Mototrip

Viděla jsem jezevce. Ležel mrtvý u silnice a nezpíval. Ani z něj ale nestříkala krev. Jsem v Anglii už několik hodin a teď poprvé vyšlo slunce. Ne, to není pravda, svítilo ještě, když jsme vyjížděli z ferry, proto jsem si neoblékla nepromoky už tam a místo toho je na sebe horečně natahovala v lijáku na bahnité cestě vedle silnice, abych zachránila aspoň těch pár suchých míst, co mi ještě zbyly.

Viděla jsem i zabít ptáčka, to bylo ale v Belgii. Vletěl pod kola náklaďáčku a bylo po něm, vypadalo to, jako kdyby zpod kola vylétl list, ale spadl na zem a byl to mrtvý pták. Málem jsem taky jednoho přejela, když jsem se vyhýbala mrtvolce.

Chrliče se drží za rty a roztahují je do obrovských černých děr. Na hřbitově je ticho a jen ptáci jsou slyšet. Tohle město má katedrálu, to musí být něco extra. Taky že je, narodila se tu Maggie Thatcher, ne fakt jsem to nevěděla předem, přísahám. V jejím rodném domě je teď chiropraktik, jen tu sochu nemůžu najít, jdu si dát pintu. Vlezu do pubu a dozvím se, že zavírají, protože je neděle. Časům na Googlu se nedá věřit, ne v malém anglickém městečku. Modré prase má otevřeno, jsou tu lidé a dokonce mi prodají pintu. Barmanka má sice na pultu vyzývavě postavenou desinfekci na stoly a ve volné chvíli sklízí židle, ale pivo pumpuje.

Zřetelně cítím, jak mi teče za krk. Polštářky helmy se asi promáčely a teď z nich stéká studená voda po mojí hlavě pod bundu. Později sundávam teď už suchý bag z motorky, zatímco na nebi jsou jen něžné červánky a po dešti ani stopy. Na sedle pod bagem je louže. Už jsem zapomněla, že dnes pršelo.

Celý den silně fouká a do toho začalo pršet. Vzdoruju na motorce větru, co se mě snaží srazit ze silnice, a do toho se snažím přes proud vody na plexiskle aspoň matně tušit, kde ta silnice vlastně je. Utírat plexi nemá vůbec smysl, nepomáhá ani otočit hlavou a nechat vodu odtéct na stranu, je jí prostě moc, zatéká kdovíkudy i dovnitř, stéká po pinlocku a kape mi na nos. Stejně to necítím. Necítím ani ruce na řidítkách, soustředím se jen na udržování rychlosti. Není kde zastavit, všude zákaz zastavení, jsem na hranicích Belgie a Francie a přišel si mě vyzvednout skotský déšť. Prý kde se courám. Jedu jak nejlíp umím! Když v Belgii neznají vyšší číslo než 80, úplně špatně zvolená země na tranzit. Kdo tohle naplánoval? Ptám se znovu a znovu, když se podívám na množství kilometrů na den. Proč to vlastně dělám? To jsem nemohla letět jako normální člověk? Nemohla, no… Protože tohle z nějakého důvodu potřebuju. Cítit, že žiju. Že svět není jen nanicovatá práce za almužnu. Že mám na víc. Že to zvládnu. Že sama prejedu Evropu na motorce. A pak déšť řídne až přestane, vyjde slunce a já jsem na nábřeží řeky v malé francouzské pohraniční vesnici, slunce se kloní k západu a já to mám ještě skoro 100 km, ale tento pocit tady a teď, to je proč to dělám.