou a Korya už hopsala chodbou na nejbližší nádraží, aby se přiblížila rychlovlakem do Vespodu. Laneka se za ní chvilku dívala a napadlo ji, že by všechny její problémy možná vyřešilo, kdyby byla jen o trochu míň inteligentní. Nebo možná citlivá. Nedokázala to přesně pojmenovat, ale měla často pocit, že do sídliště nezapadá. Všichni se zdáli spokojení se svými životy a užívali si prostě to, co za daných okolností mít mohli. Jen Laneka pořád chtěla něco víc. Chtěla vidět slunce, cítit vítr na tváři, chtěla plavat oceánem bez neoprenu a masky a neforemné bomby na zádech. Chtěla žít, ne jen přežívat.

Zabořená do svých chmurných myšlenek došla až před VR hernu, která velkým svítícím nápisem hlásala: “Víkendový balíček včetně kanyly a kapačky dnes za cenu celonoční vstupenky! Uteč ze sídliště a prožij celý víkend v realitě podle svého výběru!”. Laneka se otřásla. Když byla mladší, chodívali se spolužáky do VR na celé hodiny, bloudili různými realitami, občas hráli nějaké hry, ale často se jen tak poflakovali po virtuálních světech, jen aby aspoň na chvilku utekli ze sídliště. Návraty byly čím dál tím náročnější a následovaly po nich stavy podobné kocovině, člověk se nemohl dočkat, až se zase nechá připojit do VR a bude šťastný. Po jednom zvlášť těžkém návratu se zařekla, že už tam nikdy nevstoupí. Život v sídlišti sice není nic moc, ale aspoň je skutečný. Druhý den se přihlásila k popelářům a o několik týdnů později jela poprvé výtahem na odpadní ostrov a poprvé v životě zpívala. Do VR od té doby nevstoupila.

Vydala se k nejbližšímu nádraží. Ještě sedm dní a bude zase nad hladinou.